MAUREEN JENNINGSOVÁ

MAUREEN JENNINGSOVÁ

KONSTÁBLOVA SMRT

Idenovi, s láskou a vděčností, jako vždy.

Poděkování

Při psaní románu spolupracuji vždy s mnoha lidmi, kteří jsou ochotni pomoci. Chci poděkovat Cindy Bohtové, jež mi pomohla s fakty, které se týkají koní, doktoru Jeromu Chenovi, který byl mým štědrým zdrojem informací, svému skvělému zubaři, doktoru Stephenu Forgacsovi, který kontroloval věcnou správnost uváděných faktů a rovněž mi umožnil návštěvu archivu torontské stomatologické fakulty, kde jsme společně s doktorkou Daleovou zkoušely stará zubařská křesla a kde jsem měla možnost zhlédnout úžasnou sbírku umělých náhrad chrupu. Můj dík patří také Larrymu a Eileen Richardsovým, kteří mě zasvětili do méně známých součástí katolického učení. Jsem vděčná doktoru Geoffreymu Rheaumeovi, jenž mi dal laskavě k dispozici svou disertační práci o dějinách Ústavu pro choromyslné na Queen Street, a poskytl mi tak neocenitelný materiál. Zvláště pak děkuji Cheryl Freedmanové, která četla rukopis knihy a p
oskytla mi cennou zpětnou vazbu. A jako vždy jsem velmi zavázána své agentce Terese Chrisové a své odpovědné redaktorce Ruth Cavinové za jejich trpělivost a prozíravost.

Nakladatelství JOTA zvláště děkuje Kateřině Sovové, která významně přispěla k tomu, že se Případy detektiva Murdocha dostávají i k českému čtenáři.

GLOSTER: Tak zkaženy jsou naše krev a tělo,

že toho nenávidí, z koho pošly.

EDGAR: Chudáčkovi Tomšovi je zima.

William Shakespeare: Král Lear (III, 4)

Překlad E. A. Saudka

Prolog

Od toho dne, kdy chlapec umřel, nemohla spát a nejednu noc bloumala domem a hledala. Snažila se pohybovat co nejtišeji, aby nevzbudila ostatní, ale oni o tom věděli a probírali to, když nebyla doma. Tahle noc byla zvlášť zlá. Půlnoc už dávno minula, slyšela odbíjet pendlovky v hale. Počítala údery a přála si, aby ty zvuky hned tak neustaly, protože zněly konejšivě jako lidský hlas. Po chvíli se jí zdálo chrápání a vzdechy jejího manžela tak nesnesitelné, že vstala z postele. Neoblékla si župan a nenazula si ani pantofle, i když bylo v pokoji chladno. Vyšla z pokoje na podestu. Pode dveřmi naproti pronikal pruh světla a věděla, že on ještě nespí. Vstoupila bez zaklepání. Seděl u stolu a něco psal. Když ji zaslechl, rychle otočil hlavu. Měla radost, že ho polekala. Usmála se, trochu falešně, aby skryla svůj strach. Chladně se na ni díval. Nevstal, neprojevil zájem ani překvapení, jen seděl a čekal, až něco řekne.

Popošla blíž. „Ponocuješ,“ řekla.

„Ty taky.“

„Musí ti být zima.“

„Ani trochu.“

Ukázal na krb, ve kterém plápolal oheň, a na vlněný šál, který měl omotaný kolem krku.

Měla chuť utéct, prchnout před tím ledovým pohledem, ale věděla, že tohle je možná její jediná šance.

„Všimla jsem si, jak se na mě díváš. Spaluješ mě jako slunce.“

„To tě musím vyvést z omylu. Nemám takové touhy.“

Ve svých nejranějších vzpomínkách viděla, jakou moc měla její matka nad těmi zástupy mužů, kteří ji navštěvovali, a Peg věděla, že nemá jinou možnost. Stáhla ramínka noční košile a nechala ji spadnout ke kotníkům. Snažila se zaujmout vyzývavý postoj, s chodidly od sebe, tak jak to vídala u své matky. Ale nohy se jí třásly a nemohla se přinutit dát kolena od sebe. Vzala svá malá ňadra do dlaní a nadzvedla je.

„Toužím, abys je sál,“ řekla. Snažila se, aby její hlas zněl upejpavě a sladce, ale i ve vlastních uších slyšela, jak je nepřesvědčivá.

Zběžně si prohlížel její útlé tělo, díval se na ni věcně, kriticky, dával jasně najevo, jak moc o ni nestojí. Pak vzal ze stolu svícen a šel k ní. Snažila se neucuknout, ale nemohla si pomoci. Sklonil se a zvedl její noční košili.

„Když dovolíš, doprovodím tě do tvého pokoje,“ řekl.

1. kapitola

Venku byla tma, nezačalo ještě ani svítat, a blikající pouliční lampy tu vlhkou listopadovou temnotu moc nerozháněly. Detektiv William Murdoch si stáhl perziánový klobouk víc přes uši, ruce bez rukavic zastrčil hluboko do kapes a nastavil chladnému dešti ramena. Pomalu se plahočil po Ontario Street k policejní stanici. Bolest zaníceného zubu ho vyhnala z postele. Aby myslel na něco jiného, oblékl se a vyrazil do práce mnohem dřív.

Zabočil do Wilton Street, zrovna když okolo projížděla drožka, a jen tak tak stačil ustoupit, aby ho nesmáčela voda z kaluže. Drožkář zpomalil v naději, že Murdoch by mohl být zákazník. Když ho detektiv míjel, uvědomil si, že tomu tak není, a zlehka pobídl koně bičem. Byl zabalený v objemném plášti do deště, tvář měl schovanou ve vysokém límci a kapuci tak hluboko do čela, že bylo vidět jen jeho oči. Kůň takovou ochranu neměl a jeho srst ztmavla deštěm. Jako většina kočárových koní i tento vypadal podvyživeně, jako by byl sotva schopen klusu, ale kočí chytil otěže a kůň zrychlil. Murdoch pozoroval lucernu vzadu, jak se kolébá, teplá a jasná v tom šeru, dokud kočár nezatočil jižně na Parliament Street. Zůstal na tmavé ulici sám.

Co když jsem poslední člověk na Zemi? Napadlo ho. Co když jsem vážně mrtvý a procházím očistcem? Takhle to vypadá? Fyzická bolest a samota splynuly dohromady, až už nedokázal odlišit jednu od druhé. Najednou někdo, nejspíš nějaký sluha, rozžal v patře jednoho z domů, okolo kterých procházel, lampu a škvírou v závěsech na něj mrklo světlo. Murdocha trochu zarazilo, že pocítil jistou úlevu, a zašklebil se vlastní pošetilosti. Kývl hlavou, aby se zbavil morbidních myšlenek, a byl odměněn bolestí, která mu projela čelistí jako nůž, tak silná, že vyjekl. Pokračoval v cestě a snažil se pohybovat opatrně, aby se vyvaroval dalšího zhoršení. Byl skutečně rád, když došel ke schůdkům, které vedly ke vchodu policejní stanice. Lampa venku hořela a za okny se svítilo.

Otevřel rázně dveře a pozdravila ho známá vůně kamen na dřevo, pilin a vznášející se kyselý pach starého šatstva a nemytých těl místních lidí. Čtvrté oddělení sloužilo Torontu od ulic obývaných dělnickou třídou na východě, tedy River a Sackville Street, až po snoby, kteří bydleli ve výstavných domech na západě, v Jarvis a Church Street. Dřevěné lavice v hale policejní stanice leštily zadky obyvatel východních čtvrtí.

Seržant Gardiner, který měl noční, seděl na vysoké židli za pultem a zapisoval do knihy. Překvapeně vzhlédl a podíval se na Murdocha.

„Šmarjá, vy jste teda ranní ptáče.“

Detektiv něco zabručel, necítil se na dlouhé vysvětlování. Zub ho začal bolet minulý týden, ale dařilo se mu to ignorovat až do včerejška, kdy se bolest zhoršila. Jeho bytná, paní Kitchenová, ho poslala do postele s hnědým voskovaným papírem a octovým obkladem, který si měl držet na tváři, a dáseň mu obložila vatou namočenou v kyselině karbolové. Pomohlo to na chvíli, ale kolem páté ho přivedl k vědomí pocit, že se v jeho dolní čelisti shromáždily všechny nervy, co měl v těle, a začaly tam pulzovat.

Sundal si kožešinovou čepici a setřásl z ní dešťové kapky.

„Co se děje?“ zeptal se seržant.

Gardiner ho zvědavě pozoroval a Murdoch věděl, že musí vypadat jako nějaký ubožák.

„Bolí mě zub,“ zamumlal. Snažil se mluvit a nepohybovat u toho moc ústy.

„Jo, bolení zubů, to je děs. Člověk nemůže spát, že jo?“

Murdoch na souhlas zamrkal.

„Měl byste jít k zubaři. Jeden je zrovna tady na rohu. Mohl byste si tam skočit.“

Murdoch nesouhlasně zavrčel. Jenom to ne. George Crabtreeho loni donutili, aby šel k doktoru Brodiemu, a i když je to chlap velký a silný jako tur, málem omdlel, když vyvrávoral z křesla. Tvář měl pak napuchlou ještě celé týdny.

„Moje bytná je fajn,“ řekl Murdoch. „Hodně toho zná…, kyselina karbolová…“

„Říkal jsem si, co to smrdí. Pomohlo to?“

„Hmm.“

Seržant popotáhl. „Anebo je to ryba? Že by sem něco dotáhla kočka?“

Murdoch pokrčil rameny. Ten zápach pocházel z jeho tuleního kabátu, který takhle voněl, když navlhl. Dostal ho před lety od jednoho starého kriminálníka výměnou za tabák a považoval to za dobrý obchod, i navzdory tomu puchu.

Zamířil do útočiště své kanceláře, malinké místnůstky naproti celám.

„Když už jste tady, nepřiložil byste?“ zavolal na něho Gardiner.

Murdoch otevřel dvířka od kamen, vzal kleště, nabral jimi velký kus uhlí a hodil ho do rudého chřtánu. Tahle činnost ho bolela.

Otevřenými dveřmi sem zavál mrazivý vzduch a vstoupil Ed Hales, strážník na obchůzce. Pověsil zhaslou svítilnu na háček.

„Zatracená zima.“

„To je nic proti tomu, co teprv přijde,“ řekl Gardiner. „Jen počkej, až začne opravdová zima.“

„Jste tu dneska ráno brzy, Wille.“

„Bolí ho zub,“ odpověděl za něj Gardiner. „Nemohl spát. Půjde si ho nechat vytrhnout.“

„No, tak to pozor, to ještě nevím,“ namítl Murdoch.

Seržant se na něho zašklebil. „Tahle bolest znamená, že tam probíhá absces. Když s tím něco neuděláte, budete mít sakra problémy. Manželčina sestřenka z druhého kolena na absces skoro umřela. Dostala otravu krve. Byla špatná ještě pěkných pár měsíců potom, a není v pořádku do dneška. Poznamenalo ji to duševně. Pořád brečí.“

„Dík, že jste mi to řekl, Gardinere. Tahle povídačka mi fakt pořádně zvedla náladu.“

Seržant ve službě pokrčil rameny. „Říkám vám, je to pravda.“

„Co kdybych udělal trochu čaje, Wille?“ přerušil je Hales. „To nás oba postaví na nohy.“

Murdoch se chystal odmítnout, ale Hales za zády seržanta varovně kýval hlavou. Chtěl mu něco říct.

„Taky bych si dal hrnek,“ volal za nimi Gardiner. „Mám žízeň jako trám.“

Murdoch šel za Halesem do malé zadní místnosti, která policistům sloužila jako jídelna. Ranní směna tu ještě nebyla, na roštu tančily jen malé plamínky ohně a v místnosti bylo chladno.

„Já udělám čaj a vy dohlédnete na oheň, jde vám to líp než mně,“ řekl Murdoch.

„Dobrá,“ souhlasil Hales, ale nehnul se z místa. Zatahal si za konečky kníru. Byl to vysoký muž s červenými tvářemi, vždy příjemný a vyrovnaný, a na stanici ho měli proto rádi. Dnes ráno ovšem vypadal nějak sklíčeně.

„Máte chvilku, Wille? Nechtěl jsem nic říkat před Gardinerem, má frňák na problémy jako krysa na vnitřnosti.“ Chvíli váhal, nechtělo se mu do špatných zpráv. „Pravda ovšem je, že se pohřešuje mladý Wicken.“

„Pohřešuje?“

„No, není na obchůzce.“ Poškrábal se pod nosem. „Prvně jsem ho kontroloval v osm dvacet pět. Všechno v pořádku. Podruhé o čtvrt na jedenáct, jako vždycky. Zase všechno oukej. Ale když jsem ho šel zkontrolovat o čtvrt na tři, nikde jsem ho neviděl. Měl být na River a Gerrard Street. Řekl jsem si, že se možná zašel vyčůrat někam do uličky, i když se to nemá, a chvíli jsem čekal. Nikde po něm ani vidu, ani slechu. Šel jsem zpátky po Gerrard Street. Nikde nikdo. Dával jsem na kliky kamínky. Znáte ten trik.“

Murdoch přikývl. Konstábl na obchůzce má kontrolovat dveře opuštěných domů a ujistit se, že v nich netáboří nějací tuláci. Hlavní obchůzkář, seržant, někdy policisty testuje malými kamínky nebo kouskem bláta. Pokud tam kamínky či špína při další obchůzce zůstaly, pomáhej konstáblovi ve službě pánbůh.

„Když nebyl na stanovišti ani ve čtyři, prošel jsem opačným směrem celou jeho trasu, ale nikde jsem ho neviděl. A všechny kamínky byly na místě.“

Murdoch se zamračil. „To je sakra divné. Myslíte, že se fláká? Schovává se někde?“

Mladší konstáblové občas škádlili dobrosrdečného seržanta tím, že se schovali, dokud neprošel okolo, a pak mu vyšli s nevinnou tváří naproti na zpáteční cestě. Bylo to dětinské, ale pomáhalo to zahnat nudu. Murdoch to sám dělával, když býval pochůzkářem.

Hales odmítavě zavrtěl hlavou. „Nikdy předtím to neudělal a teď už to není vtip. Když není na místě při výměně služby, mohl by být potrestán.“

„Že by onemocněl? Udělalo se mu zle? Šel domů?“

Hned, když to vyslovil, věděl Murdoch, jak moc nepravděpodobné to je. Wicken by byl zašel k nejbližšímu poplašnému zařízení a zavolal by na velitelství.

„Vypadal zdravý jako řípa, když jsem ho naposledy viděl. Nebyl ani opilý.“

Oba muži se na sebe podívali a v jejich tvářích se jako v zrcadle zračila stísněnost.

Murdoch sáhl po své čepici. „Půjdu a udělám další kolo. Vy musíte napsat hlášení.“

„Díky, Wille. Jestli jen tak blbne, přehlídnu to, když bude zpátky na svém stanovišti, než přijde další směna. Ale jestli tam nebude a nebude mít pro to setsakramentsky dobrý důvod, budu pouštět hrůzu.“

„Kde by měl být teď?“

„Měl by jít z Gerrardovy dolů po River Street. Možná byste mohl jít opačným směrem.“

Murdoch vstal. „Nechejte mi trochu čaje.“

„Celou konvici, když ho najdete a bude v pořádku,“ slíbil Hales. „Vezměte si radši moji svítilnu. Ale ať vás Gardiner, pokud možno, nevidí.“

Murdoch šel zpátky do haly. Podařilo se mu vzít laternu z háčku, když byl seržant zády a vyndával ze skříně nějaký šanon. Gardiner ho ale zaznamenal u dveří.

„Kde mám čaj? Co děláte, teprv ho pěstujete?“

„Hales ho dělá,“ zamumlal Murdoch. „Musím jít.“

Seržant za ním zavolal: „Nechte si je vytrhnout všecky. Bude to tak lepší.“

Murdoch mávl rukou.

Venku pomalu a neochotně svítalo, déšť se změnil v mrholení. Šel co nejrychleji na východ po Wilton Street směrem k River Street. Ačkoliv měl rychlý pohyb za následek, že mu bolest vystřelovala až do oka, cítil, že musí pospíchat. Nedokázal si vysvětlit, proč není mladý konstábl na své obchůzce. Nikdo, kdo má jen trochu rozumu, by nezašel v žertování tak daleko, aby riskoval, že přijde o místo. Zbývala možnost, že se mu něco stalo, a to taky nebylo dobré.

River Street nebyla tak hustě obydlena jako ostatní ulice v jejich okrsku a zůstalo zde několik prázdných pozemků. Připomínaly mu chybějící zuby, mezery mezi stoličkami. Rychle zkontroloval domy, jejichž vchody byly zatlučené prkny. Na každé klice ležel malý kamínek. Wickenův okruh začínal na rohu Parliament a Gerrard Street, vedl východně k River Street, kde zatočil na jih do Queen Street, zpátky na západ, a pak znovu na sever po Parliament Street. Během dlouhé noci procházel tyto ulice mnohokrát, aby zajistil bohabojným občanům v jejich postelích bezpečí. Pokud měl tu smůlu, že si nevšiml nějakého trestného činu, například vloupání, byl za to volán k zodpovědnosti. Pokud šlo o hlavního konstábla, podplukovníka Henryho Grasetta, došlo-li ke zločinu, znamenalo to, že pochůzkář se ve službě ulejval a vždy ho čekal trest.

Murdoch zabočil doleva do Gerrard Street a zastavil se, díval se dolů opuštěnou ulicí. V domech se teď rozsvěcely lampy, vítané skvrny světla. Pokud se dostal konstábl do nějakých potíží, stalo se tak potichu. Nikdo nespustil poplach.

Pokračoval do Parliament Street, okolo všeobecné nemocnice a porodnice na severní straně Gerrard Street. Zrovna když tudy procházím, možná spustí poprvé křik nějaké novorozeně. Odvedl myšlenky jinam, protože tohle by ho zavedlo přímo ke vzpomínkám na Lizu a na to, co si přáli. Čtyři děti, Wille, a potom uvidíme. Nehodlám být jednou z těch žen, jejichž životním posláním je působit jako chovná klisna. Murdoch si povzdychl. Tohle klábosení nám nic nepřineslo. Teď nebudou žádné děti. Vzpomínka na její náhlou smrt kvůli tyfu mu stále působila bolest.

Donutil se soustředit na to, co dělá. Naproti nemocnici stála lékařská fakulta. Svítilo se tam na mnoha místech. Trvalo mu asi čtvrt hodiny, než došel na Parliament Street, ale po Wickenovi jako by se slehla zem. Na chvíli se zastavil, aby ustoupilo to bušení v čelisti. Na jihovýchodním rohu uviděl další opuštěný dům. Kdysi býval docela honosný, ale teď byla okna zatlučená prkny a plot vpředu chránil jen bezbarvý, zplihlý plevel. Proklouzl pootevřenou železnou bránou a kráčel po cestičce k přednímu vchodu. Když stoupal po krátkém schodišti na verandu, otíraly se o něho keře ztěžklé deštěm. Halesův kamínek zůstal tam, kde jej položil. Murdoch jej shodil, vzal za kliku a strčil do dveří. Byly oprýskané, ale z kvalitního dřeva, a nepovolily. Ustoupil o krok dozadu, vylovil z kapsy sirky a rozžal lucernu. Světlo bylo jasné a silné. Zvedl lucernu proti oknům. Také vypadala netknutě, žádné známky vloupání.

Dlážděná cestička se větvila a vedla za dům. Murdoch si razil cestu vysokou trávou, která prorůstala mezi dlaždicemi. Došel až k mohutné bráně, která vedla do zahrady obehnané zdí. Zahrada vypadala zanedbaně, ale stejně jako dům i ona připomínala zašlou krásu. Napravo od něj bylo patio s hezkým vzorem ze žlutých a červených cihel. Přešel k zadním dveřím domu. Okolo překladu se pnul růžový keř, ještě na něm zahlédl dvě nebo tři zmrzlá poupata. Do mysli se mu vkradl obraz okna v kostele znázorňující Kristovu krev na trnech a překvapil ho svou intenzitou.

Vzal za kliku a dveře se lehce otevřely. Vstoupil dovnitř.

Světlo dopadlo na Wickenovo tělo.

Ležel na levém boku, tváří ke dveřím, hlava bez přílby spočívala v kaluži krve, která vsákla i do jeho blonďatých vlasů. Nohy měl u kotníků překřížené a mezi stehny zaklíněný revolver, hlavní nahoru. Vyčníval jako nějaký groteskní symbol mužství.

2. kapitola

Peg už zastrčila pod kliku jedno křeslo, ale v náhlém návalu strachu, kdy si myslela, že slyší Nathanielův hlas, přisunula ke křeslu ještě šifonér. Starost jí dělaly dvoje dveře. Tyto, které vedly do pánovy ložnice, a ty druhé, které se otevíraly na podestu. Ty byly ovšem před časem opatřeny kulovou klikou. Nathaniel jí vysvětlil, že je to proto, aby měli s Harmony trochu soukromí před dětmi. Všechno, co říkal, v sobě neslo jakousi výčitku. Jeho předešlá manželka trávila nejraději čas o samotě nebo s ním, byla to milující a povolná žena.

Ne jako ty. Ani trochu jako ty.

Šla ke dveřím, aby se ujistila, že klika je na svém místě. Museli by dveře vyrazit, aby se dostali dovnitř. Stála co nejtišeji a poslouchala. Všechno, co předtím slyšela, ztichlo. V domě byl klid.

Chvěla se. V pokoji se netopilo, posledním kouskem uhlí přiložila včera v noci. Konečky prstů studily. Najednou zachytila svůj pohled v zrcadle šifonéru a zírala na sebe, stěží se poznávala. V koutku úst, tam, kde jí jeho prsten roztrhl ret, byla zaschlá krev. Bázlivě si ji olízla a otřásla se. Slaná chuť její vlastní krve ji vyděsila. Byl už starý, ale pořád ještě silný, a jeho hněv mu síly ještě dodával.

Znovu se podívala do zrcadla. Víčka měla zarudlá z nevyspání, vlasy bez sponek a zplihlé. Ten pohled ji odpuzoval – tvář nějaké děvky. Jako by se dívala na svou vlastní matku. Chňapla po háčkovaném přehozu na křesle a pověsila ho přes zrcadlo.

O tebe i o chlapce bude dobře postaráno, moje drahá. To ti slibuju. To řekl, když přišel poprvé na námluvy, a ona, hloupá a zoufalá, mu podlehla. Vzdychla. Ten slib by teď už nedodržel. Jeho city k ní vyhasly, rozleptalo je jeho vlastní ponížení.

Je to kurva, otče. Vzal sis kurvu.

Jarius mluvil klidně, jeho hlas byl stejně bezvýrazný, jako by odříkával pořadí hymnů toho dne. Zírali na ni od stolu, všichni, dokonce i to dítě.

Udělalas to? Šla jsi do Jariusova pokoje a nabídla ses mu jako nějaká děvka?

A jediné, co dokázala říct v odpověď bylo: Snaží se mě zavraždit. Dal mi do jídla jed. Zabil Charleyho.

Ale on opakoval: Šla jsi do jeho pokoje?

Když řekla ano, Nathaniel ji tvrdě uhodil přes tvář.

Jedna ze svíček ve svícnu na zdi zaprskala a Pegino srdce se poplašeně rozbušilo.

Musím si je šetřit na noc. Hoří moc rychle. Sáhla pro zhasínáček, ale zastavila se.

To je v pořádku. Do té doby bude dávno zpátky… On ti věří.

Vrátila se na gauč, najednou tak unavená, že se jí zdálo, jako by měla upadnout. Chvíli si odpočine, jen chviličku, pak musí přemýšlet. Musí si vytvořit plán. Lehla si a zavřela oči.

Kousek od jídelny ve Village Home byla malinká špižírna, které hlavní vychovatelka říkala „uklidňující místnost“. Zavíraly se tam potmě zlobivé děti, dokud si nerozmyslely svoje chování a nehodlaly jednat jako vděčné křesťanské dítky a ne jako pohani. Nedlouho poté, co Peg přišla do domova, ji tam zavřeli, protože mluvila sprostě, poškrábala a pokousala jiné dítě.

Ukradla mi šálek. Ta kráva mi ho vzala. Je můj. Hlavní vychovatelka, paní Southgateová, byla přísná.

Nikomu tady z vybavení nic nepatří. Šálky a talíře, vidličky a nože patří všem. Chovala ses velice podle a musíš se modlit za odpuštění.

I když Peg kopala a vzpírala se, hlavní vychovatelka a dvě starší dívky ji snadno přemohly. Zavřely ji do špižírny, aby tam přemýšlela o svém provinění. Možná že paní Southgateová skutečně zapomněla, byla to velice zaneprázdněná žena a měla toho moc. Možná ta doba, kterou strávila Peg ve tmě, nebyla tak dlouhá, jak se jí zdálo. Nicméně, když ji konečně pustily ven, měla naděláno v kalhotkách a ochraptěla pláčem. Přes noc se z ní stalo vzorné dítě a často ji ukazovaly hostům jako příklad zázračné lásky a křesťanského učení. Když ji posílaly do Kanady jako dětského emigranta, paní Southgateová jí dala krásné vysvědčení a políbila ji.

Peg se posadila. Ta vzpomínka ji pálila v žaludku jako kyselina.

Vstala z gauče, přešla k oknu a zvedla roletu. Obloha byla jasnější a tělem jí projela úleva. Noc byla pryč. Rychle a silně zatahala za okno, ale věděla, že je to marné. Frank je počátkem týdne zatloukl hřebíky. Naklonila se a opřela si čelo o sklo. I kdyby sklo rozbila, neměla na koho zavolat, nebyl tu nikdo, kdo by jí pomohl. Se sousedy se nepřátelila, cítila, že ji nemají rádi. Kdyby k nim proniklo Jariusovo obvinění, zavrhli by ji nadobro. A věděla, že on se najisto postará o to, aby se to ven dostalo.

Byl mladý, světlovlasý. Měl laskavé oči a viděla, že poslouchá, a proto se snažila hovořit klidně. Řekla mu všechno. O Charleym, o jedu, který ochutnala ty dvě noci, kdy jí bylo zle. O tom, jak ji všichni nenávidí. Řekla mu také o Jariusovi a nakonec o Frankovi. „Ukažte mi, kde to je“ řekl a ostatní ho odvedli. „Vrátím se,“ slíbil. A on se vrátí, věřila, že se vrátí.

Nemohla se nadechnout, jako by někdo vzduch odsál, vrátila se proto ke gauči a znovu si lehla. Tenhle kus nábytku si s sebou přinesla, když se provdala za Nathaniela, a jeho známost ji uklidňovala. Pohladila plyšový povrch, jako by to bylo nějaké zvíře, a přetáhla si přes tvář velurovou přikrývku. Pod takto vytvořeným stanem čichala vůni svého unaveného těla.

Mohla jenom čekat.

Najednou se ozvalo ostré zaklepání na dveře a ona vyskočila.

„Macecho? Macecho?“ volal hlas za dveřmi a klika zarachotila. „Prosím, pusť mě dovnitř, máti. Připravila jsem ti k snídani trochu ovesné kaše… Musíš něco jíst.“

Augusta mluvila jemně, falešně, jako by se snažila oklamat malé děcko, aby si vzalo nějaký páchnoucí lék. Ale Peg věděla, že to, co se po ní chce, aby spolkla, není žádná medicína.

Neodpověděla a klika znova zarachotila. Tentokrát už nezněl Augustin hlas tak trpělivě.

„Macecho, otevři.“ Další zabušení.

Pegino tělo zachvátila náhle zuřivost, vyskočila z gauče a běžela ke dveřím.

„Vypadni,“ zaječela. „Všichni odsud vypadněte. Celá ta vaše přiblblá rodinka.“

Tloukla pěstmi na tvrdé, nepoddajné dřevo.

3. kapitola

Murdoch posvítil lucernou blíž na zpustošený obličej.

Viděl malý okrouhlý otvor vedle pravého spánku, a krev, která zalila pravé oko, vytekla právě z něj. Levé oko bylo otevřené.

Co se to proboha stalo?

Paprsek pomalu putoval po těle. Kov hlavně revolveru se zaleskl ve světle a Murdoch jej rychle vytáhl ze sevření stehen. Položil lucernu na podlahu, poklekl a otevřel bubínek. Všechny policejní pistole měly šest komor, ale kvůli bezpečnosti dostávali policisté jen pět nábojů. Úderník měl být vždy na prázdné komoře. Ve Wickenově revolveru zbývaly čtyři náboje, pátá kulka byla vypálena. Vedle pravého ramena ležela prázdná nábojnice. Murdoch ji nechal na místě. Rychle si stáhl rukavici a podržel hřbet ruky nad Wickenovým nosem, aby zjistil, zda dýchá, i když věděl, že je to nemožné. Dotkl se brady, kůže byla šedá a studená, a když se snažil pohnout čelistí ze strany na stranu, cítil, jak je ztuhlá. Posmrtná ztuhlost už nastupovala. Konstábl musel zemřít před čtyřmi až pěti hodinami. Pečlivě, neroztřesenýma rukama, začal Murdoch prohlížet tělo.

Wicken ležel na levé paži a pravou měl přes prsa, prsty v rukavici se dotýkal země. Kousek vedle ruky byl jeho poznámkový blok a pod ním kus papíru.

Murdoch jej velmi opatrně vytáhl. Úhlednými písmeny zde stálo:

BEZ TVÉ LÁSKY NEMOHU ŽÍT.

ODPUSŤ MI.

Pocítil nával hněvu. Ty hlupáku. Kéž ti Bůh odpustí tvůj hřích. Já ne.

Prohlížel si ten papír znovu, jako by v těch stručných slovech mohl najít nějakou odpověď.

BEZ TVÉ LÁSKY NEMOHU ŽÍT.

O čí lásku tu jde? A proč mu ji někdo odepřel?

O Wickenově osobním životě toho Murdoch moc nevěděl. Jako vyšetřující detektiv byl hodností výš a mimo službu se příliš nestýkali. Ovšem při příležitostných setkáních se mu ten mladík zamlouval. Vlastně s ním mluvil zrovna včera večer, když Wicken nastupoval směnu. O čem to jen hovořili? Nemohl si vzpomenout, protože bolavý zub vymazal vzpomínky na všechno ostatní. Ne, samozřejmě, právě o tom se bavili. Wicken s ním soucítil. Říkal, že když byl malý, vytrhli mu zub. Murdoch byl příliš pyšný, než aby se ho zeptal, zda to bolelo, ale Wicken mu vesele sdělil: „Zprvu to bolelo jak čert, ale ta bolest netrvala tak dlouho.“ Zdálo se, že konstábl je ve výborné náladě. Úplně normální.

A teď se na něj podívejme.

Vytáhl svůj vlastní zápisník a vložil do něj ten kus papíru. Byl v pokušení prohlížet tělo dál, ale Wicken měl na sobě gumovou pláštěnku, což znamenalo, že bude nutné jej nadzvednout. Murdoch se rozhodl, že počká, než přijede koroner.

Vzal lucernu a začal procházet po kuchyni. V místnosti nebyl vůbec žádný nábytek, zůstala jen původní rohož. Prohlížel dveře a okno vedle nich. Na parapetu byla silná vrstva prachu a nenašel žádné známky násilného vniknutí. Jak se Wicken dostal do domu?

A proč si vybral pro sebevraždu zrovna tohle místo? Murdoch pohlédl oknem na zanedbanou zahradu, opuštěnou a šedou v šeru před svítáním. Kolem dokola vysoký plot a na východní straně přiléhal dům k nějaké uličce. Parliament Street byla odtud na západ. Na dohled od tohoto domu nestál žádný jiný. Wicken chtěl svůj hřích spáchat nerušeně, v soukromí.

Obrátil se znovu k tělu. Komu je adresován ten vzkaz? Nezdálo se, že by milovaná osoba zemřela – spíše ho ta žena zavrhla. Dostaneš se z toho, chlapče. Nic nestojí za to, abys spáchal tak smrtelný hřích. Možná by sis přál zemřít, abys unikl své bolesti, ale Bůh říká, že to se děje podle Jeho vůle, ne tvojí. Ale Murdoch věděl, že on sám měl nedávno podobné myšlenky, když zemřela jeho snoubenka. A nebyl si zcela jist, jestli ho už přešly.

Pár stop odtud viděl Wickenovu přilbu, stála rovně, jako by ji pečlivě položil na poličku. Murdoch ji zvedl a podržel ve světle lucerny. Vypadala čistá, bez krve. Vrátil ji na místo, znovu obešel místnost, ničeho nového si nevšiml. Vrátil se k tělu.

Chystal se odříkat krátkou modlitbu, ale zastavil se. Ještě nebyl schopen Wickenovi odpustit. Soucítil s pozůstalými. Slyšel, že mladíkova matka je vdova a že má ještě mladší sestru. Napadlo ho také, jak se asi bude cítit ta neznámá žena, až se dozví, že způsobila jeho dobrovolnou smrt.

Vyšel z domu a pečlivě za sebou zavřel. Obloha se změnila z černé v tmavé šedou, ale mrholení neustávalo. Běžel k přední bráně a po ulici do nejbližšího domu. Na železné tepané bráně hlásala deska, že je to nájemná stáj, a viděl odtud do dlouhého dvora. Na opačném konci stála nízká budova, v níž byli zřejmě ustájení koně. Zkusil otevřít bránu, ale z druhé strany byla na petlici. Netrpělivě s ní zatřásl, připravený vyhodit tu zpropadenou věc z pantů, když to bude potřeba. V tu chvíli se ve vratech stáje objevil nějaký muž. Vedl osedlaného koně.

„Hej, vy tam, pojďte sem,“ zavolal na něho Murdoch.

Muž zaváhal a pomalu k němu vykročil, koně táhl za sebou a jeho podkovy klapaly po kočičích hlavách.

„Kdo k čertu jste? Co chcete?“

Byl docela mladý, kolem pětadvaceti, menší a šlachovitý, oblečený v manšestrových kalhotách a saku. Čapku měl hluboko do čela.

„Jsem k čertu William Murdoch, vyšetřující detektiv, to jsem já. A teď mi otevřete.“

Chlapíkův výraz se změnil.

„Pardon, důstojníku. Co se děje? Tady…“

Odstranil petlici a začal bránu pomalu otevírat.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se Murdoch.

„Eakin, Frank Eakin.“

„Fajn, pane Eakine, potřebuju, aby někdo zaběhl na policejní stanici. Okamžitě. Ptejte se po seržantu Halesovi. Jasný? Halesovi.“

„Ano, pane.“

„Řekněte mu, že jsem našel Wickena. Řekněte mu, že potřebujeme sanitu a koronera.“

„Někdo teda umřel?“ Nervózně přešlápl.

„Obvykle to tak bývá, když potřebujete koronera. A teď už běžte.“ Ukázal prstem. „Budu v tom prázdném domě na rohu. Řekněte jim, aby přijeli k zadnímu vchodu.“

Eakin ukázal na koně, který stál apaticky za ním.

„Právě jsem se chystal projet Sailora. Mám ho vzít?“

„Samozřejmě, pokud ovšem vy neběžíte rychleji. Běžte už. Rychle.“

Muž se vyhoupl do sedla, kopl patami koně do slabin a vyběhli tryskem z brány.

Murdoch se otočil a napolo běžel, napolo se kymácel zpět na místo činu.

4. kapitola

Jarius Gibb přitáhl svícen blíž k sobě, vybral nové pero a namočil je v kalamáři. Prováděl tyto činnosti s rozmyslem, sledoval svou vlastní ruku, aby zjistil, zda ho zradí známkou lidské slabosti. Nezradila, a když psal do knihy datum, bylo jeho písmo pevné, stejnoměrné a precizní jako vždy.

ÚTERÝ, 12. LISTOPADU 1895

Činím tento zápis při dobrém zdraví. Můj jazyk je potažený, ale tep docela stabilní. Vydatně jsem načural do nočníku a moje moč má zdravou barvu. Spal jsem nejméně čtyři hodiny, ale přerušovaně. Očekával jsem, že pocítím přirozenou únavu, ale dosud se tak nestalo. Vlastně mohu říci, že se cítím docela svěží.

Na chvíli přestal. Dokonce i do vlastního deníku nedokázal bez problémů napsat úplnou pravdu. Osušil savým papírem to, co dosud napsal, a pokračoval dál.

Myslím si, že otec tu s námi už dlouho nebude. Každým dnem vypadá starší, ačkoliv – ač to říkám nerad – jeho vznětlivost se nijak neutišila. To samozřejmě ještě zhoršuje současná situace. Musím přiznat, že i já jsem mu naháněl strach, když jsme spolu v sobotu večer hovořili.

Ale může si za to za všechno on sám, a proto ho nelituji. Tak naprosto, naprosto nevhodné.

Ruka ho zradila a písmo vypadalo najednou neúhledně. Byla mladá, to je pravda, ale šedá jako myš, kůži bílou jako sádlo, žádná ňadra ani zadek, které by muže vzrušily, duchaplnost nebo temperament, které by vysvětlovaly, proč je do ní Nathaniel tak zamilovaný

Frank svým delikátním způsobem řekl, že otec byl „očarovaný její kundou“. Podle mě v tom nebylo tolik lidského. Slintal po ní jako pes po háravé feně. Myslel jsem si, že s ní začne ten první večer, co ji sem přivedl, šukat na stole v jídelně. „To je vaše nová matka,“ představil ji. Nikdo z nás o tom neměl ani tušení. Právě mu skončil smutek. Je mladší než Frank. Jsem vdova, řekla a přivedla si s sebou vlastního parchanta. Sprostého kluka, na kterém bylo hned vidět, že v něm koluje krev kriminálníka. Neuplynul týden a už mi z kalhot zmizelo pár mincí. Frank říkal, že mu taky kradl peníze. Všechno to samozřejmě popřel. Otec se rozhodl tomu klukovi nadržovat za každou cenu.

Napsal výčet těchto událostí už několikrát, ale nemohl si pomoci a stále dokola se vracel k tomu dni a týdnům, které následovaly.

Zprvu jsem si myslel, že „macecha“ musí předvádět nějaké kurevské kousky, že starý tak pořád heká. Ale stál jsem nestoudně přede dveřmi do jejich ložnice a slyšel jsem, jak ho odmítá, křičí „ne“, zatímco on frká a vyvádí jako kozel v říji, kterým se taky stal. Pocítil bych k ní lítost, ale myslel jsem si, že její upejpavost je jen způsob, jak dosáhnout toho, aby byl stále nadržený. Augusta říká, že ještě nepočala, ale myslím, že by počala, až se jí to bude hodit.

To pomyšlení bylo stále nesnesitelné, Jarius musel odložit pero a vstát. Šel ke stolku u postele, kde nechal dýmku, a aniž by ji nacpal, strčil si troubel do úst a pevně ji zkousl. Vrátil se k psacímu stolu.

Jsem rád, že mohu napsat, že tahle možnost už nyní nehrozí. Téměř bych si mohl odpočinout.

Znovu si všiml třesu v ruce a přinutil se ke klidu.

Nebudu předstírat, že mi bylo líto, když chlapec umřel. Naopak musím přiznat, že to bylo velmi příhodné. Je tak lehkovážná, že jsem cítil skoro výčitky svědomí. Ovšem že jí nikdo nevěří. Přestala už předstírat jakoukoliv náklonnost k drahému tátovi a to přináší možnost rychle ho vyléčit z jeho posedlosti. Všiml jsem si jeho znechucení, i když se je snaží přede mnou skrývat a mazlí se s ní a cukruje jako dřív.

Vzpomínky ho naplnily pohrdáním. Byla jako kámen. V kdejaké levné kurvě by se našlo víc života.

Jako pyšný páv i on se snaží neustále čechrat své peří. Jak skvělé, že vyšlo najevo, jaká doopravdy je. Jak úžasně mi nahrála, skoro jsem to nemohl vydržet, až mu to řeknu. Očekával jsem, že ji okamžitě vyhodí, ale tak daleko nezašel. A to je obrovská škoda, jak se ukázalo.

Další pauza, další snaha zkrotit tu vlnu vzrušení, která mu běžela po těle.

Byla to ale dost velká scéna, to musím říct. Hodná divadelního jeviště. Ječela, že jsem lhář, což je ironií osudu pravda, leč ne v tomto případě. Chudák Augusta musela rychle odvést Lewise z pokoje a držela mu ruce na uších. Nepřekvapilo mě to. Jenom kurva může mít takový slovník a jsem přesvědčený, že ona taky kurva je.

Prošel si na matrice knihu manželství a zjistil, že ve skutečnosti byla legálně vdaná a její syn byl legitimní.

To ovšem nijak neeliminuje fakt, že byla a stále je děvka.

Naneštěstí to neznamená, že Nathaniel nebude dokonce ani teď dál namáčet svůj cukrový špalek v její misce medu. A ona by ho mohla lapit. Už dokázala, že je plodná.

„Plodná – schopná produkovat potomstvo.“

Jarius trval na tom, aby se ženou, Caroline, souložili téměř každý den, ale přes všechno jeho vehementní úsilí se jim nepodařilo počít dědice, po kterém tolik toužil. Její menses byly pravidelné jako fáze Měsíce. Pak onemocněla a už nebyla šance.

Nyní sepíši události minulé noci.

Vyrušily ho zvuky. Někdo mluvil v chodbě. Augustin hlas. Nerozuměl tomu, co říká. Ale potom zaslechl rozzuřený výkřik, který pocházel od jeho macechy, a po něm následovalo třískání a bouchání. Rychle zavřel deník, čekal a poslouchal. Téměř okamžitě se ozvalo ostré zaklepání na dveře.

„Jariusi! Jsi vzhůru?“

„Ano.“

„Můžu dál?“

„Jistě.“

Vešla Augusta s podnosem v rukou. Oči jí blýskaly hněvem.

„Slyšels ji?“

„Copak to šlo neslyšet?“

„Řvala na mě a byla neskutečně sprostá. Poslouchej, ještě pořád kope do dveří.“

„Číms ji vyprovokovala?“

„Jak se můžeš takhle ptát? Nic jsem neudělala. Myslela jsem si, že má třeba hlad, a donesla jsem jí trochu ovesné kaše. Od sobotního večera nic nejedla. Místo díků na mě vylila kýbl špíny.“

„To je divné. Měl jsem dojem, že má kaši ráda.“

„Jariusi, prosím! Už dál nehodlám její chování snášet. Musíme něco udělat.“

„Co navrhuješ?“

„Nevím. Možná bys mohl promluvit s tátou. Tebe vyslechne. Vždycky na tebe dal.“

„Je ještě vzhůru?“

„Už ne.“

„A ostatní?“

„Frank se ještě neukázal… ani můj manžel.“

Zvedl ruce ve smířlivém gestu. „Chápu, jak je to pro tebe těžké, moje milá, opravdu ti rozumím.“

Jeho hlas zněl sice konejšivě, ale jeho myšlenky naplňoval vztek a pohrdání k nevlastní sestře. Bohužel, Augusta neodpovídala vznešenosti svého jména. Byla malá a ne příliš atraktivní. I v tuto hodinu byla stále ještě oblečená a vlasy měla sepnuté sponkou na temeni hlavy. Trvala na tom, že bude nosit smutek za svou matku, a proto měla na sobě černé bombasinové šaty – ačkoliv matka zemřela již déle než před rokem. Tmavá barva nesvědčila její světlé pokožce, vypadala zničeně.

Augusta zatřásla podnosem, jako by to bylo nějaké živé stvoření, které může za to, co se stalo.

„Musím brát ohled na Lewise. Ve svém vlastním domově je vystaven tomu nejhoršímu jazyku a chování.“

„To na něm nezanechá následky.“ Jarius si utáhl kolem krku vlněný šál, jako by byl žena, která se chystá jít do trhu. „Ale ta nebohá duše potřebuje naši lásku a soucit, Aggie. Potřebuje zvláštní péči. Možná větší, než jsme schopni jí poskytnout.“

Civěla na něho. „Jak to myslíš?“

„Přemýšlím o tom a modlím se skoro celý večer. Myslím, že bychom měli zavolat doktora Ferriera. Mám strach o její duševní stav.“

„Ach, drahý Jariusi, myslím si, že bychom neměli zacházet až tak daleko.“

Šel k ní, vzal jí z rukou podnos a přivinul ji k sobě. „Netrap se, sestřičko. Bude to to nejlepší. Mysli na svého syna.“

Stála a opírala se o něho. „Jariusi, proč nám to udělal? Moje matka byla ta nejlepší křesťanka, jakou si lze jen přát. Byla mu oddaná. Tvoje matka byla stejná. Jak si mohl vzít něco takového?“

Pohladil ji něžně po tváři. „Pšt, maličká. Je to už starý senilní muž, proto. Ale slibuju ti, že už to nebude dlouho trvat. A teď běž a popožeň trochu Cullieovou, aby mi připravila něco k snídani.“

Augusta od něj odstoupila a zvedla podnos.

„Raději to udělám já. Je nešika. Kdybych na ni nedohlédla, podpálila by dům.“

„Za chvíli přijdu dolů.“

Odešla a dveře se za ní tiše zavřely.

Jarius vzal znovu deník a otevřel jej na poslední popsané stránce.

Zatím jde všechno nad očekávání dobře. Jsem si jist, že nebude problém přesvědčit Ferriera, že macecha patří do blázince. V hloubi srdce vím, že to všechno stálo za to.

Navzdory tomu, co napsal, pocítil na krátký okamžik strach, který ale rychle zahnal.

Služka Eakinových, Janet Cullieová, strouhala homoli cukru do mísy. Protože byla krátkozraká, musela se hodně sklánět, aby na práci viděla. Nízká kuchyňská okna nepropouštěla moc světla, ani když bylo venku hezky, a toto ráno bylo kalné a deštivé. Ze stropu visela jen jedna petrolejová lampa, ale knot byl stažený. Augusta dohlížela na všechny výdaje a znepříjemňovala Janet život věčným kritizováním, že moc plýtvá.

Na holém schodišti bez koberce se ozvaly kroky a dívka sebou nechtěně trhla.

Samozřejmě, dveře se rozletěly a dovnitř vstoupila její paní. Odložila podnos na kuchyňský stůl.

„Ukliď to, Janet.“

Hlas zněl klidně, ale dívka ji znala už dost dobře na to, aby se nechala oklamat. Něco ji hodně podráždilo. Měla ještě horší náladu než poslední dva dny, a to si Janet myslela, že je to hodně zlé. Byla pořádně naštvaná.

„Mám nejdřív dodělat tohle, madam?“

„Samozřejmě, dodělej to. Už jsi to měla mít hotové.“

„Ano, paní Curranová. Prosím za prominutí, madam.“

Malinko se uklonila, jak ji to učili ve škole. Janet Cullieová měla teprve čtrnáct a tohle bylo její první místo. Augusta ji vzala z Útulku pro dívky, školy, kde se osiřelá děvčata, která by mohla být ohrožena špatným vlivem, učila pracovním dovednostem, nejčastěji práci v domácnosti. Janet věděla, že by měla být Augustě vděčná, ale mnoho nocí proplakala s hlavou zabořenou do polštáře, aby nikoho nevzbudila. Škola měla přísný režim, ale byly tu další dívky, se kterými se mohla bavit, a práce tam nebyla ani zdaleka tak těžká jako tady. Kromě toho, ať se snažila, jak chtěla, zdálo se, že svou paní rozčiluje, a Augustin hlas byl ostrý a netrpělivý. Dívka byla o to nervóznější a snažila se všelijak vlichotit do její přízně.

Augusta vzala z podnosu misku s kaší.

„Nemá smysl to vyhazovat, nikdo se toho ani netkl.“ Shrábla kaši zpět do hrnce, který stál na sporáku. „Můžeš začít připravovat slaninu pro pana Jariuse.“

„Mám nachystat trochu i pro vás, madam?“

„Ne, mně stačí jen toust a káva. Proč už není konvice na kamnech?“

Dívka se ušklíbla. „Došla nám káva, madam. Není tu ani trochu.“

Janet neměla za úkol objednávat zboží, ale měla Augustě oznámit, když se zásoby tenčily.

„Tak mi udělej čaj.“

Augusta hodila misku od kaše do kbelíku s vodou vedle výlevky.

„Až nachystáš snídani, mám pro tebe úkol.“

Janet se na ni nervózně ohlédla. Tón jejího hlasu naznačoval něco nepříjemného.

„Ano, madam.“

„Chci, abys zašla pro doktora Ferriera. Paní Eakinové není dobře.“

„Ano, madam. To je mi líto, madam.“

Myslela to vážně. Od chvíle, kdy se Peg do domu přistěhovala, cítila k ní náklonnost. Nová paní Eakinová byla pozorovatelka, stejně jako Janet. Věděla, že se ta nebohá žena zavírá už dva dny ve svém pokoji, ale dosud se o tom nikdo ani nezmínil.

„To asi kvůli tomu malému, že?“ pokračovala.

„Cože?“ Augusta se otočila a vytřeštila na ni oči.

„Jedna naše vychovatelka měla holčičku a ta umřela. Měla jen dva roky. Paní se pak už nikdy nevrátila do práce. Slyšely jsme, že přišla o rozum. Ona…“

Zmlkla. I když od ní stála Augusta dost daleko, pocítila Janet náhlý vztek, který cloumal jejím tělem.

„Jak tě mohlo napadnout zajímat se o takové věci?“

„Já, ehm… prosím za prominutí, madam, nic jsem tím nemyslela…“

„Nikdy, rozumíš, už nikdy nepřekračuj práva, která ti dává tvoje postavení, nebo tě okamžitě propustím bez doporučení. Rozumíš mi?“

Janet se uklonila. „Ano, madam.“

„Jsi hloupá holka. Spousta žen měla tu smůlu a přišla o dítě, a přesto se z nich nestali blázni. Žijí dál svým životem.“ V koutku Augustiných úst se objevila kapka slin. „Je to jasné?“

Dívka pokývala hlavou. „Ano, paní.“

Vypadalo to, že Augusta bude ještě pokračovat, ale s demonstrativním gestem sebekontroly se otočila a rychle odešla z kuchyně. Janet popotahovala, snažila se zadržet pláč pro případ, že by se Augusta vrátila a viděla ji, ale nemohla si pomoci a slzy se jí vehnaly do očí. Rukávem si otřela kapku u nosu. Pak strčila ukazovák do měkkého, lesklého cukru a dala si jej do úst. Sladkost na jazyku ji uklidňovala a ona si olizovala rty, aby to trvalo co nejdéle. Zoufale si přála, aby měla kam jít, ale takové místo neexistovalo.

5. kapitola

Zatímco koroner prováděl předběžné ohledání mrtvého těla, Murdoch šel oznámit matce Olivera Wickena, že její syn nežije. Bydleli ve Wilton Street, nedaleko policejní stanice. Přistihl se, jak si v duchu přeříkává, co jí sdělí.

Dům měl úzké průčelí s hnědým štítem a jeho nátěr vypadal i v mdlém dešti zánovně. Předzahrádka za železným plotem byla úhledná a keře pěkně zastřižené. Přede dveřmi se Murdoch zhluboka nadechl a pak zaklepal. Nikdo na klepání nereagoval, a proto to musel zkusit znovu, silněji. Tentokrát se dveře otevřely. Stála v nich vysoká žena středního věku a zkoumavě si ho prohlížela. Podoba mezi ní a mrtvým konstáblem byla až zarážející a Murdochovi bylo jasné, že je to paní Wickenová. Zvedl klobouk na pozdrav.

„Madam. Jmenuji se Murdoch. Jsem detektiv ze stanice číslo čtyři. Já, ehm…“

Slova mu zůstala viset v ústech. Pravda byla příliš hrozná, než aby ji řekl ve dveřích. „Mohu s vámi mluvit?“

Po tváři jí přelétl stín strachu, ale – možná díky nějakému pudu sebezáchovy – jej okamžitě potlačila a vlídně mu pokynula hlavou. „Zajisté. Prosím, pojďte dál. Jsme vzadu.“

Vedla ho úzkou chodbou do zadní části domu. Měla v sobě eleganci, jakou by Murdoch neočekával. Husté blonďaté vlasy upravené, na hedvábných šatech byly modré a tmavě červené proužky.

„Tady si můžeme promluvit,“ řekla a roztáhla závěsy, které zakrývaly dveře do kuchyně. Byly sametové a měly granátovou barvu. Stejně jako prostor před domem i vnitřek působil upraveně a honosně. Linoleum v chodbě kryly zelené bavlněné běhouny a na stěnách viselo několik zarámovaných obrazů, většina s jezdeckou tematikou.

„Musíte nám prominout, právě jsme snídaly.“

U okna stálo křeslo pro invalidy, sklopené dozadu. Murdoch zamrkal, snažil se ubránit reflexivnímu nutkání odvrátit zrak. V křesle leželo dítě, ale bylo těžké říct, zda je to chlapec či děvče. Mělo obrovskou a téměř holou hlavu, až na několik řídkých pramínků bílých vlasů, které spadaly do čela. Krk vypadal jako stonek, i když měl nejspíš normální velikost. Všiml si, že pod bradou má kožený pás, který držel tíhu hlavy. Bleděmodré oči pod vypouklým čelem měly prázdný výraz.

„To je moje dcera Dora.“

Sklonila se a podržela dívce u úst hrníček. Murdoch čekal. Kuchyň zřejmě sloužila i za obývací pokoj, byla přeplněna nábytkem.

Paní Wickenová se soustředila na svůj úkol a otírala dítěti pocintanou bradu. Pak se otočila a pohlédla na Murdocha.

„Omlouvám se, pane Murdochu, prosím, posaďte se.“ Ukázala na pohodlné křeslo, ale Murdoch se ostýchal.

„Můžeme si někde promluvit mezi čtyřma očima?“

Zavrtěla hlavou. „Na tom nesejde, kde budeme mluvit. Dora neslyší ani nevidí.“

Podívala se mu do očí a to, co v nich zahlédla, ji nesmírně vyděsilo.

„Co se stalo? Je Oliver zraněný?“

Polkl a v ústech mu vyschlo. „Obávám se, že vám přináším velmi špatné zprávy, paní Wickenová. Oliver měl“ – chtěl říct „měl nehodu“. Ale to nebyla pravda. Zkusil to znovu. „Velmi lituji, ale musím vám oznámit, že váš syn zemřel.“

Vyslovil to naráz a dal by cokoliv na světě za to, kdyby ta slova mohl vzít zpět a změnit je v něco stravitelnějšího. Jako by to šlo.

Nevykřikla ani neprojevila okamžitě zármutek. Prostě na něj jen zírala.

„Nevím, jestli jsem vás dobře slyšela, pane. Mluvíte o mém synovi Oliveru Wickenovi? Je policejním konstáblem.“

„Ano, madam, dobře ho znám.“

Její tvář zbělela jako křída. „Nerozumím tomu. Co se stalo?“

„Já sám jsem před chvílí našel jeho tělo v neobydleném domě… Byl zastřelen.“

„Zastřelen? A kdo ho zastřelil?“

„Já, ehm…“ Murdoch jí to nechtěl říct. „Měl průstřel hlavy. Kulka pocházela z jeho vlastního revolveru.“

Viděl, jak se snaží pochopit význam toho, co jí říká, ale zavrtěla hlavou.

„Pořád nechápu, co mi tu říkáte. Byla to nehoda?“

„Obávám se, že to není pravděpodobné.“

„Pak tedy skutečně nerozumím.“

„Vedle jeho těla jsem našel vzkaz.“

Vytáhl list papíru z notesu a podal jí ho. Zdráhavě si jej vzala a přečetla.

„To je absurdní. Nedává mi to žádný smysl. Komu to adresoval?“

„Měl nějakou milou?“

„Ne.“

„Víte to určitě, madam? Ten dopis to naznačuje.“

„Samozřejmě, že to vím. Copak si myslíte, že neznám vlastního syna? Byl oddaný mně a svojí sestře. Důležitou část jeho života tvořila péče o ni.“ Brada a dolní ret se jí nekontrolovaně třásly. Náhle se obrátila k postižené dívce a začala zmateně rovnat její pokrývky. Vydávala jakési zvuky nepokoje, cítila to, co nemohla slyšet ani vidět. Její matka vzala znovu šálek s pítkem, ale držela ho ve vzduchu. Ruka se jí třásla tak, že nebyla s to držet hrníček rovně. Položila jej na stůl. Murdoch se jí chtěl dotknout a utěšit ji, ale nedokázal to. Nakonec se k němu znovu otočila tváří.

„Je mi jasné, co chcete naznačit, pane Murdochu. Myslíte si, že si vzal život.“

„Nebudeme to vědět najisto, dokud neproběhne šetření, ale obávám se, že to tak skutečně vypadá.“

„To je naprosto vyloučeno. Není takový. Můj syn by nikdy sebevraždu nespáchal. Příliš nás obě miloval.“

Murdoch neodpověděl.

„Ukažte mi ještě ten dopis.“ Zkoumavě si jej prohlížela. „Nejsem si ani jistá, že tohle je jeho rukopis.“

Věděl, že tiskací písmo se těžko rozlišuje, ale nepřel se s ní. Dopis mu rychle vrátila.

„Kde je?“

„V tuto chvíli je ještě tam, kde jsem ho našel. V prázdném domě na Gerrard Street. Až porotci prohlédnou tělo, odvezou ho nejspíš na pitvu do Humphreyova pohřebního ústavu.“

Z ničeho nic se posadila do křesla. „Promiňte mi…“ Přiložila si ruku na ústa, odvrátila se a dvakrát či třikrát prudce zvracela.

Murdoch k ní přistoupil a položil jí ruku na rameno.

„Je mi to strašně líto, paní Wickenová.“

6. kapitola

Arthur Johnson, koroner, se zabručením vstal. Léta mu přibývala a trápila ho kolena. Vlhké počasí bolest ještě zhoršovalo, a byl proto popudlivý. Prohlížel ránu ve Wickenově spánku. Murdoch stál po jeho pravici a v místnosti se tlačilo třináct členů poroty. Konstábl George Crabtree byl u dveří. Byl jmenován konstáblem u soudu a měl za povinnost najít a zavázat pod přísahou nejméně dvanáct mužů, kteří budou plnit roli porotců. Protože bylo ráno, podařilo se mu jich odchytit třináct, když šli do práce. Pro většinu z nich to znamenalo, že přijdou o denní mzdu, a tak remcali a nadávali. Jen dva byli skutečně ochotní. Albert Chamberlin, důchodce a samotář, se zdál víc než šťastný, že má plnit tuhle povinnost, a Jabez Clarke, obchodní zástupce, protože věděl, že z toho bude vynikající námět na vyprávění u večeře. Nicméně pohled na mrtvé tělo všechny ztišil, dokonce i halasného nádeníka, Sama Stev ensona, který hořce litoval peněz, jež si mohl to dopoledne vydělat.

Johnson jim podrážděně pokynul. „Pojďte blíž. Když budete stát za mnou, asi sotva něco uvidíte.“

Muži neochotně zašoupali nohama a posunuli se kupředu.

„No, ještě, ještě kousek. Na rozdíl tady od konstábla já na to nemám celý den.“

Murdoch si chvilku myslel, že to platí pro Crabtreeho, ale potom mu ta neuctivá poznámka došla. Měl chuť mu pořádně odseknout, ale nechtěl dát svoje roztrpčení příliš najevo před tolika cizími lidmi. Už tak má špatné vztahy se svým inspektorem, a kdyby si znepřátelil Johnsona, mohl by na něho koroner podat hlášení. Pokuta za nekázeň je pořádná.

„Vybrali jste si mezi sebou předsedu?“ zeptal se koroner.

„Ano, pane. Tady jsem.“ Vysoký muž s vyhublou tváří, ve středních letech, měl na sobě tmavé šaty, jaké nosívají úředníci.

„Vaše jméno, pane?“

„Jarius Gibb.“

„Pane Gibbe, jste připraven složit přísahu?“

„Konstáble, prosím, oslovte porotu.“

Crabtree sevřel v ruce svoje úřední listiny a hlasem, který by bylo zřetelně slyšet i v zadních řadách nové Massey Hall, četl:

„Pánové, vyslechněte přísahu svého předsedy, neboť přísaha, kterou zde složí, zavazuje každého z vás k poslušnosti a jejímu dodržování. Pane Gibbe, vezměte tuto Bibli do pravé ruky.“

Gibb poslechl. Tvářil se trochu afektovaně, rty pevně u sebe, jako by měl ve zvyku odsuzovat lidské prohřešky. Murdoch přemýšlel, kde asi pracuje. Crabtree pokračoval:

„Budete pečlivě vyšetřovat a činit pravdivé podám ve všech záležitostech, tak jak vám zde budou předloženy, a to jménem naší svrchované královny, týkajících se smrti zde zesnulého Olivera Wickena, jehož tělo si prohlédnete. Nebudete nikoho žalovat z nenávisti, zášti či zlé vůle a stejně tak nikoho neušetříte ze strachu, laskavosti či přízně. Vynesete pravdivý verdikt založený na důkazech a na vašich nejlepších schopnostech a znalostech. K tomu vám dopomáhej Bůh.“

„Amen.“

Crabtree se obrátil k ostatním porotcům:

„Stejnou přísahu, jakou zde teď před vámi složil Jarius Gibb, váš předseda, bude dodržovat jeden každý z vás sám za sebe. K tomu vám dopomáhej Bůh.“

Ozvalo se sborové „amen“, a tím byla tedy porota pod přísahou a připravena pracovat. Johnson netrpělivě čekal, až tohle všechno skončí.

„Tak dobrá. Dávejte všichni pozor.“ Ukázal na ránu v pravém spánku. „Kulka vnikla zde a ven se dostala tudy.“ Zvedl Wickenovu hlavu, na podlahu ukáplo trochu krve.

„Zatracená řezničina,“ zamumlal nádeník ke svému sousedovi.

„Dávejte si pozor na jazyk, Stevensone,“ varoval ho Crabtree. „Nyní jste u soudu Jejího Veličenstva.“

Johnson zatahal mrtvého muže za rameno. „Vidíte, začíná tuhnout jako socha. Tomu stavu říkáme rigor mortis. Stane se to každému z nás, až zemřeme – muži, ženě, stejně jako dítěti.“ Začal se vžívat do své role demonstrátora. „Ví někdo, na co můžeme dle rozvoje posmrtného ztuhnutí usuzovat?“

Muži se na něho nedívali.

Murdoch se ozval: „Když jsem ho našel, zhruba v šest hodin ráno, začínala mu tuhnout brada a krk. Usoudil jsem, že je mrtvý přibližně pět nebo šest hodin.“

Nechtěl se předvádět, jen dát Johnsonovi najevo, že v místnosti je také někdo jiný, s kým musí počítat.

Koroner pokýval hlavou. „Správně. Takže, podívejme se. Rigor mortis se už rozvinul dále. Souhlasím tady s detektivem. Pravděpodobně zemřel někdy mezi půlnocí a druhou hodinou ranní. Je zde docela chladno, a tím se nástup posmrtné ztuhlosti zpomaluje. Co dalšího mi můžete o tom tělu ještě říct? Hmm? Jeden z vás ať mi něco řekne. Co vidíte?“

Porotci na něho zírali a snažili se pochopit, co po nich chce. Johnson netrpělivě zakýval hlavou.

„No, vždyť je to jasné, ne snad? Má na sobě uniformu. Byl ve službě. Nemám pravdu, Murdochu?“

„Ano, pane. Jeho přímý nadřízený seržant s ním hovořil naposledy o čtvrt na dvanáct.“

Seržant Hales spatřil Wickenovo tělo, než přijel koroner, a velmi ho to vyvedlo z rovnováhy. Řekl, že nechce vidět, jak do něj budou dloubat a rýpat, a vzal si na starost odhánění zvědavých čumilů, kteří se srocovali venku.

„Přilba leží zhruba patnáct centimetrů od těla. Nehýbal jste s ní, že, Murdochu?“

„Prohlédl jsem si ji, pane, ale vrátil jsem ji na místo.“

„Říkal jste, že konstáblova pistole byla zapíchnutá mezi jeho stehny. Ukažte nám přesně kde, buďte tak laskav.“

Murdoch po tom nijak netoužil, ale odmítnout nemohl. Šel k tělu, zvedl revolver, chytil ho za rukojeť a pokusil se jej zasunout mezi ztuhlá stehna. Působilo to obscénně.

„V pořádku,“ řekl Johnson. Prohlížel si rychle porotce, pak ukázal na jednoho z nich, malého zavalitého muže, který vypadal, jako by se snažil být neviditelný. „Vy tam vzadu. Ano, vy. Vy s těmi jizvami.“

Muž měl široký a rozpláclý nos a dolní zjizvené víčko pravého oka viselo níž a odhalovalo tak červené maso. Zornička byla bezbarvá a nevidoucí.

Murdoch jen doufal, že ten muž není příliš citlivý, pokud jde o jeho vzhled.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se koroner.

„Peter Curran, pane.“

„Povolání?“

„Dělám v nájemných stájích, tady vedle, pane.“

„Co se vám stalo? Kopl vás kůň?“

„Kráva, pane. Byl jsem ještě malej špunt.“

„Smůla,“ řekl koroner, jeho hlas zněl povzbudivě, jako kdyby Curran patřil k těm věčným simulantům, kteří neustále vyžadují soucit. „Nuže,“ zvedl list papíru, který mu dal Murdoch. „Tohle našel detektiv vedle pravé ruky, pod konstáblovým notesem. Co se tam píše, Murdochu?“

„Bez tvé lásky nemohu žít. Odpusť mi.“

„Docela poetické, co? Můžete se na to všichni podívat.“

Murdoch podal papír nejbližšímu porotci, který jej vzal rozechvěle do ruky, prohlédl si ho a pak předal dál. Jeden z mužů zvedl ruku, jako by byl ve škole. Měl buclatou, větrem ošlehanou tvář a tmavé jiskrné oči.

„Promiňte, pane. Ale našla se tužka, kterou to napsal?“

Johnson se zamračil. „Máme, Murdochu?“

„Ne, pane. Možná si ji strčil zpátky do kapsy.“

„Za minutku se po ní podíváme.“

„Mám ještě jeden dotaz, pane.“

„Ano? Řekněte své jméno, ať vím, s kým mám tu čest.“

„Stevenson, nádeník.“

„Mluvte.“

„Proč byl revolver mezi Wickenovýma nohama? Není to divné místo?“

„Musel tam spadnout, když se zhroutil, pak ho zachytily spáry smrti. Co vy na to, Murdochu?“

„Vlastně jsem nad tím taky přemýšlel, pane. Připadalo by mi pravděpodobnější, kdyby spadl vedle něho.“

Mezi porotci proběhla téměř hmatatelná vlna znepokojení. Cítili, že koroner by jiný názor nepřijal. Většina z nich si zvykla jednat s autoritami podřízeně.

Johnson zavrtěl hlavou. „Je typické, že v případě náhlé smrti se tělo zkroutí. V tom okamžiku se asi revolver zachytil mezi stehny. Pojďme dál. Prázdná nábojnice ležela tady, jak vidíte. Co zase, Stevensone?“

„Kde je kulka?“

„To nevím, pravděpodobně asi ještě v jeho hlavě. To nám řekne pitva.“

„Pardon, pane.“

To se ozval konstábl Crabtree. „Ve zdi vedle dveří je otvor. Mohu jej prohlédnout?“

„Ano, buďte tak hodný.“

Konstábl sáhl do malého otvůrku, vysypalo se trochu omítky, když vylovil kulku a nesl ji Johnsonovi.

„Zřejmě ta, co ho zabila. Vezměte si ji, Murdochu.“

Murdoch vytáhl jednu z obálek, které měl připravené v kapse, a vložil do ní kulku.

„Místo, kde se kulka dostala do zdi, je docela nízko, pane. Zcela určitě ne metr osmdesát.“

Johnson hleděl upřeně na místo, na které ukázal Murdoch. „Jakého vyznání byl ten mladý muž?“

„Nevím, pane.“

„Hmm, to je docela důležitý aspekt lidského života, řekl bych. Divné, že to nevíte. Konstáble?“

„Myslím, že byl členem episkopální církve, pane.“

„Tak, to bude ono. Bezpochyby klečel a modlil se. Alespoň se pokusil získat Boží odpuštění. Štěstí, že nebyl papeženec. Za takový hřích by zamířil rovnou do pekla.“

Murdoch si nemyslel, že by koroner mohl nějak vědět, že je římský katolík, ale zarazilo ho pohrdání v mužově hlase.

„Promiňte, pane Johnsone.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl co možná nezúčastněně. „V této fázi si nemůžeme být absolutně jistí, že se zastřelil, ne? Nebude tohle stanoveno až při soudním vyšetřování?“

Jen co ta slova vypustil z úst, hned toho litoval. Johnsonovu mysl to před ním spíše uzavře než naopak.

„Ne, nejsme si absolutně jistí, ale jsme si jisti tak hodně, že v tom není rozdíl. Máme dopis na rozloučenou a umístění rány odpovídá sebevraždě. Jaksi nevidím, jak bychom mohli dojít k jinému závěru.“

Porotci stáli tiše, pochopili tu výtku a soucítili s ním. Pak jeden z nich, starší muž se staromódním plnovousem, naznačil, že se chce na něco zeptat. Johnson na něj kývl.

„Jmenuju se Chamberlin, pane. Jsem v důchodu. Napadlo mě, proč je ta přilba vedle něho?“

„Jste velice bystrý. Kdyby ji měl na hlavě, řemínek by znemožnil, aby mu spadla. Z toho plyne, že Wicken ji musel předtím, než se zastřelil, odložit tam, kde jsme ji našli. Ale proč to udělal, to nevím. Možná jako součást jakési duševní přípravy. Lidé, kteří se jdou utopit, se často svléknou a šaty pěkně složí. Jako by šli spát.“

„Můžem se podívat do jeho bloku?“ opět se ozval Stevenson.

„Jak chcete.“ Johnson mu podal zápisník. Dva další muži mu koukali přes rameno.

„Jsou tady dva zápisy ze včerejška. Pondělí, 11. listopadu. 21:07 Gerrard a River Street. Vše v pořádku. A ten druhý zápis: Pondělí, 11. listopadu, 23:12. Queen a Parliament. Vše v pořádku a zkontrolováno. Připadá mi, že vypadají úplně normálně, pane.“

„A co jste čekal? Přece nebude používat služební zápisník, aby si do něj zaznamenával svůj vnitřní zmatek. Je celkem typické, že sebevrahové váhají, někdy i několik dní, než svůj čin skutečně spáchají.“

Stevenson mu podával zápisník zpět.

„Pojďme dál. Prohlédneme šaty a pak budeme mít volno.“

Murdoch naznačil Crabtreemu, aby koronerovi pomohl. Rozepnul na krku knoflík gumové pláštěnky a stáhl ji, aby se dostali Wickenovi do kapes. Začal s kalhotami a z pravé kapsy vytáhl čistý kapesník a z levé cosi malého v hnědém papíru. Byl to kousek sýra. Našel tam také tužku a kovový klíč.

„Konstáble, zkuste, jestli se hodí k zadním dveřím,“ požádal koroner.

Crabtree, který v tom přecpaném pokoji vypadal ještě větší než obvykle, šel ke dveřím a zkusil klíč. Zapadl dokonale do zámku.

Johnson se rozhlédl po porotcích. „Nevím, zda tu můžeme ještě něco dělat. Požádáme o pitvu a vy uslyšíte zprávu lékaře při soudním vyšetřování. Murdochu, vezmete si na starost jeho osobní věci?“

„Ano, pane.“

„Promiňte, pane Johnsone, mohu se na něco zeptat?“ Znovu se ozval nádeník Stevenson.

„Co zas? Rád bych to měl za sebou. Nemůžu věnovat celý den nějakým spekulacím.“

„Jen mě tak něco napadlo, víte.“

Johnson udělal překvapený obličej a ostatní porotci se servilně zachichotali.

„Chci říct, že je divné, proč se Wicken neoddělal hned poprvé.“

„O čem to k sakru mluvíte?“

Jeho hlas zněl rozechvěle a byl v rozpacích. Murdoch vstoupil do hovoru.

„Pokud to mohu říct za pana Stevensona, chystal jsem se zeptat na totéž. Když předpokládáme, že Wicken byl tak sklíčený, proč čekal tak dlouho, než se zabil? Mohl jít do toho domu hned.“

Pan Johnson se zasmál. „Vidím, že jste neposlouchal, detektive. Jak jsem říkal, lidé někdy dlouho váhají. Podle mě je to naprosto jasné. Je rozpolcený nad tím, co chce udělat. Ví, že je to rouhání proti vůli Boží. Obchází svůj obvod, chodí pořád dokola prázdnými ulicemi a zoufale se snaží přijmout nějaké rozhodnutí. Jeho milá ho nechala. Má zlomené srdce. Nechce žít. Má po ruce prostředky, jak to udělat, ale nemůže se rozhodnout. Konečně, uprostřed nejhlubší noci cítí, že už to dál nesnese. Vejde do domu a… zbytek můžete vidět sami.“

„Kde vzal ten klíč?“ zeptal se Murdoch.

Johnson se zamračil, nazlobený, že Murdoch zkazil efekt jeho malého proslovu. „Nevím. Copak na policii nejsou klíče od neobydlených domů?“

„Občas ano, ale nevzpomínám si, že bych kdy na stanici viděl tenhle.“

Koroner mávl přezíravě rukou. „Možná nejsme s to vyřešit všechny detaily. To je něco pro vás, vy to můžete vyšetřit.

Stanovuji soudní vyšetřování na zítřejší dopoledne v jedenáct hodin, sejdeme se v Humphreyově pohřebním ústavu.“ Natáhl si jemné rukavice z kůzlečiny lemované kožešinou. „Konstáble, přečtěte, prosím, porotcům, jaké jsou jejich povinnosti. A pane Murdochu, jelikož se mi zdáte celý nedočkavý, abyste získal v tomto případu absolutní jistotu, máte mé svolení pokračovat ve vyšetřování. Můžete říci svému inspektorovi, že jsem si je vyžádal.“

Vydal se ke dveřím, pak se zastavil a obrátil se, v tváři pobavený výraz.

„Nejste náhodou římský katolík, detektive?“

Kdyby Murdoch dokázal ovládat své červenání pouhou silou vůle, udělal by to, ale neuměl to. Všichni ostatní si ho zvědavě prohlíželi. Koroner měl dobrý smysl pro odchod ze scény.

„Vlastně ano, jsem, pane. Ale nechápu, proč se mě na to ptáte.“

„To proto, že vy katolíci jste tak nesví, když jde o sebevraždu. V tom vašem vyznání je to smrtelný hřích, že? Znamená věčné zatracení, ne?“

„Ano, takové je učení, pane.“

„No, jen se tím nenechte zaslepit, to je vše, oč vás žádám. Pamatujte na přísahu. Chceme pravdivý verdikt.“

Johnson se balil do šály, jinak by si všiml výrazu v Murdochově tváři. Crabtree to zaznamenal a nahlas řekl: „Nyní můžete jít, pánové. A nezapomeňte přijít zítra. Žádné hloupé výmluvy. Když nepřijdete, zaplatíte pokutu.“

Porotci se vyšourali ven a v místnosti zůstal Murdoch s konstáblem.

„Nenechte se vytočit, pane. Je to prvotřídní blb, smím-li to tak říct.“

„To jistě můžete, Georgi.“

„Myslíte si, že je to sebevražda, pane Murdochu?“

„Řekněme, že to nevylučuji.“

„Mám ho teď nechat odvézt do márnice?“

„Ano. Poproste Halese, aby zašel pro sanitu. Počkám tady.“

Konstábl odešel, a když se za ním zavřely dveře, dřepl si Murdoch vedle mrtvého těla.

„Kéž se náš Pán smiluje nad tvou nesmrtelnou duší.“

Palcem udělal na Wickenově studeném čele křížek.

7. kapitola

Frank Eakin odkrojil kousek jablka a podržel jej klisně pod nosem. Zafrkala a chtěla si uždibnout, ale Frank rychle ustoupil o krok dozadu a vzal si kousek jablka do zubů.

„Dej mi pusu,“ řekl a vystrčil hlavu dopředu. Klisna pohodila hlavou, ale nehnula se. Frank opakoval: „No tak, Baronko, dej mi pusu.“

Peter Curran se opíral o přepážku mezi boxy a pozoroval ho. „Nechce, co? Ani se jí nedivím.“

Frank z ničeho nic vykopl nohu a zasáhl patou Currana přímo do holeně. Ten vykřikl a chytil se za nohu.

„Proboha, Franku, co to děláš?“

Eakin neráčil odpovědět a dál lákal klisnu vábivými zvuky. Tentokrát natáhla krk a jemně vzala kousek jablka z jeho úst. Zašklebil se.

„Vidíš, učí se.“

„To je skvělé,“ řekl Curran rozmrzele. „Můžete jít oba k cirkusu.“

Nicméně, než to řekl, ujistil se, že je z Frankova dosahu.

„A ty se můžeš připojit k panoptiku zrůd,“ odsekl Frank, „ale pochybuju, že té vezmou. Tvoje tvář by vylekala špunty.“

Peter Curran si zvykl na špičkování svého švagra, ale vždycky na ně neměl náladu. Jen strach z hněvu mladšího muže mu bránil v tom, aby se mu nějak pomstil.

„Tak co, budeme ji leštit, nebo ne? Ten chlapík říkal, že se zítra staví.“

Frank dal Baronce zbytek jablka a hladil její měkký nos.

„Je to hezká potvůrka, ne?“

Pak ji chytil za horní ret a zkroutil ho, držel ho pevně v prstech. Neplašila se, ale stála nehybně, jako by byla v nějakém transu. Curran vzal z police kovovou rašpli a začal jí brousit přední zuby, které byly léty zešikmené.

„No, maličká. Zase budeš vypadat jako mladice,“ uklidňoval ji Eakin.

„Jenom potmě. Určitě si toho všimnou.“

„Ty jsi matěj. Je ti něco? Co se stalo?“

„Nech toho, Franku.“

Pracoval a byl zticha, zatímco Frank uklidňoval koně.

„Už to bude. Radši mysli na nějaký pořádný hřebčí bimbas.“

„Musíš být tak sprostý?“

„Říkáš to jenom proto, že ti moje sestra nechce dát. Kobyla má ráda pořádný klacek. A když už jsme u toho, ještě pořád s tebou Aggie nemluví?“

Curran pokrčil rameny, ale neodpověděl.

„Dám ti jednu radu, i když je to moje krev. Měl bys jí ukázat bič. Pěkně jí vjeď do vlasů. Začne s tebou mluvit.“

Curran vydlabal klisně z tlamy zubní kámen. „Nevšiml jsem si, že bych se tě prosil o radu.“

„Jak myslíš. Ale když chce, dokáže být tvrdohlavá jako mezek. Podívej, udělals mi laskavost, že ses s ní oženil. V životě jsem neviděl ženskou, která by chtěla víc ulovit nějakého manžílka. Než ses objevil ty, zkoušela to na mně. Nemluvila se mnou třeba dva měsíce. Ne že by mi na hovorech s ní nějak záleželo, ale šlo mi na nervy, když mi neodpovídala. Jednou jsem se fakt naštval, vzal jsem v kuchyni vědro se špinavou vodou a polil ji od hlavy až k patě. Hlas se jí rychle vrátil.“

Curran mlčky pracoval se škrabkou, klisna pořád stála znehybnělá Eakinovým stiskem jejího rtu.

„Hotovo,“ hlásil Curran a Eakin ji pustil. Baronka párkrát pohodila hlavou a frkala. „Myslíš, že bysme jí měli dodat trochu světla do očí?“

Frank si prohlížel klisniny vpadlé oči. Horní víčko věkem povolilo.

„Ne, to je dobrý. Prostě drž lampu hodně dole. Ten chlápek je jenom takový venkovský balík. Nevšimne si toho.“ Pohladil koně po krku. „Bude krásná.“

„Proč po mně ten starej prcek při ohledávání tak vyjel?“ zeptal se z ničeho nic Curran.

Frank pokrčil rameny. „Zřejmě kvůli tvýmu upřímnýmu kukuči.“

„Měl řeči o tom mým oku. Řekl jsem, že mě kopla kráva.“

„Měls mu říct pravdu. Že to byla nebohá jalovice, do kterýs ho chtěl zastrčit.“

Curran se zamračil. „Nech toho, Franku. Myslím to vážně.“

„Dělal jsem si srandu, sakra. Snažím se ti jenom trochu zvednout náladu.“

„Neobtěžuj se. Taky bys měl náladu pod psa, kdybys byl u toho, jak ho prohlíželi. Bude mě to pronásledovat až do smrti.“

„Jak jsem řek, měls dělat trochu drahoty, když ten polda hledal lidi do poroty.“

„Víš, že jsem neměl šanci. Ten chlápek přišel rovnou do stáje a sbalil mě.“

„No, podívej se na to tak. Je dobře, že budeš u toho a budeš vědět, jak se věci vyvíjejí, ne? Ty i Jarius.“

„Nedá na sobě nic znát. Nehnul ani brvou, když ho jeden z chlapů navrhl za předsedu. ‚Bude mi ctí‘, to jsou jeho slova.“

„To mě nepřekvapuje. Nemá v žilách krev jako normální lidi. O tom bych měl něco vědět.“

„O čem?“

Jarius vešel neslyšně do stáje. Frank vyskočil, jako by ho vyplašil nějaký hluk.

„Ále nic,“ odpověděl.

„Potřebujeme pomoc,“ řekl Jarius.

„S čím?“

„Přišel doktor Ferrier, ale ona odmítá otevřít dveře. Ječí jako nějaká pouliční běhna.“ Kývl na Franka. „Kde je sekyra?“

„Vzadu.“

„Dones ji.“

„Co říká táta?“

„Nic. Nechal to všechno na mně. Pospěš si, nemám čas. Potřebuju se dostat do kanceláře dřív, než bude celý den v háji.“ Měl na sobě městské šaty – elegantní kostkovanou pláštěnku a černý klobouk.

Frank zasalutoval a šel splnit rozkaz. Když procházel kolem posledního stání, velký šedý valach vystrčil hlavu ven a silně ho kousl do ramene. Frank vyjekl, otočil se a brutálně uhodil koně do hlavy.

8. kapitola

Poté, co sanita odvezla Wickenovo tělo, začali Murdoch a Crabtree únavný proces klepání na dveře. Konstábl si vzal na starost západní část ulice a Murdoch východní. Od Gerrard Street až po Wilton Street se táhla řada obchodů, hovořil s prodavači, kteří se většinou hřáli u kamen a měli rozžatá světla. Nikdo z nich mu nebyl schopen podat žádné informace. Dva nebo tři konstábla znali a potvrdili, že viděli Wickena na obchůzce v deset hodin včera v noci, a říkali, že vypadal naprosto normálně. Nic neslyšeli. Paní Bailová, vdova, která měla v čísle 327 obchod s cukrovinkami, byla zvlášť vyvedená z rovnováhy.

„Ach božíčku, božíčku,“ opakovala neustále. „Přišel každý týden vždycky v pátek večer, těsně před zavírací hodinou, šel do práce. Zvlášť si oblíbil košíčky z máslového těsta s oříškem uprostřed. Ach božíčku, ach jo.“

Naposledy viděla Wickena jako obvykle v pátek. „Koupil čokoládovou bonboniéru s krémem s malinovou příchutí. Říkal, že je to pro jeho sestru, ale podezřívala jsem ho, že to má pro svoji milou. Jsou to moje nejlepší bonbony.“

Byla tak vyplašená, až bylo Murdochovi líto, že na ni musí tlačit. „Podle vás, paní Bailová, zdál se vám konstábl nějak skleslý nebo nesvůj?“

Hleděla na něj překvapeně. „Vůbec ne. Byl veselý jako vždycky. ‚Přeju dobrý večer, paní Bailová,‘ říkával. ‚Copak máte pro mě dnes dobrého na zub?‘ Zkoušela jsem nové sladkosti, víte, a dávala jsem mu je ochutnat. Připravila jsem karamelky z javorového sirupu a moc mu chutnaly. Ach, božíčku, pane Murdochu, proč se mě ptáte na takovou věc?“

Murdoch jí řekl jen něco málo o tom, jak Wicken zemřel, ale ona okamžitě pochopila, kam svojí otázkou mířil. Murdoch zaváhal.

„Obávám se, že jsou tu jisté známky toho, že si možná vzal život.“

„Ale ne. Tomu nevěřím. Byl tak šťastný. Ne, pane Murdochu, to nemůže být pravda.“

„Zmínil se někdy před vámi, že má milou?“

„Ne, nikdy. Ale, jak jsem už řekla, někdy mě to napadlo, když kupoval nějakou zvláštní bonboniéru. Vím, že bydlel s matkou a sestrou, která je postižená.“ Ukázala na jednu z velkých dóz na polici za pultem, plnou malých pestrobarevných bonbonů. „Jeho sestra měla zvlášť ráda směs Tom Thumb a matka zase želatinové bonbony.“

Neměla daleko k pláči a Murdoch si přál, aby jí mohl poskytnout nějakou útěchu.

„Zítra proběhne koronerovo šetření, a tak doufáme, že přijdeme na to, co se přesně stalo. Pro tuto chvíli se jen snažím zjistit, zda někdo něco neslyšel nebo neviděl, cokoliv, co by s konstáblem mohlo nějak souviset.“

Zavrtěla hlavou. „Nic. Zavřela jsem obchod v sedm jako obvykle a uložila se ke spánku o půl desáté. Šetří to petrolej.“

Unaveně se na něho usmála, ale v tom úsměvu byly nicméně stopy jisté koketnosti. Byla to malá šedovlasá a čisťounká žena oblečená v zelené hedvábné halence a bělostné zástěrce. Připomínala mu jeho bytnou, paní Kitchenovou, a proto srdečně reagoval.

„To zcela jistě, madam.“

Pokračovala tím, že vyjádřila starost o Wickenovu ovdovělou matku. Stejně tvrdohlavě jako paní Wickenová i ona trvala na tom, že Oliver nebyl typem člověka, který si vezme vlastní život.

Když konečně Murdoch odcházel, vytáhla z dózy pár cukrových špalků, vložila je do papírového sáčku a strčila mu ho do dlaně.

„Čerstvé dneska ráno.“

Obchod krásně voněl pečením a cukrovinkami.

Protože ho bolela čelist, nechtěl Murdoch riskovat a jíst něco hned, ale poděkoval jí a zastrčil si sáček do kapsy.

Další půlhodina nic nepřinesla. Z druhé strany na něho mával Crabtree a naznačoval, že také nic nemá. Mířili dál na jih a Murdoch byl rád, že dentista Brodie není na jeho straně ulice. Přemýšlel, zda Crabtreeho rozruší, když znovu navštíví místo, kde trpěl bolestí, ale konstábl vyšel z domu a vypadal stále stejně.

Asi půl bloku pod Wilton Street byla čínská prádelna, a když Murdoch vešel dovnitř, okamžitě ho obklopila horká pára. Nějaký Číňan počítal na počitadle za pultem. Měl na sobě tradiční modrou halenu a kulatý černý klobouk, vlasy spletené do dlouhého copánku.

„Přejete?“

Murdoch si zaklepal na hruď. „Já policejní důstojník. Musím se ptát.“

Muž na něj hleděl a nechápal, co mu říká. Murdoch se odmlčel a snažil se vymyslet nějaký způsob, jak s ním komunikovat. „Já policejní důstojník,“ opakoval hlasitěji. „Klást otázky.“

„Praní hodně levné. Velmi čisté.“

V dlouhé úzké místnosti za ním byly dvoje velké necky, ze kterých se kouřilo. Další muž vytahoval dlouhou tyčí vyvařené prádlo a dával je do koše, ve kterém je odnesou na mandl. Po pravé straně byl velký sporák a na něm se nahřívaly nejrůznější žehličky.

Murdoch ukázal na muže. „On mluvit anglicky?“ Naznačil pohyb ústy, ale uvědomil si, že to vypadá, jako by chtěl nějaké jídlo. Proto raději zavolal: „Hej, vy tam vzadu. Mluvíte anglicky?“

Číňan přestal nabírat prádlo a šel k Murdochovi. Byl mladý a vypadal jako pes, který zkoumá neznámého člověka.

Když byl dost blízko, Murdoch se ho zeptal: „Mluvit anglicky?“

„Ja. Co chcete?“

Chvíli byl Murdoch zmatený jeho přízvukem, očekával čínský. Pak si uvědomil, že má silný skotský akcent.

„Dnes brzy ráno byl nalezen na rohu Gerrard Street mrtvý konstábl. Minulou noc měl službu a mě by zajímalo, jestli jste ho neviděli anebo ho neznali. Zřejmě tudy chodil, když obcházel rajon v různou noční dobu. Budu moc vděčný za jakoukoliv informaci.“

Starší muž se na něco zeptal a mezi těmi dvěma probíhala živá konverzace. Murdoch nedokázal říct, zda jsou rozrušení anebo je to normální rytmus jejich řeči. Mladší muž se otočil k Murdochovi.

„Asi bych vám měl představit svého otce, pana Sang Lia. Já jsem Feng Li.“

Uklonil se tak formálně, že Murdoch poklonu málem opětoval. Místo toho pokývl hlavou na pozdrav.

„Jsem vyšetřující detektiv William Murdoch ze stanice číslo čtyři.“

„Otec by byl rád, kdybyste mu toho důstojníka popsal.“

„Mladý, asi tak vysoký jako já, se světlým knírkem.“

„A ten nešťastný policista se stal obětí nějaké nehody?“

„Něco takového.“

Sang Li mluvil se synem a Murdoch přemýšlel, zda rozumí anglicky líp, než dokáže mluvit. Feng se uklonil.

„Musím říct, že já jsem si šel lehnout, ale otec minulou noc toho konstábla viděl. Konstábl otevřel dveře. Nebyly totiž zavřené, a tak kontroloval, jestli je vše v pořádku. Když se přesvědčil, že je všechno, jak má být, odešel.“

Zmlkl a oba muži pozorovali Murdocha, čekali, co bude dál.

„Kdy to bylo?“

Feng přeložil otázku svému otci.

„Asi v jedenáct dvacet. Pan Li si je dost jistý, že je to správný údaj.“ Ukázal na velké hodiny, které visely na zdi, sklo na ciferníku bylo skryté v páře.

„Zeptal byste se ho, jestli si na konstáblovi nevšiml něčeho zvláštního. Byl klidný? Nebo nějak roztěkaný? Rozumíte, co mám na mysli?“

„Jo, rozumím.“

Znovu zazněla čínština.

„Otec říká, že ten policista tu byl předtím už dvakrát kontrolovat, jestli je v pořádku, a že si vyměnili pár přátelských slov. Včera v noci to bylo stejné. Konstábl vypadal naprosto vyrovnaně.“

Pan Li starší se vmísil do hovoru a oslovil přímo Murdocha: „Slečna. Měl slečna.“

„Nerozumím.“

„Slečna, byla slečna s ním.“

Murdoch se podrážděně otočil na Fenga. „Co říká?“

„Toho policistu doprovázela mladá žena. Stála vzadu, ale otec ji jasně viděl, jak šli společně dál po ulici.“

Murdoch si vzdychl. Bylo to naprosto v rozporu s nařízením. Konstábla na obchůzce nesmí nikdo doprovázet. Nicméně, navzdory tomu, co říkala paní Wickenová, všechno nasvědčuje tomu, že její syn měl milou. Někoho, pro koho byl ochoten riskovat i ztrátu místa.

„Prosím, vysvětlete panu Liovi, že bude muset svědčit při vyšetřování. Dnes se tady ještě zastaví konstábl s obsílkou k soudu.“

Následoval živý hovor, oba muži byli jasně znepokojeni.

„Pan Li se ptá, jaká pokuta mu hrozí? Nedávno zaplatil za povolení k činnosti.“

„Ne, ne. Není z ničeho obviněn. Vyšetřování se musí zúčastnit každý, kdo o případu něco ví. Budou tam i ostatní svědci. Pak porota rozhodne, co se stalo.“

„Můj otec nyní přemýšlí, zda se náhodou nespletl. Jestli toho policistu neviděl jindy.“

Murdoch se podíval na staršího muže, trochu se uklonil, promluvil pomalu a zřetelně vyslovoval.

„Pane Li. Nemusíte se ničeho bát. Nemáte žádný problém. Jediné, co chci, je, abyste řekl koronerovi, soudci, to, co jste právě řekl mně. To je vše.“

Otočil ruce dlaněmi nahoru ve srozumitelném gestu upřímnosti. Zdálo se mu, že se Číňan uklidnil.

„Budete muset přijít jako jeho tlumočník,“ řekl Murdoch synovi.

„Zajisté.“

Oba se hluboce uklonili a Murdoch sám krátce přikývl. Bylo to nakažlivé.

Odešel. Když vyšel z tepla vyhřáté prádelny do nevlídné zšeřelé ulice, zdál se vzduch venku ještě mrazivější. Třásl se. Přemítal, kdy se asi objeví ta záhadná žena, a doufal, že on nebude tím, kdo jí bude muset oznámit tu smutnou novinu.

9. kapitola

Než obešel všechny domy, začal Murdoch pociťovat únavu.

V čelisti mu stále cukalo, a když se dotkl tváře, zjistil, že je oteklá. Brzy bude muset vyhledat zubaře a přestat si hrát na hrdinu. Z knírku mu kapalo a ruce mrzly, protože si zapomněl rukavice doma, a ke všemu si uvědomoval zápach rybiny, který se šířil z jeho kabátu. Vytáhl jeden cukrový špalek a strčil si ho do pusy. Dokud se mu ho dařilo držet od bolavého zubu dál, bylo to příjemné a v ústech cítil sladkou chuť.

Došel skoro až na roh Gerrard a Parliament Street, když se z domu vedle nájemných stájí vynořili dva muži. Nesli každý z jedné strany židli, na níž seděla mladá žena. Svíjela se a Murdochovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že je k židli přivázaná. Její pohyby byly podivně letargické, jako by to byla nějaká mechanická hračka, která se pomalu zastavuje. Vylekaná dívka oblečená v šedých šatech služebné nesla nad všemi deštník, zatímco nějaký starší muž, zřejmě doktor podle vzhledu, šel za nimi. Mluvil rychle a nervózně k ženě na židli.

„Uklidněte se, madam. Prosím, uklidněte se.“

Jeden z mužů, kteří nesli židli, byl Frank Eakin, ten druhý byl vyděšený porotce, jehož viděl Murdoch již dříve.

Tento bizarní průvod mířil ke kočáru, který stál u brány. Murdoch si všiml, že ženin odpor se začíná vytrácet. Prošli bránou a on počkal, až projdou kolem něho. Ženina hlava visela dozadu a opírala se o židli, ale otočila se k němu a její oči, rozšířené hrůzou, se setkaly s jeho.

„Pomozte mi,“ zašeptala. „Prosím vás, pane, pomozte mi.“

Neměl šanci odpovědět, protože mu doktor zastoupil cestu. Kočí otevřel dveře kočáru a vyzvedli ji nahoru i s židlí. Doktor nastoupil, ihned zatáhl roletu na okénku, a vyrazili. Ti dva muži, zadýchaní námahou, se dívali za kočárem.

„Co se to tu děje?“ zeptal se Murdoch.

Curran si uvědomil, kdo to je, a rychle zasalutoval na pozdrav.

„Brýtro, důstojníku. To je paní Eakinová. Obávám se, že přišla o rozum. Odvážíme ji do blázince.“

Murdoch se chystal zamumlat něco jako výraz soucítění, ale nedostal příležitost.

Eakin vyštěkl na služebnou. „Proboha, Cullieová. Budeme úplně promočení. Jsi šikovná asi jako podříznutý čuník. Pojď sem s tou zatracenou věcí.“

Vyskočila a Eakin si vzal deštník. „Můžeme pro vás něco udělat, pane?“

„Chtěl jsem si promluvit s členy vaší domácnosti ohledně smrti konstábla Wickena. Omlouvám se, jestli jdu nevhod. Můžu zajít později.“

„A o co vám jde?“

„Sháním jakékoli informace. Jestli někdo neslyšel výstřel. Takové věci.“

„Nikdo nic neříkal.“

„I tak bych s nimi rád mluvil. Vyptáváme se všech lidí v okolí.“

Eakinovi se podařilo vyloudit na tváři trochu přátelštější výraz. „Jistě. Hrozná tragédie.“

Pozoroval zpod deštníku Murdocha a detektiv začínal být podrážděný. Soucítil s mužovou situací, ale neměl chuť trávit na dešti víc času, než bylo nutné.

„Nebude to trvat dlouho,“ řekl.

Eakin se podíval směrem k domu. Vchodové dveře byly otevřené a na prahu stála nějaká žena a pozorovala je. Měla na sobě smuteční šaty a ruce před sebou sepjaté jako k modlitbě. Ať tam Eakin viděl cokoliv, pomohlo mu to rozhodnout se.

„Můžete jít klidně dál hned. Ať to máte za sebou.“

Nadzvedl deštník, aby zakryl i Murdocha, a oba kráčeli směrem ke vchodu jaksi zvláštně důvěrně.

„Augusto, to je detektiv Murdoch. Chce nám položit pár otázek ohledně toho chlápka, kterého našli v tom prázdném domě.“ Mluvil a skládal u toho deštník. „To je moje sestra, paní Curranová.“ Ukázal palcem. „Vdaná za něho.“

Ustoupila o krok dozadu, aby mohli vejít, pak přes jeho rameno zahlédla služku, která se vlekla za nimi.

„Janet, vrať se zpátky do práce. Běž bočním vchodem.“

Uklonila se. „Ano, madam.“ Odkvačila pryč.

„Tudy, pane Murdochu,“ ukázala paní Curranová. „Můžeme si promluvit v přijímacím pokoji.“

Otočila se a šla halou napřed, ale předtím vrhla rychlý pohled na Murdochovy boty, aby zjistila, jak moc jsou mokré. Spěšně si je otřel na rohožce a vydal se za ní. V patách za ním kráčel Peter Curran a ve dveřích poklepal Murdochovi na rameno.

„Mě nepotřebujete, ne, pane?“ zeptal se. „Když jsem v porotě a tak.“

„Ano, vlastně potřebuju mluvit i s vámi. To nemá na nic vliv. Všechno se může opakovat při soudním vyšetřování.“

Murdoch už přišel na to, že když se vyptával celé rodiny najednou, obvykle tak získal hodně informací, když už ne o případu, tak rozhodně o členech rodiny.

V pokoji bylo nachystáno v krbu, ale netopilo se a bylo tam chladno. Frank šel přímo ke krbu a natáhl se pro krabičku zápalek u plechové ohrádky.

„To nebude třeba,“ zarazila ho jeho sestra. „Pan Murdoch nás jistě nezdrží dlouho.“

Eakin se na ni podíval trochu nahněvaně.

„Aggie, je tady zatracená zima. Zatopím v krbu.“

Sestra mu jeho hrubost neoplatila, jen stiskla rty.

„Pane Murdochu, sedněte si, prosím,“ ukázala na křeslo u krbu. Posadil se, sundal si navlhlý klobouk a položil ho vedle židle. Krbová římsa byla potažená černým krepem a zrcadlo nad ní překryto šedou síťovanou látkou. Přemýšlel, kdo jim asi zemřel.

V krbu okamžitě vzplály plameny a Eakin jim nastavil své ruce. Pak se, dle očekávání, otočil a nahříval si záda. Paní Curranová se posadila na tureckou pohovku proti Murdochovi, zatímco její manžel postával u dveří.

„Mám rozsvítit lampy, Augusto?“ V příšeří vypadal Peter Curran zlověstně, kdyby celé jeho držení těla nebylo tak podobné chování zpráskaného psa. Murdoch k němu pocítil soucit.

Ani se na něho nepodívala a oslovila vzduch před sebou. „Myslím, že je snad jasné, že potřebujeme trochu světla.“

Murdoch se rychle rozhlédl po pokoji. Krepové ozdoby byly také na kredenci i okolo obrazů na stěnách. Nábytek byl tmavý, a i když zelené plyšové čalounění zdobily pozlacené květy, celkově vše působilo ponuře. Dům nebyl tak honosný a Murdoch měl dojem, že přijímací pokoj se moc často nepoužíval. Zřejmě nějaká rodina, která se snaží dosáhnout životního stylu, jenž je nad její možnosti i původ. Vybraný nábytek, ale nikoliv vybrané chování. Na druhou stranu, aby byl spravedlivý, podle jeho zkušeností se lze s takovou nepřívětivostí setkat ve všech společenských vrstvách.

Curran zapálil lampu na kredenci a přenesl ji blíž k místu, kde seděli. Augusta beze slova ukázala na malý japonský stoleček a on lampu postavil na něj.

Murdoch si vytáhl svůj zápisník, aby dal najevo, že je připraven začít. Frank Eakin, zapáchající trochu ohořelým manšestrem, si sedl vedle své sestry. Jejich podoba byla zarážející. Krátký nos, kulatá brada, světlá pleť. Augusta měla světle hnědé vlasy svázané na temeni do pevného uzlíku. Eakin se dost neúspěšně snažil pěstovat kotlety a knír.

„Tohle jsou všichni, co tu bydlí?“ zeptal se Murdoch.

„Ne, ještě je tu pan Eakin, náš otec, ale obávám se, že je indisponován. Kromě toho jsem si jist, že by vám nepomohl. Na noc si vždy bere sedativa. Nic ho neprobudí.“

„Ještě někdo?“

„Pan Jarius Gibb. Určitě ho znáte. Je předsedou koronerovy poroty. Je to náš starší bratr.“

„Nevlastní,“ přerušil ji Eakin. „Jeho matka byla vdova, když si vzala našeho otce. Bohužel moc dlouho nežila. Otec se oženil podruhé. Tahle paní Eakinová, Harmonie jménem i povahou, byla naše matka.“

Podával tyto informace stylem, který připadal Murdochovi nevhodný. Stejně tak i jeho sestře, protože se na něho zamračila.

„Franku! Pochybuji, že to má nějaký význam pro vyšetřování.“

Murdoch si ty dva dovedl živě představit jako malé děti, které se neustále hádaly. Ovšem ta dětská animozita se zřejmě přetavila ve vzájemné opovržení.

Obrátil se na Eakina a snažil se jednat co nejcitlivěji. „A vaše žena, pane? Předpokládám, že byla minulou noc doma, ne?“

„Kdo?“

„Paní Eakinová, ta dáma, která…“ Mávl neurčitě směrem ke dveřím.

„To není moje žena. Je provdaná za otce. Jak jsem říkal, naše matka zemřela loni. Otec se znovu oženil letos v dubnu. Narychlo, řekl byste. Popravdě, ta žena, kterou jste viděl, je moje nevlastní matka, i když je tak mladá.“

Curran vydal zvláštní zvuk a Murdoch by byl přísahal, že se zachechtal, ale okamžitě smích zadusil. Podíval se na něho, ale Curran seděl ve stínu, a proto mu neviděl do tváře.

„Jistě, manželka Nathaniela Eakina byla doma,“ odpověděla Augusta. „Ale jak jste sám viděl, je velmi nemocná. Její lékař byl nucen převézt ji do provinčního domova pro mentálně postižené. Pochybuju, že by si všimla, kdyby nás navštívil sám Belzebub.“

Její hlas zněl přísně. Tady se soucitem nemrhá, pomyslel si Murdoch.

„Máte nějaké služebnictvo?“ zeptal se.

„Jen Janet, tu dívku, co jste viděl. Najímáme si pomocníky, když je třeba.“

Murdoch pocítil lítost nad mladou služebnou. Dokázal si představit, co všechno musí dělat.

„Předpokládám, že vám manžel řekl o tom neštěstí, které vyšetřuji, paní Curranová.“

„Bratr mi o tom vyprávěl. Ale myslela jsem, že to koroner označil za sebevraždu.“

„Najisto nebudeme vědět nic, dokud neproběhne pitva. Proto vedu toto vyšetřování.“

„Pardon.“ Frank vstal a šel k ohni. Vzal pohrabáč a párkrát šťouchl do neposlušného kousku uhlí. Vyšlehly plameny. Zůstal stát na místě a díval se do ohně.

„Zajímají mě jakékoliv informace, které mi můžete poskytnout,“ pokračoval Murdoch. „Domníváme se, že ten konstábl zemřel někdy mezi půlnocí a jednou hodinou v noci. Neslyšel někdo z vás něco?“

„Mám velmi tvrdé spaní,“ řekla Augusta. „Nic jsem neslyšela.“

„Kde máte ložnici, madam?“

„Ve třetím podlaží. Máme tam s manželem byt.“

Murdoch kývl na Currana. „A vy, pane?“

„Ani pípnutí. Spal jsem jako špalek.“

„Také ve třetím podlaží?“

Augusta zpražila Murdocha pohledem, jako by řekl něco opravdu neslušného, ale jeho odhad se ukázal jako správný.

Curran se rozpačitě uchichtl. „Ne, včera ne. Chrápu. Moji ženu to rozčiluje. Zůstal jsem na půdě ve stáji. Radši.“

„Já taky,“ připojil se Frank. „Mám tam pokoj, abych mohl dohlížet na koně. Neslyšel jsem nic kromě koňského prdění.“

Ta poznámka měla zcela jasně urazit jeho sestru, která tu návnadu spolkla.

„Franku, kolikrát ti mám říkat, abys nemluvil sprostě?“

„To není sprosté, Aggie. Je to příroda. Koně prdí v jednom kuse. A pěkně nahlas.“

Další hádku zastavily hodiny na krbové římse, které oznamovaly celou tak hlubokým a zvučným gongem, že se nedalo mluvit. Bezděčně se všichni podívali tím směrem. Hodiny byly masivní a bronzové, vyšší než dvě stopy, ciferník byl zapuštěný uprostřed sochy smějící se ženy, zřejmě Římanky dle vzhledu. Vlasy a límec měla bohatě ověšené napodobeninami mincí a na podstavci vystupoval reliéf nápisu „Štěstěna“. Když odbíjení ustalo, zavřel Murdoch notes, zvedl klobouk a vstal.

„Už vás nebudu zdržovat. V kolik hodin bych mohl zastihnout pana Gibba?“

„Pracuje na městském úřadu. Vydává povolení ke sňatku. Obvykle se vrací domů kolem šesté.“

„Přijdu buď já nebo konstábl. Teď bych si jen promluvil s vaší služebnou, než půjdu.“

Frank Eakin se zašklebil. „Janet je trochu bláznivá holka, pane Murdochu. Neberte všechno, co řekne, za pravdivé. Věří na duchy. Neustále mluví o tom, že je slyší chodit po domě.“

„Beru to v úvahu. Kde bych ji našel, madam?“

Augusta vstala. „Zavedu vás tam. Měla by být v kuchyni.“

„Vrátíme se do stájí,“ oznámil Eakin. „Už nás nebudete potřebovat, že, strážníku?“

„Teď ne.“

Ve dveřích se paní Curranová zastavila a zdánlivě k nikomu pronesla: „Nebude třeba nechat lampu svítit.“

Její manžel přispěchal a sfoukl lampu. Nakyslý, zakouřený smrad zhasnutého knotu se nesl vzduchem.

Murdoch odešel s pocitem ulehčení. Bavit se s touhle rodinou bylo jako strkat ruku do vosího hnízda.

10. kapitola

Peg si myslela, že je ve vaně už velmi dlouho, ale bylo těžké říct to najisto. V místnosti nebyly hodiny a nevzpomínala si zcela určitě na to, jak tam přišla a kdy ji do vany strčili. Měla dojem, jako by se jí zdály divoké živé sny. Ale teď už dokázala soustředit pohled, a ačkoliv jí připadalo, že má v hlavě nacpanou nějakou deku, už nebyla pod vlivem sedativa. Věděla, že je v nějakém ústavu.

Třásla se zimou. Voda se nepříjemně ochladila. Otočila hlavou. V místnosti stály tři veliké vany a ona ležela v prostřední z nich. Nalevo byla žena, jejíž tvář s ostře řezaným nosem a bradou a širokým obočím vypadala velmi kultivovaně. Nebyla mladá, ale vlasy měla stále hnědé a bohaté, spletené do copu a stočené do korunky na temeni.

„Ahoj,“ pozdravila Peg jemně.

Žena měla zavřené oči a neodpověděla.

„Hodná holka.“ Žena v druhé vaně mluvila nahlas. „Půjdeš rovnou do nebe, drahoušku.“ Vlasy měla bílé a jako provázky a Peg si všimla velkých holých míst na její lebce, kůže tam byla růžová.

„Ahoj,“ řekla.

Žena se na ni podívala, ale oči měla prázdné a nevidomé. Najednou se hořce rozplakala. Peg ji nemohla nijak utěšit, ale slzy přestaly kanout tak naráz, jako začaly, a žena začala zpívat nějakou veselou píseň.

Všechny tři ženy zaujímaly stejnou pozici. Přes železnou vanu byla natažená plachta. Byl zde otvor pro hlavu, zbylé části těla zůstaly zcela ponořeny. Vzadu byl plátěný postroj a k němu Peg připevnili pomocí řemene, který měla okolo pasu. Ruce jí přivázali v zápěstí a nohy u kotníků. Pouta nebyla těsná, ale nemohla z nich vyklouznout. I kdyby se z nich dokázala uvolnit, věděla, že by nemohla zvednout plachtu, protože ji uvázali ke kroužkům po stranách vany.

Někdo brzy přijde. Buď klidná, buď klidná.

Ale přemohla ji panika a dala jí průchod.

Žena ve služební uniformě rychle vběhla dovnitř. Byla to rozložitá osoba s rysy až skoro mužskými, ale měla laskavý výraz ve tváři. Soucitně zakdákala.

„Copak je to?“

„Pusťte mě ven, prosím, pusťte mě ven.“

„Je vám zima?“ zeptala se zřízenkyně.

„Ano, ano, je. Můžu vylézt?“

„Přidám vám trochu teplé vody a hned vám bude líp. Všechny naše dámy vykazují velké zlepšení po čase stráveném ve vaně. Kéž bych tam tak mohla já sama, na konci dne mě moje fajfky opravdu bolí.“

„Vaše nohy jsou mi srdečně fuk. Chci ven z týhle proklatý vany.“

Žena jí zahrozila ukazovákem. „Klení vás dovede jen do problémů.“

Peg cítila, jak se jí strachem svírá žaludek. Tahle ošetřovatelka vypadala docela vlídně, ale je určitě stejná jako ostatní. Když se nějak prohřešíte, trest vás nemine. Někdy to byl hněv a jasná odplata, častěji však nenápadný trest. Nechte ji tam déle, jen o patnáct minut déle na samotce. Patnáct minut, které znamenaly rozdíl mezi zdravým rozumem a šílenstvím.

Snažila se znovu aspoň trochu ovládat. „Omlouvám se, je mi to opravdu líto. Prosím, odpusťte mi. Nemyslela jsem to tak. Já…“

Přerušila ji její sousedka, která se znovu rozvzlykala. Zřízenkyně na ni pokývala hlavou.

„Slečny Andersonové se nebojte. Je docela neškodná.“

„Proč tak pláče?“

„Bojí se, že se nedostane do nebe. Většinu života strávila jako misionářka.“

Přešla k bělovlasé ženě a sklonila se nad její tvář.

„Zazpívejte nám nějaký hymnus, slečno Andersonová. Mám strašně moc ráda ‚Čekání u řeky‘.“

Téměř bez přerušení přešla žena z pláče ke zpěvu. Měla chraplavý hlas, ale zpívala melodicky. Sestra se vrátila k Peg a otočila kohoutky.

„Je to lepší? Chcete ještě teplejší?“

„Ne, děkuju. Je mi líto, že jsem byla tak hrubá. Jak se jmenujete, prosím?“

„Traylingová.“

„Jak jsem tu už dlouho?“

„Ve vaně, anebo v ústavu?“

„Ve vaně.“

Traylingová se podívala na ocelové hodinky přišpendlené k její šedé zástěře. Peg si všimla, jak se jí zavlnila velká prsa, která působila dokonce i pod naškrobeným laclem měkce. Rukávy měla vyrolované až nad buclatá předloktí, jejich kůže byla posetá pihami a zčervenalá od vody. Peg sváděla tuhý boj, jak se snažila zadržet nával slz. Sestra jí někoho připomněla, ale nemohla si vzpomenout koho přesně. Byl to někdo, koho viděla mnohokrát ve svých snech. Známý, a přesto neidentifikovatelný, jako nějaké místo, o kterém víte, že jste je jistě už někdy navštívili, ale nemůžete si vzpomenout na jeho jméno. Řekli jí, že když zmizela její matka, přivedla ji do sirotčince doktora Barnarda jedna sousedka, a ona si myslela, že se jí možná zdává právě o ní.

„Přijali vás dneska odpoledne. Doktor Clark usoudil, že vás koupel uklidní, a jste tu už dvě hodiny. Chce, abyste tu zůstala nejméně tři.“

Musela si všimnout jejího strachu, protože z koše u vany vzala houbu, namočila ji do lavoru se studenou vodou a otřela Peg čelo.

„Nejlíp je nebránit se tolik. Než se nadějete, bude vám líp.“

„Co se se mnou bude dít?“

„To rozhodnou doktoři. Když se budete chovat jako dobrá křesťanka, nebudete klít jako před chvílí, budete dělat, co vám řeknou, pustí vás brzy domů.“

„A když nebudu hodná?“

„Pak tady zůstanete spolu s ostatními blázny.“

Jako v odpověď propukla žena, která dosud neřekla ani slovo, v hlasitý smích. Slyšely, jak máchá nohama ve vodě. Traylingová na ni nesouhlasně mlaskla.

„Paní Strattonová, přestaňte dělat povyk. Takhle se podle mě chovají pohanští divoši.“

Toporně vstala ze stoličky, spustila si rukávy a začala si utírat ruce do plátěného ručníku na židli. Usmála se na Peg. „Teď vás tu nechám. Zkuste si chvíli odpočinout.“

Odešla, dřeváky klapaly po mokré cihlové podlaze.

Peg se znovu tolik bála, až se jí chtělo zvracet. V ústech měla sucho a přála si, aby byla poprosila o trochu vody na pití. Nechtěla ale znovu volat. Nechtěla využívat dobrou vůli, kterou sestra vůči ní měla. Položila se dozadu, oči doširoka otevřené, dívala se na strop, který byl skvrnitý od sražené páry. Přinutila se ke klidu a k přemýšlení.

Vracely se jí vzpomínky a zprvu se je snažila odehnat, ztratit se v mlze drogy.

Ne! Přemýšlej! Vrať to zpátky.

Rozbili dveře. Rozletěly se vejpůl, když do nich někdo, nejspíš Frank, udeřil sekyrou. Všichni se nahrnuli dovnitř, za nimi doktor Ferrier se svým černým kufříkem. Mluvil s ní, to si pamatovala, ale nevěděla, jak dlouho. Odvrátil se od ní ke svému černému kufříku, a když se k ní znovu otočil obličejem, držel injekční stříkačku. Křičela a vykopla mu ji z ruky. Pak ji Frank a Peter podrželi na židli a doktor Ferrier si vzal další stříkačku.

V tu chvíli vystoupila ze svého těla a stála stranou, pozorovala vše zvnějšku. Ti dva muži, co ji drželi, ji bolestivě tiskli, a Frank klel, protože se tolik bránila. „Musím vás požádat, abyste se trochu mírnila, pokud jde o váš slovník,“ řekl doktor a ona si pomyslela, jak formálně se vyjadřuje. Žena, která bojovala, aby se osvobodila, byla velmi silná, a mohla by je všechny snadno odhodit, kdyby chtěla, ale nějak se zpomalila. Pomalu usínala, byla tak unavená, že si nedokázala pomoci.

Jestli teď usneš, zemřeš, říkalo to oddělené já. Vzdálila se od svého těla, jako by plula kdesi pod stropem. Viděla tu druhou Peg, jak ji přivazují k židli jakýmsi provazem, který si donesl doktor s sebou. Pak ji nesli dolů po schodišti.

Nevzdávej se. Zůstaň vzhůru.

Ale spánek byl lákavý – bezpečný a neodolatelný. Vyšli ven. Viděla Cullieovou a bylo jí líto, že je ta mladá služtička tak vyděšená. Pak se dívala na nějakého vysokého muže v klobouku a dlouhém kabátě. Měl tmavý knírek a bystré oči. Ta Peg na židli na něho promluvila.

Pomozte mi. Prosím, pane, pomozte mi.

Vypadal ustaraně. „Pomůžu vám,“ řekl, i když se jeho rty nehýbaly.

„Pšššt, ty nová.“

Otočila hlavu doleva. Paní Strattonová ji pozorovala.

„Ano?“ Snažila se, aby její hlas zněl přátelsky.

„Dovolte mi, abych se vám představila. Jsem manželka pana Harolda Strattona z Chathamu v Ontariu. Jak se jmenujete vy?“

„Margaret Eakinová.“

„Vdaná?“

„Ano.“

„Děti?“

„Ano. Tedy, měla jsem syna, ale zemřel.“

Paní Strattonová se na ni upřeně dívala, v očích divoký výraz.

„Zavraždili ho, že?“

Peg odvrátila hlavu tak rychle, jako by ji někdo udeřil.

„Ano,“ odpověděla. „Ano, zavraždili.“

11. kapitola

Murdoch kráčel unaveně směrem k Ontario Street a těšil se na klid obývacího pokoje paní Kitchenové. Byla mu zima a měl hlad, záda ho bolela od dlouhé chůze a stravovala ho bolest v čelisti. Společně s Crabtreem navštívili prakticky všechny domácnosti a vyslechli všechny obyvatele Wickenova rajonu, ale nic významného nezjistili. Mnozí z těch lidí mladého konstábla znali, někteří byli upřímně zděšeni. Jedna či dvě ženy se otevřeně rozplakaly. „Takový hodný, zdvořilý mladík,“ plakala paní Jacksonová, která pracovala jako kuchařka v jednom honosném domě na Gerrard Street. Ale neviděla ho od konce léta, kdy seděla večer po jednom zvlášť horkém dni na přední verandě. „Madam služebnictvu, dokonce i mladému Eddiemu, dovolila, abychom si tam odpočinuli po večerní práci. To bylo od ní velice laskavé. Konstábl šel okolo a vtipkovali jsme s ním. Vypadal v uniformě tak sexy, opravdu.“

Většinou se lidé snažili nějak pomoci, kdyby mohli, tak si snad nějaké informace vymysleli, ale v podstatě jim nikdo neřekl nic nového. Nikdo jiný než pan Li neviděl Wickena s tou ženou. Byla to noc, kdy se každý schoval do pohodlí vlastního domova.

Ulice byla osvětlena, makadam byl černý a kluzký od deště. Už poněkolikáté si Murdoch přál, aby se tak mohl vracet domů k Lize. Hned za tímto přáním následovala v patách jako pastevecký pes myšlenka na Enid Jonesovou, mladou vdovu, která také bydlela u Kitchenových. Murdoch si musel přiznat, že za jiných okolností by se jí dvořil. Jenže byla oddanou baptistkou a on římským katolíkem, byť ne tak oddaným. Ty rozdíly ve víře se zdály nesmiřitelné.

Procházel okolo jednoho z velkých domů na Wilton Street. Závěsy nebyly zatažené, a proto viděl do předního pokoje. Dva muži asi v jeho věku seděli pohodlně usazeni v křeslech u krbu. Měli na sobě domácí kabátky v bordó barvě a viděl, jak si oba nevědomky současně pomalu potahují z doutníků. Nábytek vypadal skvostně a celý pokoj se zdál jakoby zlatý od jasného ohně z krbu. Murdoch oba muže zběžně znal, věděl, že jsou oba právníky a že syn pracuje v otcově firmě. Pocítil ostré bodnutí závisti. Prošel okolo a uvědomil si, že nežárlí na jejich blahobyt, jako spíše na to, jak spokojeně spolu vypadají. Už nějaký čas si na otce nevzpomněl, snažil se své vzpomínky pohřbít, jak jen to šlo, ale napadlo ho, zda ještě vůbec žije. Koneckonců život rybáře je nebezpečný. Došel ovšem k závěru, že kdyby došlo k nějakému neštěstí, jistě by mu o tom dal někdo vědět.

Murdoch neměl svůj pocit závisti nijak rád. Pozoroval ji příliš často na svém otci a mnohokrát zažil jeho zahořklost, sveřepou žárlivost na vlastního syna. Jeho myšlenky znovu zalétly k Lize. Kdyby žila, byli by manželé, nejspíš by už měli i dítě a on sám by se potýkal se složitou rolí otce.

Ach, ale jak bych si to přál. Ta slova zněla v jeho mysli tak, až si na okamžik myslel, že je řekl nahlas. Občas byl žal nad jejím odchodem tak čerstvý, jako by se to stalo nedávno. Hledal ji v ženách, které potkával na ulici, snil o tom, jak ji objímá, představoval si, že není mrtvá, ale že jen odešla. Po takových snech se budil nahněvaný, po snech plných lásky se probouzel rozbolavělý.

Nicméně zjistil, že posledních pár měsíců skutečně aktivně hledá nějakou známost. Začal chodit do tanečních, docela se mu dařilo, i když jeho jediným tanečním partnerem byl zpočátku jen učitel, profesor Otranto, který přejal roli dámy. V létě potom poprvé navštívil společnou lekci, kde se seznámil s mladou ženou, která pracovala v obchodě s hudebninami na King Street. Zdála se velmi přístupná, dokud nezjistila, že je katolík. Byla metodistka. „Otec by se mě zřekl. A já jsem všechno, co teď má,“ řekla smutně. Murdoch kvůli tomu přestal chodit do tanečních, protože ji nechtěl dál vídat a trápit se tím, co mohl mít.

A nyní cítil stále víc k Enid. Změnil by kvůli ženě vyznání? Snažil se být k sobě upřímný, vzdychl si, a musel přiznat, že ať je to správné či ne, nedovedl si to představit. Nikdy ani nevstoupil do jiného kostela než katolického. V tomto směru byl zcela pod vlivem kněží ze svého dětství. Je načase se nad tím pořádně zamyslet, řekl si, také ne poprvé. Ale později, ne když mu v hlavě buší, když déšť smyl ze světa všechny barvy, a určitě ne v den, kdy byl hodný mladý muž zbaven života dřív, než jej mohl pořádně ochutnat.

Když se blížil k domu, zaplavila ho radost. V předním pokoji svítily lampy a věděl, že paní Kitchenová na něho čeká s večeří. Byla pyšná, že „vaří lehce“, což znamenalo, že maso bylo často příliš propečené a brambory převařené tak, že ztrácely veškerou chuť, ale jemu to nevadilo. Od té doby, co se před třemi lety ke Kitchenovým nastěhoval, se z nich stali blízcí přátelé. To nejpodobnější rodině, co kdy poznal. Otevřel dveře a vešel do úzké chodby, také dobře osvětlené. Skoro si nestačil sundat klobouk a kabát, když jeho bytná spěšně vyběhla z kuchyně.

„Ach bože, tak nevlídné počasí. Pojďte se hned zahřát. V salonku se topí a čaj je připraven. Hned ho přinesu.“

Murdoch si foukal na prochladlé ruce.

„Zapomněl jsem ráno rukavice.“

Pak si všiml, že žinylkové závěsy přes zadní dveře jsou spuštěné.

Kývl tím směrem. „Jak je Arthurovi?“

„Nic moc. To vlhké počasí není nic pro něho.“

Vzala z věšáku jeho perziánový klobouk a setřásla z něho dešťové kapky. „Udělala jsem vám jehněčí sekanou a bramborovou kaši. A uvařila jsem tuřín. Napadlo mě, že vám třeba měkké jídlo přijde vhod. Určitě vás ten zub zlobí. Asi jste si ho nedal spravit, že?“

„Přiznávám se, že ne. Zbabělost vyhrála.“

„Přinesu vám trochu hřebíčkového oleje.“

„Díky, paní Kitchenová. Mohu jít za ním?“

„Ale jistě. Je moc zadumaný Zkuste ho trochu rozptýlit.“

Když odhrnoval závěs stranou, ozvala se paní Kitchenová: „Požádal mě, abych zatáhla závěsy, že mu tam táhne. Pravda ale je, že je pořádně zabalený, takže nevím, co za tím vězí.“

Její neustálá, i když skrývaná starost o manžela dnes vyplavala na povrch. Obvykle se chovala, jako by ho jenom silně bolely dutiny, které se raz dva vyléčí.

Vrátila se do kuchyně a Murdoch šel do pokoje.

Arthur Kitchen byl zabalený v tartanové dece a seděl ve svém proutěném křesle. Zdálo se, že spí, ale když vešel Murdoch, otevřel oči a radostně se zašklebil.

„Ahoj, Wille. Dneska jdete pozdě. Stalo se něco?“

„Bohužel. Budu vám o tom vyprávět, jen co si vypiju čaj.“

Oba věděli, že by jim paní Kitchenová nedovolila mluvit, dokud se Murdoch řádně nenají. Ale on měl tyto rozhovory rád a Kitchenovi zase rádi poslouchali o jeho zážitcích. Arthur tomu říkal, že jde o „fascinující rozmanitost kriminálních živlů ve struktuře společnosti“. Arthur téměř nevycházel ven a zcela jistě nevytáhl paty z domu posledních šest týdnů, kdy zavládlo vlhké a chladné počasí.

„Co zub?“

„Dává o sobě vědět. Paní Kitchenová říkala, že vám dneska není moc dobře.“

Arthur pokýval hlavou a najednou se rozkašlal. Přidržoval si u úst kus hadru, ale i tak Murdoch viděl, kolik krve vykašlal.

V pokoji byl zápach, který nedokázal přehlušit ani kbelík s kyselinou karbolovou, který paní Kitchenová postavila do kouta. Dnes večer bylo okno zavřené. Další porušení obvyklé rutiny. I v mrazivých zimních měsících nechávala paní Kitchenová okno otevřené v naději, že čerstvý vzduch zastaví postupující chorobu. Vyzkoušela všechny léčebné metody, o kterých se doslechla, a Murdoch nedokázal říct, jestli je to díky těm kúrám anebo její touze, že Arthur zůstával naživu tak dlouho.

V krbu hořel oheň, ale na krbové římse svítila jen jedna lampa a pokoj se utápěl v šeru. Právě se chystal navrhnout, že zapálí další lampu, když vešla paní Kitchenová. Nesla džbán a sklenici.

„Probůh, co tu děláte takhle potmě?“

Arthur apaticky pokrčil rameny.

„Zapálím svícny, ano?“ zeptal se Murdoch.

„Buďte tak hodný, a taky ty dvě lampy na kredenci. Málo světla škodí.“

Murdoch se dal do práce a Beatrice nalila vodu ze džbánu do sklenice.

„Tu máš, Arthure. Vypij to.“ Všimla si zkrvaveného hadru a hodila jej do kbelíku vedle křesla. Podala manželovi čistý kus plátna.

„Neteř paní O’Brienové má přítele, který se úplně vyléčil ze souchotin tak, že denně vypil několik sklenic teplé vody. Zkoušíme to taky,“ vysvětlila Murdochovi.

„Máti, je dobře, že nemám ledviny v tak zuboženém stavu jako plíce. Jinak bych musel v jednom kuse čůrat.“

„Arthure! Dávej si pozor na jazyk.“

Paní Kitchenová jednala s Murdochem, jako by byl kněz – jako by jeho uši měly zůstat ušetřeny narážek na jakoukoliv část či funkci těla, natož, Bože chraň, aby slyšely něco obscénního.

Arthur srkal teplou vodu a pak se okamžitě rozkašlal. Tentokrát se látka zbarvila doruda úplně. Celý se polil se vodou a paní Kitchenová se snažila osušit pokrývku. I na ní byla krev.

„Naleju ti další. Hned to bude.“

Arthur zavrtěl odmítavě hlavou. „Ne, máti, prosím tě, nemůžu.“

„Ale jistě že můžeš. Byla moc teplá, to je celý problém.“

„Myslel jsem, že má být teplá,“ zašeptal.

Nevšímala si jeho poznámky a vrtěla hlavou na znamení nesouhlasu, jako by byl nějaké vybíravé děcko.

„Pane Murdochu, váš čaj bude za chvíli.“

„Paní Jonesová už večeřela?“ Murdoch se snažil, aby jeho hlas zněl nenuceně, protože věděl, jak živě se o tyto věci jeho bytná zajímá.

„Ano, byla tu v šest. Má moc práce.“

„Další právnický spis?“

„Myslím, že ano. Tak tvrdě pracující mladá žena. Celý den se nezastavila.“

Vzala do ruky prázdnou sklenici. „Donesu vám trochu Arthurovy medicíny. Pomůže vám to usnout, než si necháte ten zub ošetřit. Vypadáte dost vyčerpané.“

Odešla do kuchyně. Jakmile se dveře zavřely, otočil se Arthur k Murdochovi a otráveně se na něho zašklebil.

„Znám něco mnohem lepšího než opium, po čem se dobře spí, a je to přírodní.“

„Co je to, nějaká hádanka?“ zeptal se Murdoch, potěšený tím, že se Arthurovi vrátila dobrá nálada.

„Žádná hádanka. Mám na mysli manželské vztahy. Nejlepším lékem na nespavost je styk se ženou, kterou milujete.“

Murdoch cítil, že se červená jako nějaký mladíček. Ještě nikdy s ním Arthur nemluvil tak důvěrně.

„Podle výrazu vaší tváře soudím, že tohle potěšení jste asi ještě nezažil. Mám pravdu, Wille?“

„No… já…“

Murdoch si myslel, že jeho vášnivé, ale nenaplněné mazlení s Lizou se nepočítá, a před ní, to mu bylo sedmnáct, se jen párkrát nešikovně osahávali s dcerou od sousedů.

„Musím říct, že zrovna teď o to nemám jaksi zájem,“ pokračoval Arthur. „Ale chybí mi to. Takže budu tak drzý a dám vám radu, Wille. Nedovolte, aby vám ty rozdíly stály v cestě.“

Murdoch byl zmatený, nevěděl, co tím Arthur myslí.

„Je to hodná žena, nesejde na tom, že je baptistka. Je ještě mladá. Celý obličej se jí vždycky rozsvítí, když vás vidí.“

„Myslíte paní Jonesovou?“

„Koho jiného? Viděl jsem ji, jak se chovala na policejních hrách, když jsme se dívali na přetahovanou.“ Dobře napodobil Enidin zpěvavý velšský akcent. „‚A co znamená ta modrá značka, pane Murdochu?‘ Ha. Bylo jí to úplně fuk. Jenom nechtěla, abyste se věnoval té druhé mladé ženě.“

Paní Kitchenová vešla a zaslechla poslední slova. „Líp je mu bez ní. Připadala mi přelétavá. Tady máš, Arthure.“

Stála nad ním, dokud Arthur nevypil všechnu teplou vodu. Tentokrát ji nevykašlal. „A je to!“ řekl manželce.

„Jdu si dát bačkory,“ řekl Murdoch, rád, že se může vyhnout dalším řečem o svém milostném životě.

Pokoj paní Jonesové byl v prvním patře, naproti jeho. Dveře měla zavřené, ale slyšel rychlé klapání psacího stroje. Její obličej se rozzáří? Opravdu? Jeho zřejmě taky. Ale co s tím bude k sakru dělat?

Obklad z hřebíčkového oleje a octa trochu ulevil od bolesti, a i když neustále zíval, cítil se Murdoch lépe. Seděl s Kitchenovými v obývacím pokoji. Paní Kitchenová otevřela okno a všichni tři se zachumlali do deky. Arthurova nálada se zvrtla opačným směrem, jak to u souchotinářů bývá. Murdoch jim právě dovyprávěl o Wickenově smrti a o výsleších, které absolvoval s Crabtreem.

„Jak se má poslední přírůstek?“ zeptala se paní Kitchenová a myslela tím konstáblova novorozeného syna.

„Zdravý jako řípa a roste jako z vody, říkal George.“

„To je dobře.“

Její manžel na ni pohlédl a Murdoch věděl, že oba myslí na syna, kterého ztratili už před lety. Žil jen tři týdny.

„Kdy bude soudní vyšetřování před porotou?“ zeptal se Arthur.

„Ten váš inspektor Brackenreid asi nebude mít radost, když se porota usnese, že šlo o sebevraždu. A ještě ke všemu v jeho týmu.“

Arthur opatrně sundal sušenou macešku z voskovaného papíru a začal ji lepit na kousek tvrdé lepenky. Pomáhal manželce vyrábět záložky do knih. Přivydělávala si výrobou věcí pro galanterii na Queen Street.

„Je mi líto jeho milé. Chudinka, mít tohle na svědomí. Sebevražda je vždycky nejhorší pro ty, kdo zůstanou,“ řekla paní Kitchenová.

„Ne, pokud jde o našeho Pána,“ namítl Arthur.

Beatrice vybrala pro spodní stranu záložky list břečťanu. „Samozřejmě. Ale zajímalo by mě, proč odmítla tak hodného mládence.“

Paní Kitchenová nikdy Wickena neviděla, ale stačilo jí, že ho měl rád Murdoch a že jeho matka byla vdova.

„Zítra zapálím svíčku za jeho matku. Jak se s tím vůbec dokáže vyrovnat, to nevím. Asi jí nevyplatí žádnou pojistku, nebo ano?“

„Ne, pokud bude verdikt sebevražda.“

Murdoch znova zívl.

„Běžte okamžitě do postele,“ poručila paní Kitchenová.

„Ano, madam.“ Odhrnul deku.

„Postavila jsem ke schodům olejová kamínka. Nechte si dveře otevřené, ať vám tam jde trochu tepla. A nezapomeňte si dát dvě lžíce toho sirupu. Budete po něm spát jak nemluvně,“ řekla Beatrice.

„Po tom, anebo po té druhé věci, jak jsem říkal,“ dodal Arthur.

Paní Kitchenová se na něho zvědavě podívala. „Jaká druhá věc?“

„Nic,“ odpověděl Murdoch. „Myslel, abych počítal kuličky růžence.“

„Vážně? To by nemělo být tak nudné, aby nás to uspalo.“

Paní Kitchenová byla velmi oddaná věřící žena, zejména když se jí to hodilo.

„Máte úplnou pravdu, paní Kitchenová. Ale zub nezub, myslím, že usnu v momentě, kdy položím hlavu na polštář.“

Potřásl si s nimi rukama na dobrou noc. Arthurova kůže byla teplá horečkou, ale aspoň nebyl apatický.

Murdoch šel do svého pokoje. Enidiny dveře byly trochu pootevřené a slyšel zvuky jejího a synkova spánku. Rychle se svlékl a vlezl si do postele, ale dveře zavřel. Pomyslel si, že i kdyby byl zdrogovaný opiem, stejně by ho držely vzhůru myšlenky, které by kněz nazval nečistými.

12. kapitola

Cullieová jemně zaklepala na dveře. Když bylo vlhko, jako třeba dnes, Jarius si před spaním rád dopřál teplou koupel na nohy v přesvědčení, že se tak vyhne nachlazení a chřipce. Nesla džbán vody.

„Dále.“

Slyšela v jeho vlase netrpělivost a schoulila se do sebe. Jarius na ni nikdy nekřičel ani ji nefackoval, jak to dělal Frank, ale bála se ho víc než kohokoliv jiného v domácnosti. Kdykoliv měla něco za úkol udělat, jako třeba nachystat v krbu na topení anebo mu donést teplou vodu jako teď, nikdy ji nenechal v klidu, ale seděl a pozoroval ji. V tom pohledu necítila něco zcela zlomyslného, ale ani laskavého, a nervozita měla za následek její nemotornost.

Vešla do místnosti. Seděl u krbu, zabalený v plédu, svlečený a nachystaný jít spát. Noční košili měl vyhrnutou ke kolenům, takže viděla jeho dlouhá lýtka.

„Ach, Janet, hodná. Čekám.“

„Promiňte, pane Gibbe, musela jsem naplnit láhve vodou pro paní.“

Mávl rukou a naznačil jí, aby nalila vodu do smaltovaného lavoru u jeho nohou. Popošla blíž, ale jak nalévala vodu, pokropila mu nohy.

Vyštěkl. „K sakru, holka, co děláš?“

„Pardon, pane, omlouvám se, já…“

„Vezmi hadr.“

Postavila džbán na zem a utíkala pro ručník ke skříňce s umyvadlem, která stála vedle postele. Nevzal si ho, ale ukázal prstem na své nohy.

„Osuš je.“

„Ano, pane.“

Lehce se dotýkala bledých, chlupatých lýtek, a uvědomovala si, jak pod flanelovou košilí vystupují špičatá kolena. Jarius se jí ani nepokusil pomoci, ani nenaznačil, že by se utřel sám.

„To stačí. Dolej vodu a dávej teď pozor.“

Zkusila to znovu, ale tentokrát neuhnul dozadu, což ji přinutilo, aby se více sklonila k lavoru. Tentokrát ho nepolila. Vložil chodidla do vody. Gibb byl muž středního věku, ale jeho chodidla vypadala jako chodidla starého muže, na kloubech prstů měl červená kuří oka.

Janet se vztyčila a čekala, až ji propustí.

„Kde je hořčice?“

Zalapala po dechu. „Já, ehm… je mi líto, pane Jariusi. Hned ji donesu.“

„Ne! Už je stejně pozdě. Příště nezapomeň.“

„Nezapomenu, pane.“

Dívka se nervózně zavrtěla.

Jarius si vyhrnul noční košili na stehna. Díval se do krbu, ne na ni, a když promluvil, jeho hlas zněl docela laskavě.

„Doufám, že tě ten policejní důstojník dneska moc nevyděsil.“

„Ne, pane. Byl velmi laskavý. Vůbec mě nevystrašil.“

„Dobrá. Tím se to vysvětluje.“

Čekala, ale nezdálo se, že chce pokračovat. Ticho bylo nesnesitelné. Připadala si jako moucha chycená v pavoučí síti.

„Pardon, pane. Ale co se tím vysvětluje?“

Teď se na ni podíval. „Sestra mi říkala, že sis s tím hodným detektivem hodně povídala. Zdá se, žes mu vyprávěla o naší rodině všechno možné. I to, co nebylo třeba.“

„To je mi líto, pane Jariusi. Prostě to ze mě nějak vypadlo. Chtěl, abych mu řekla, cokoliv si vzpomenu.“

Gibb ji chytil za ruku. Začal ji hladit po předloktí palcem.

„Janet, jsi ještě trochu hloupoučká na to, abys věděla, co znamenají pomluvy pro policii. Ale řekni mi, popravdě, cos mu přesně řekla?“

„Vlastně nic, pane. Jenom že v sobotu večer tu byla velká hádka a že se paní Eakinová zavřela ve svém pokoji. A že nechtěla jíst ani pít.“

Stále ji hladil po ruce a jeho doteky byly žhavé.

„A neřeklas mu náhodou taky, proč k té hádce došlo?“

„Ne, neřekla. Jestli si pamatujete, paní mě poslala pryč, když to všecko začalo.“

„Tak tak. Vyptával se ten detektiv?“

„Ani bych neřekla. Poslouchal a zapisoval si všechno do notesu.“

Jarius pustil její paži.

„Už o něm určitě neuslyšíme, ale kdyby náhodou, buď příště diskrétnější, ano, moje milá? Od této chvíle si nechej rodinné záležitosti jen pro sebe.“

„Ano, pane. Je mi to líto, pane. Nechtěla jsem nadělat škodu.“

„Jistě, nic se nestalo. A teď už běž spát. Je jedenáct.“

Janet se uklonila a vděčně zamířila ke dveřím. Nohy se jí třásly. Ve skutečnosti dobře věděla, kvůli čemu se hádali, protože poslouchala u dveří do jídelny. Ale Murdochovi to neřekla. Paní trvala na tom, že chce zůstat u jejího výslechu, a ona věděla, že kdyby řekla všechno, okamžitě by ji vyhodili.

Právě chtěla za sebou zavřít dveře, když na ni Jarius zavolal.

„Janet, zapomnělas mi podat moji krabici s psacími potřebami.“

Ukázal na psací pultík, který ležel na prádelníku. Rychle se vrátila a on čekal, až mu tu věc položí do klína.

„Děkuji, maličká. Dobrou noc.“

„Dobrou noc, pane.“

Odkvačila pryč.

Jarius chvíli čekal, potom vylovil zpod židle polštář a vytáhl váček z kůže. Rozvázal tkaničky, vytáhl klíč a odemkl víko pultíku. Vytáhl deník a plnicí pero. Chvíli roztěkaně hleděl do ohně. Jako dítě tak často večer sedával, vymýšlel si příhody o hradech a skálách, které viděl v rozžhavených uhlících. Tento imaginární svět si vytvořil, aby měl kam utéct z mizerie svého života. Měl matku, které bylo věčně zle, pokud si vzpomínal, tak se snad nikdy ani neusmála, a vyžadovala od svého malého syna emocionální oporu, kterou jí nebyl schopen dát. Oči ho začaly pálit, a proto je odvrátil. Pak vzal do ruky pero a pustil se do psaní.

A tak se blíží ke konci jeden z nejtěžších dnů. Dnes jsem neměl se zákazníky trpělivost, což asi nikoho nepřekvapí. Přišlo jich dohromady pět a všichni se chtějí vzít ještě do konce roku. Na jedné ženě bylo jasně vidět, že čeká dítě, ale s budoucím ženichem se drželi za ruce a hladili si navzájem dlaně, jako by je to teprve čekalo. Muži je s mlasknutím políbili, když jim sdělili datum svatby. Doslova jste viděli, jak se jim ve spodkách nadouvá penis. Většina dívek se chová upejpavě, ale já poznám, když to některá jen hraje. Když se těší na šukání stejně jako její partner. Je jich víc, než byste řekli.

Jarius se na chvíli zastavil. Když za ním Peg vešla do pokoje, věděl okamžitě, že to není kvůli tomu, že by po něm toužila. Nenáviděl ji ještě víc za to, že si myslela, že by se mohl nechat nachytat tak průhledným předstíráním. Nepodobal se ani trochu těm nedočkavým mužům, které viděl ve své kanceláři každý den.

Prý bojovala jako liška chycená do pasti, když přijel Ferrier. Museli jí podat sedativa. „Jehlu jí píchl rovnou do zadku,“ řekl Frank svým obvyklým delikátním způsobem. Chtějí ji nechat v blázinci několik dní na pozorování, aby mohli posoudit její stav.

Přestal psát a otřel pero kouskem plstěné látky. Hodiny na prádelníku odbíjely celou. Zaslechl zvuk kroků, které mířily po schodišti nahoru. Augusta jde spát. Chvíli se zastavila a on věděl, že přemítá, zda nemá vejít a promluvit si s ním, ale rozmyslela si to.

Otec nevyšel celý den ze svého pokoje. Zašel jsem za ním před večeří, ale nebylo mu do řeči. „Kupa starostí,“ bylo vše, co řekl. Určitě se na ni zlobí, ale kdoví, zda to utlumí jeho nadrženost. Je divné, že to píšu, ale mám docela dobrou náladu. Jsem unavený, to ano, ale nadšený. Připadá mi, že jsem s to tyhle problémy vyřešit.

Přestal truchlit za mou nešťastnou macechou teprve před měsícem, kdy – jak tvrdí – potkal tuhle děvku. Já ho ale silně podezřívám, že s ní flirtoval už dávno předtím. A ona samozřejmě neměla žádný ostych před jeho stavem. Čím dřív se vezmou, tím líp pro ni. Šance dostat se k jeho penězům.

Vzpomínka na ono první setkání pro něj byla hořká. Peg, malá a obyčejná, ale oblečená ve svatebních šatech z krémového hedvábí a krajek. Jeho otec poskakoval okolo ní, líbal ji na ústa a nikoho si nevšímal. Její dítě, tiché a ostražité, ošklivé.

Osušil stránku savým papírem a zavřel deník. Na stole měl karafu s vodou a sklenici, nalil si trochu vody do úst a kloktal, pak ji vyplivl do kapesníku, jako by měl v ústech něco nechutného.

Na chvíli zaváhal, chtěl zalézt do postele, ale jeho potřeba byla příliš silná a překonala touhu po spánku. Vzal lampu a potichu vyšel z pokoje, uháněl zadním schodištěm, jako by byl nějaký pronásledovaný sluha.

13. kapitola

Snažila se probrat, ale víčka měla slepená a nemohla je otevřít.

Plakala, to věděla. Slanou chuť slz cítila v nosních dírkách. Slyšela, jak matka na někoho hovoří, na nějakého muže. „Udělej něco, ať zavře zobák,“ řekl. „Dej jí něco, aby zmlkla, nebo jí dám co proto.“ Její matka měla na sobě jen podvlékačky, když se nahýbala přes postel, prsa se jí houpala. Ten muž byl nahý. „Už jsem jí dala. Za chvilku bude v limbu,“ řekla matka. Ale Peg se spánku bránila, dokud mu nepodlehla.

Otevřela oči a tiše ležela, poslouchala. Kde to je? Slyšela zvuky jiných lidí, lehké chrápání, zavrzání postele, jak se někdo obrátil. Ležela na úzké tvrdé posteli s drsnými pokrývkami. Nebyla v domově doktora Barnarda – na to už byla příliš stará – ale ani ne doma s Harrym. Tahle postel neměla tu jemnou matraci z luxusního peří, kterou tak milovala.

Přemýšlej. Co se stalo?

A pak, najednou, jako když se zaostří stereoskop, si vzpomněla na podrobnosti.

Už nejsem vdaná za Harryho. Ten zemřel. Vzala jsem si pana Nathaniela Eakina.

Stejně rychle, jako si tohle uvědomila, cítila, jak všechno, co se snažila držet od těla, se k ní rychle vrací a přináší jí takový pocit sklíčenosti, že jí působí téměř fyzickou bolest.

Dali mě do blázince. Jsem tu od včerejška.

Uživatelka vedlejší postele, paní Malloryová, se obrátila a mumlala si pod nos nějaká nesrozumitelná slova. Peg čekala, jestli se neprobere, ale ona spala dál. Byla to žena farmáře a v blázinci byla už několik měsíců, protože trpěla úzkostnými stavy. Mluvila jen šeptem, seděla na židli a neustále se houpala.

U okna ležela slečna Andersonová, kterou potkala včera večer v koupelně, a paní Fosterová, starší žena, která se přiznala, že je v blázinci už šest let. Věděla o všech všechno a chtěla se dozvědět něco víc i o Peg. Trvala na tom, aby se do ní zavěsila, a vedla ji chodbou, po které se pacienti procházeli, než zhasla světla.

„Poznamenala ji životní změna,“ řekla a myslela tím farmářovu ženu. „Člověk se musí na něco těšit, má milá. Tady nám to dojde brzy.“

Peg věděla z vlastní zkušenosti ze sirotčince, že se vždycky najde někdo, kdo se chce spřátelit s nováčkem, někdo, kdo už ví, jak to tam chodí. Proto byla ráda, že se promenuje po chodbě s paní Fosterovou a poslouchá její vyprávění o ostatních pacientech a ošetřovatelích.

„Reidová je dobrá, ale přísná. Furnessová je studená jak led. Nenaštvi ji. A, tady máme chudáka slečnu Greenovou. Myslí si, že je příbuzná Její Výsosti, něco jako vzdálená sestřenice. Kývněte jí na pozdrav, dokáže se náramně naštvat, když ji někdo ignoruje.“

Peg se chtěla paní Fosterové zeptat, proč je v blázinci ona, ale věděla, že bude lépe, když s tím počká. Dříve či později to stejně zjistí.

Dala si ruce mezi kolena, aby si je zahřála. V místnosti byl parní radiátor, ale oknem silně táhlo a bavlněná deka byla tenká. Kolik je hodin? Žaluzie byly spuštěné a bránily světlu, ale ona nějak cítila, že už brzy bude ráno. Na okenním parapetu hořela noční svíce, a ta byla už hodně nízká.

Teď se cítila naprosto probuzená. Co si pamatovala, vždy, když ji něco trápilo, nemohla spát. Paradoxně se cítila hůř, když byla v místnosti či v posteli ještě s někým jiným. Pravidelné oddechování v ní budilo větší a větší úzkost. Byla vzhůru ve světě, který spal. Byla nenormální v normálním světě. Když žila v domově, netroufla by si některou z dívek vzbudit, protože se bála jejího hněvu, a celé týdny spala tak špatně, až jí nakonec vedoucí domova předepsala povzbuzující kapky, jelikož byla přesvědčená, že tmavé kruhy pod Peginýma očima jsou důsledkem chudokrevnosti. Později, když byla vdaná za Harryho, ho zoufalá a připravená riskovat jeho hněv probudila. Byl netrpělivý, nechápal, co po něm chce, a brzy se odvrátil, dal si přes hlavu polštář, aby měl klid.

Z vedlejší postele se ozval nějaký zvuk. Zvedla hlavu. Paní Fosterová vstala. Odhopkala k paní Malloryové a otevřela dvířka jejího nočního stolku. Pak si uvědomila, že se na ni Peg dívá, zastavila se a nezbedně se na ni přes rameno zašklebila.

„Má tu nějaké bonbony,“ zašeptala. „Ona je nejí a pořád mi je nabízí. A mám trochu hlad.“ Vzala jeden bonbon, strčila si ho do pusy a nabrala do dlaně další.

„Chcete?“

„Ne, děkuju,“ odpověděla Peg.

Paní Fosterová odskákala zpět do své postele a schovala ukradené cukrovinky do svého nočního stolku.

„Dobrou noc, drahoušku.“

Byla tak dětsky veselá a nevinná, že se Peg musela usmát. Ráda by se s ní bavila, ale stará žena se okamžitě přikryla dekou a obrátila na bok.

Peg se stočila do klubíčka a snažila se přimět k spánku. Musela tak nějakou dobu ležet, když uslyšela slabé vrzání podlahy pod kroky za dveřmi. Malým okénkem sem vnikl paprsek světla a slyšela, jak se v zámku otočil klíč. Někdo vešel do pokoje s lampou a houpal s ní dopředu dozadu nad jednotlivými lůžky. Ta osoba k ní přišla blíž a ona slyšela, jak jí hvízdá na hrudi. Byla to noční sestra, Reidová. Sukně jí šustila, jak se lemem dotýkala rákosové rohože. Světlo bylo jasnější a Peg věděla, že se zastavila u její postele a pozoruje ji. Překulila se na záda.

„Ale, copak, paní Eakinová, že nespíte?“

„Spala jsem, světlo mě vzbudilo.“

„Snažte se znova usnout. Ještě je brzy.“

„Ano, paní Reidová.“ Poslušně zavřela oči, poslouchala, jak ta žena kontroluje další obyvatele místnosti. Slyšela, jak sfoukla svíčku, pak odešla a zavřela za sebou dveře.

Peg se posadila a počkala, než její oči přivyknou tmě, pak přehodila nohy přes postel. Podkasala si noční košili. Když přijela, dali jí flanelovou košili a šedý župan, oboje příliš velké pro její postavu.

„Až vám bude lépe, budete moci nosit vlastní šaty,“ řekla jí vrchní sestra. „Vaši noční košili jsme musely dát do praní,“ dodala a Peg věděla, že byla jistě špinavá, když ji přijímali.

Dokud byla nucena chodit v nočním prádle, byla nápadná a zranitelná. Čím lépe se tady člověk choval, tím lépe s ním zacházeli a tím více privilegií se mu dostávalo. Peg si brzy uvědomila, že blázinec se řídí velmi podobnými principy jako sirotčinec, ve kterém vyrostla.

Tiše přešla k oknu. Rám šel ztuha, ale podařilo se jí okno otevřít. Na okně byly mříže, které voněly kovem, byly chladné a vlhké deštěm. Věděla, že je ve třetím patře, a jak do sebe vtáhla vlhký noční vzduch, zachytila pach dobytka. Zřejmě se dívá na jižní stranu budovy, která má výhled na zeleninové zahrady a chlévy. Paní Fosterová jí hrdě sdělila, že blázinec se snaží být co nejsoběstačnější a že chovají prasata i několik dojnic.

„Slaninu tu mají skutečně vynikající,“ pravila ta stará dáma s neskrývanou radostí.

Najednou se slečna Andersonová posadila vzpřímeně jako pravítko.

„Dobré ráno,“ pozdravila Peg hlasitě. „Jak se máš, Annabel?“

Slečna Andersonová říkala každému Annabel, což bylo jméno služky v její rodině, která ovšem už dávno zemřela.

„Moc dobře, děkuji.“

Slečna Andersonová se dala do zpěvu.

„Kupředu, křesťanští vojáci, vzhůru do boje…“

Byla někde uprostřed první sloky, když se vzbudily další dvě ženy. Paní Fosterová zvolala: „Prosím, buďte tam zticha. Snažím se spát.“

Slečna Andersonová ovšem nedbala a přidala ještě víc na hlase. „S Ježíšem na kříži před sebou.“

Paní Fosterová chvíli civěla před sebe, pak odhodila pokrývky a vyskočila z postele. Než Peg došlo, co chce udělat, přiběhla ke slečně Andersonové a pokoušela se jí dát ruku přes ústa.

„Já tě umlčím, ty přitroublý kanárku.“

Starší žena chňapla po ruce, která jí zakrývala ústa, a snažila se roztáhnout prsty od sebe. Paní Fosterová nebyla velká, ale byla mnohem ráznější než její oběť. Začala jí tlačit hlavu zpět na polštář.

„Umlčím tě jednou provždy.“

Byla tak rozzuřená, že Peg musela nějak zasáhnout. Běžela k lůžku a snažila se paní Fosterovou odtáhnout pryč.

„Nechte toho! No tak, nechte toho přece!“

Žena pustila slečnu Andersonovou a obrátila svůj hněv proti Peg. Už nějaký čas si nestříhala nehty a její drápy teď mířily Peg přímo do obličeje. Způsobila by jí vážná poranění, ale Peg se podařilo chytit ji za zápěstí a udržovat v dostatečné vzdálenosti.

Vedle nich trylkovala slečna Andersonová z plných plic. „Vzhůru do boje, pod Jeho praporem.“

Paní Fosterová se snažila zasáhnout Peginu tvář, plivala na ni a kopala. Nehty na nohou měla taky dlouhé a zle poškrábala Peginy holeně. Najednou se rozevřely dveře a dovnitř vplula sestra Reidová.

„Co se to tady děje? Okamžitě toho nechejte. Paní Fosterová! Pusťte ji, paní Eakinová!“

Peg si odfrkla, příliš odhodlaná se chránit, než aby odpověděla. Ošetřovatelka chytila paní Fosterovou za paže, rychle a zkušeně, otočila ji a odsunula o dva kroky dozadu.

„Paní Eakinová, prosím, lehněte si,“ zavolala přes rameno. Peg těžce oddechovala a ustoupila, když vtom přispěchala další sestra, která slyšela z pokoje vycházet hluk. Reidová držela paní Fosterovou pevně, ale ta sebou cukala a prala se s ní jako nějaké divoké zvíře. Slečna Andersonová pokračovala ve zpěvu. Druhá sestra šla přímo k ní, vytáhla z kapsy pruh plátna a v jediném okamžiku jej uvázala slečně Andersonové okolo úst. Ta se ani nepokusila ten roubík sundat, ale zpívala dál, avšak přidušeně, a pozorovala probíhající souboj mezi sestrou Reidovou a paní Fosterovou. Z ničeho nic zápas ustal. Paní Fosterová se zapotácela a klesla paní Reidové do náručí. Ta na ni konejšivě mluvila.

„Tak je hodná holka. Pšt, už klid.“

Čtvrtá obyvatelka pokoje, paní Malloryová, si přetáhla deku přes hlavu a naříkala sama pro sebe. Reidová uložila paní Fosterovou zpátky do postele.

„Budete už hodná? Nemusím vás přivazovat, že ne?“

„Ne, milá moje, mě ne.“ Ukázala prstem na Peg. „To ona za to může. Ji přivažte.“

Peg se schoulila do sebe a zakývala hlavou. „Prosím, jen jsem se snažila pomoct slečně Andersonové. Paní Fosterová jí působila bolest.“ Mluvila co nejlepší angličtinou. „Začala zpívat a paní Fosterovou to rozčílilo.“

„A proč taky ne?“ přerušila ji paní Fosterová. „Tohle je tento týden už potřetí, co začala hulákat a všechny nás vzbudila. Poslouchejte tu nebohou paní Malloryovou.“

Sestry si vyměnily pohledy a paní Reidová šla ke slečně Andersonové, která okamžitě ztichla.

„Na zpívání je ještě moc brzy. Zlobíte. Můžete si zazpívat po večeři. Slíbíte mi teď, že už budete hodná a půjdete ještě spát?“

Slečna Andersonová přikývla, její doširoka otevřené modré oči zářily nad roubíkem. Sestra jí sundala pásek z úst. Počkala, dokud si ta starší žena nelehla, jemně jí poklepala na čelo a vrátila se k lůžku paní Fosterové. Sklonila se tak blízko, že se málem dotýkaly nosy.

„Do ranního zvonění nepohnete ani svalem, jinak budete mít k snídani jen suchý chleba. A zítra je středa a to máme šunku. Víte, jak moc máte ráda šunku, nebo ne?“

Paní Fosterová souhlasně přikývla. „Musím na nočník.“

„Vážně?“

„Ano a rychle.“

Reidová si povzdechla. „To je radost.“ Obrátila se k druhé sestře. „Děkuju, paní Furnessová, myslím, že už je to v pořádku. Bude u mě až do rána.“

„A co tahle?“ ukázala Furnessová na Peg a mluvila, jako by Peg byla neviditelná.

„Chci jít spát, jestli můžu.“ Přizpůsobila své činy slovům a rychle vklouzla do postele a pod deku. Škrábance na nohách ji štípaly, ale nechtěla působit další trable tím, že by se o tom zmínila.

Reidová, starší z obou ošetřovatelek, byla spokojená. Držela paní Fosterovou za paži a odváděla ji na splachovací záchod. Furnessová zahrozila prstem na Peg a šla za nimi.

Zdálo se, jako by se pokoj kymácel jako nějaká džunka ve vlnách, které způsobil parník. Peg ležela a hleděla do stropu.

Buď klidná. Přemýšlej! Musíš přemýšlet!

14. kapitola

Kaple v Humphreyho pohřebním ústavu se pravidelně používala pro koronerovo šetření, protože zde bylo možno snadno provést pitvu. Místnost obložená tmavým dubovým dřevem měla střízlivý hnědý koberec a lavice k sezení. Na čelní zdi visel velký portrét Jejího Veličenstva s manželem a dětmi. Murdoch usoudil, že pan Humphrey zvolil tuto reprodukci kvůli tomu, že zobrazovala rodinné hodnoty. Královna Viktorie a princ Albert jakožto zdroj rodičovské útěchy truchlícím pozůstalým.

Do kaple se vešlo pohodlně čtyřicet lidí, ale tísnilo se jich tu nejméně šedesát a donesli sem lavice navíc. Zpráva o Wickenově smrti se mezi lidmi rozšířila a Murdoch poznával i mnohé z těch, kterých se předešlého dne vyptával na podrobnosti. Bylo tu pět konstáblů ze stanice a inspektor Brackenreid osobně. Tvářil se rozladěně a Murdoch věděl, že se na Wickena hněvá kvůli tomu, že zneuctil policii a hlavně jeho stanici. Stroze kývl na pozdrav, když si detektiv sedal na své místo vepředu vedle ostatních svědků.

V první lavici sedělo třináct porotců. Murdoch se posadil vedle uličky ve druhé řadě a málem omdlel z té směsi vůně kafru, fialkové pomády a mýdla na holení. Několik porotců se vymydlilo a oblékli si sváteční šaty, jak se sluší na jejich důležitou roli v soudním procesu.

Přes uličku naproti němu seděla Oliverova matka. Byla oblečena v hlubokém smutku a těžký krepový závoj jí padal na ramena. Hlavu měla nakloněnou na stranu a vypadala velmi tichá. K nikomu se nehlásila a zdála se osamělá a bez přátel, i když vedle ní seděla žena, zřejmě její sousedka, jak usoudil Murdoch. Byla také celá v černém a otírala si uslzené oči kapesníčkem s černými okraji. Paní Wickenová neplakala.

Vedle sousedky usedl seržant Hales, který musel svědčit, a vedle něho mladá žena, kterou Murdoch neznal. Byla střízlivě oblečena v tmavě šedém vycházkovém kostýmku a černém plstěném klobouku s krátkým závojem po bradu. Napadlo ho, zda je tohle ta žena, kvůli které si Wicken zřejmě vzal život. Vypadala osaměle a hlavu měla skloněnou v modlitbě. Dokázal si představit, jakým utrpením pro ni tohle vyšetřování bude.

Diváci se chovali uctivě a v místnosti bylo slyšet jen tichý šepot, jak čekali na začátek jednání. V přední části kaple stál stůl připravený pro soudního lékaře a konstábla. Boční dveře se otevřely a dovnitř vkráčel Crabtree následován panem Johnsonem.

„Pozor! Pozor! Všichni, prosím, povstaňte.“

Ozvalo se šustění šatů a vrzání židlí.

„Nyní zasedá vyšetřovací soud, ve jménu naší svrchované královny, v domě Benjamina Humphreyho, ve městě Toronto, ve správním okrese York, a to třináctého dne měsíce listopadu padesátého osmého léta vlády Jejího Veličenstva, královny Viktorie, a to před panem Arthurem Edwardem Johnsonem, jedním z koronerů Jejího Veličenstva, jenž bude vyšetřovat, jak zemřel Oliver Wicken. Všichni členové zde přítomné poroty složili přísahu a ohledali tělo.“

Johnson usedl na své místo za stolem.

„Nyní se můžete posadit.“

Zvučný hlas konstábla Crabtreeho naplnil kapli. Nastalo očekávané ticho. Nicméně konstábl zvedl gumovou paličku a uhodil jí do stolu. Obrátil se k porotě.

„Pozor! Pozor! Pozor! Vy, dobří mužové tohoto okresu, odpovězte na vyvolání vašeho jména, každý a neprodleně, pod hrozbou trestu.“

Když odpovídali, kontroloval jejich jména.

Johnson lhostejně čekal, až Crabtree skončí, a díval se někam před sebe. Když Crabtree dokončil svou práci, mrknul a spustil svým zastřeným nosovým hlasem.

„Vyslechnu a zapíši svědectví týkající se tohoto případu a prosím, abyste mi věnovali patřičnou pozornost.“

Pokynul Crabtreemu a ten se pootočil, aby viděl na lavici, kde seděli svědkové. Murdoch pocítil v žaludku mírné chvění. Crabtree deklamoval: „Pokud může kdokoliv podat svědectví ve jménu naší svrchované panovnice, královny Viktorie, kdy a jak přišel Oliver Wicken o život, nechť předstoupí a bude vyslechnut.“

Kývl na seržanta Halese, ten vstal a šel ke stolu.

„Řekněte své jméno, místo bydliště a povolání.“

„Edward Hales, číslo padesát, Sydenham Street. Jsem noční hlídkující seržant policejní stanice číslo čtyři, jež sídlí ve Wilton Street.“

„Je to vaše celé jméno?“

„Ne, pane. Moje celé jméno zní Edward George Wilbur Hales.“

„Tedy je udejte. Nyní zasedá soud Jejího Veličenstva.“

Johnson se zamračil na ostatní svědky, jako by se i oni nějak provinili. Crabtree počkal, než si koroner zapíše všechny informace do svého spisu, pak vzal Bibli, která ležela na stole, a zvedl ji. Hales ji vzal do pravé ruky.

„Svědectví, které podáte tomuto soudu zasedajícímu jménem Jejího Veličenstva ve věci smrti Olivera Wickena, bude pravda, celá pravda a nic než pravda. K tomu vám dopomáhej Bůh. Tak přísaháte?“

„Přísahám.“

„Postavte se tady, oslovte koronera a ujistěte se, že vás porotci slyší.“

Hales se pohnul tak, aby stál čelem k soudu.

„Konstábl druhé třídy Oliver Wicken nastoupil do služby o tři čtvrtě na sedm večer v pondělí jedenáctého listopadu…“

„Nedrmolte,“ přerušil ho Johnson. „Musím vše zapisovat, jak víte.“

Hales pokračoval, snažil se mluvit pomaleji. „Na první kontrolu jsem šel v osm dvacet pět, a to na roh Queen Street a River Street. Druhou jsem vykonal v deset dvacet, a to jsem ho potkal na Parliament Street. Konstábl Wicken byl v pořádku. Nebyl pod vlivem alkoholu. Ukázal mi svůj záznamník a do té chvíle byla jeho obchůzka bez incidentu.“

„Vypadal zasmušile nebo byl ve špatné náladě?“

„Ne, pane.“

„Kromě toho, že vám podal zprávu, řekl vám ještě něco?“

„Zmínil se jen o počasí.“

„Můžete uvést jeho přesná slova, seržante?“

„Nepamatuji si je přesně, pane. Něco jako ‚Počasí dobré leda tak pro kačeny. Už se těším, až budu mít po službě.‘“

„Dle vašeho soudu, pozoroval jste na panu Wickenovi, ať už tu noc nebo kdykoliv dříve, něco, co by naznačovalo, že má sebevražedné úmysly?“

„Absolutně ne. Měl vždycky dobrou náladu, nikdy si nestěžoval jako někteří. Řekl bych, že měl veselou náturu. A pokud bych mohl dodat, pane Johnsone, za celou dobu své kariéry u policie jsem neviděl, aby měl někdo pistoli zastrčenou mezi nohama tak, jak byla nalezena…“

Johnson ho přerušil. „Páni porotci, měl bych vám připomenout, že toto jsme si již demonstrovali k naší oboustranné spokojenosti. Pistole mohla ve skutečnosti do dané polohy spadnout. Tím neříkám, že by se to stávalo pokaždé. Zajisté ne. Nemluvíme tu o nějaké střelnici. Ale je to dost pravděpodobné. Ovšem hlídkující seržant Hales má nárok na svůj názor. Nikdo nechce přijmout fakt, že jeho kolega je slaboch.“

Murdoch viděl, jak paní Wickenová sklonila hlavu, a proklínal Johnsona za nedostatek taktu.

Seržant zčervenal ještě více než obvykle. „Vrátil jsem se na stanici, abych podal svou zprávu, a šel jsem na obchůzku znovu ve dvě hodiny. Tentokrát jsem konstábla, který se měl pohybovat poblíž Gerrard Street východně mezi Parliament a River Street, nepotkal. Prošel jsem jeho trasu opačným směrem v očekávání, že ho někde uvidím, ale nestalo se tak. Vrátil jsem se na stanici.“

„Počkat,“ zarazil ho Johnson. „Proč jste nespustil poplach?“

Hales zaváhal. „Mladší konstáblové si občas krátí nudnou službu legráckami – neškodnými, pane, zcela neškodnými, které nijak nenarušují jejich povinnosti. Pondělní noc byla mokrá a sychravá.“

„Prosím, řekněte nám něco bližšího o těch legráckách.“

Seržant nejistě přešlapoval na místě. „Něco jako na schovávanou. Prostě se schovají do uličky, když mě slyší přicházet, a jakmile projdu okolo, vyskočí.“

„Ach tak. Takže jste si myslel, že si s vámi konstábl Wicken jen tak hraje?“

„Ano, pane.“

„Udělal to už někdy jindy?“

„Ne, pane. On ne.“

„Ale té noci, která byla, jak jste řekl, tak sychravá, jste si myslel, že se rozhodl pohrát si s vámi jako děcko s vychovatelem?“

Halese tón Johnsonova hlasu popudil.

„Napadlo mě to jako možné vysvětlení. Wicken byl zodpovědný mladý muž. Nemyslel jsem, že by tím něco zanedbal, kdyby se chtěl trochu pobavit. Dokončil jsem obchůzku, odevzdal hlášení a na další jsem vyrazil ve čtyři hodiny. Nikde po něm nebylo ani vidu. To jsem si začal dělat starosti. Trochu jsem ho hledal, napadlo mě, jestli se mu neudělalo špatně a není v některé z bočních uliček. Nenašel jsem ho.“

„Nenapadlo vás prohledat ten prázdný dům?“

„Ne, pane. Jednak je na trase obchůzky několik prázdných nemovitostí a jednak byl můj kamínek ještě pořád na klice…“

„Vysvětlete nám to, prosím, seržante.“

„Občas, jen abych si vyzkoušel, zda konstáblové dělají to, co mají, dávám na kliky opuštěných domů kamínky. Jsou malé, takže je ve tmě nevidí, a když jsou stále na místě při mé příští kontrole, tak vím, že budovu nekontrolovali.“

„A položil jste takový kamínek na kliku domu v Gerrard Street?“

„Ano, pane. Když jsem procházel okolo ve dvě hodiny.“

„Udělal jste totéž se zadním vchodem?“

„Ne, pane.“

„Kdy jste nakonec dospěl k rozhodnutí, že se mohlo stát něco vážného?“

„Když se Wicken neukázal na konci své služby ani se neohlásil. Tehdy se detektiv Murdoch nabídl, že ho půjde hledat.“

Johnson se zamračil. „Tak trochu s křížkem po funuse, nezdá se vám?“

Murdoch měl chuť koronera uškrtit. Věděl, jaké výčitky si seržant Hales dělá. Všechna ta „kdyby jen“, která ho trápila. Ne že by na věci něco změnilo, kdyby byl vyhlásil poplach. Snad jen kdyby přistihl Wickena v momentě, kdy si mířil revolverem na hlavu.

„Můžete odstoupit, seržante. Soudní konstáble, předvolejte dalšího svědka.“

„Vyšetřující detektiv William Murdoch. Prosím, složte přísahu.“

Hales se vrátil na své místo, Murdoch vstal a šel ke stolu. Snažil se na Halese soucitně podívat, když procházel okolo, ale seržant odvrátil oči.

Uvedl své celé jméno – William Henry Murdoch –, pak mu Crabtree podal Bibli a složil přísahu.

Johnson si propletl prsty do sebe a jeho klouby křupaly.

„Obraťte se k porotě a řekněte své svědectví. Prosím, vyjadřujte se jasně a přesně.“

Murdoch pohlédl na porotce, kteří byli stále velmi pozorní, a vyložil, jak našel Wickenovo tělo. Většinu toho již řekl při prvním slyšení, takže nebyly další otázky. Měl za to, že se vyjádřil dosti jasně.

„Máte nějaký vlastní názor, pokud jde o způsob úmrtí?“

„Ne, pane. Konstábla Wickena jsem nějaký čas znal, a – stejně jako seržant Hales – i já jsem si všiml, že má nezvykle vyrovnanou povahu. Je těžké představit si, že spáchal tak neobvyklý čin, jakým je sebevražda. Nicméně, pozice, v jaké jsem ho našel, naznačuje, že tomu tak bylo. Upřímně řečeno, jsem tím poněkud zmaten.“

„Skutečně? No, jak jsem řekl už seržantovi, nejsme někde na střelnici. Lidé se nechovají jako nějaké mechanické hračky. Pravděpodobně každý z nás je v životě občas schopen nějakého iracionálního činu, když námi cloumají vášně.“

Nedočkal se žádné odpovědi.

„Můžete odstoupit, pane Murdochu.“

Johnson se obrátil na porotce. „Doktor Grieg, oprávněný lékař, provedl posmrtné ohledání těla. Bohužel tu dnes nemůže být osobně přítomen, ale mám tu jeho písemnou zprávu. Páni porotci, budete mít možnost si tuto zprávu prostudovat, když budete rozhodovat o verdiktu, ale požádám teď soudního konstábla, aby ji přečetl nahlas pro ostatní přítomné.“

Crabtree se ujal svého úkolu, lékařskou terminologii zvládal nad očekávání dobře, „…přední fossa báze lebeční byla velmi potrhaná. Báze mozková byla roztržena a lacerována téměř na dřeň… Uvnitř mozku jsem nalezl úlomek kosti asi jeden a půl centimetru dlouhý a zhruba centimetr široký…“ Murdoch znovu soucítil s Oliverovou matkou. I když byl jazyk plný latinských výrazů, to, čemu naslouchala, byl popis zničené hlavy jejího syna.

Crabtree končil čtení: „…abdominální orgány zdravé. Srdce zdravé.“

Jedinou novou informací pro Murdocha bylo, že Wicken krátce před smrtí jedl. V jeho žaludku se našlo částečně natrávené maso a chléb.

„Děkuji vám, konstáble. Naším dalším svědkem je pan Sang Li. Prosím, ať složí přísahu. Jeho syn zde bude v roli tlumočníka.“

Crabtree vyvolal jejich jména a dva Číňané šli ke stolu. Mezi diváky to zašumělo, mnohým z nich se takový pohled naskytl poprvé v životě.

Oba muži měli na sobě saka s vycpávkami z červeného hedvábí se zelenými a zlatými výšivkami. Na hlavě černé třírohé klobouky. Vypadali jako exotičtí ptáci mezi vrabci a vránami. V tom šepotu se dala vycítit spíše nepřátelská zvědavost.

Johnson oslovil mladého muže: „Řekněte nám nejprve své jméno a adresu bydliště, pak jeho, a konstábl ho vezme pod přísahu.“

Syn se jmenoval Feng. „Toto je můj otec, Sang Li. Bydlíme v čísle dvě stě a dvacet čtyři na Parliament Street. Provozujeme prádelnu.“

Někdo v davu se zachichotal a Murdoch si pomyslel, že je to asi kvůli Fengovu přízvuku.

Crabtree vzal plochou krabici a vytáhl z ní porcelánový talíř.

„Řekněte panu Liovi, že si musí kleknout.“

Feng to otci přeložil a ten poněkud prkenně poslechl. Crabtree mu podal talíř. Číňan, celý zmatený, jej vzal do ruky.

„Řekněte mu, aby rozbil talíř na dva kusy,“ řekl Crabtree. „Může jím uhodit o podlahu, jestli chce.“

Mezi Fengem a jeho otcem proběhla krátká rychlá výměna slov a pan Li lehce pokrčil rameny a udeřil talířem silně o zem. Ten se rozlétl na dva kusy.

„A nyní mu opakujte toto,“ poručil konstábl. „Řeknete pravdu a celou pravdu. Talíř je rozbitý, a pokud neřeknete pravdu, rozbije se vaše duše jako ten talíř.“

Feng to přeložil.

„Rozumí?“

Li kývl hlavou na souhlas.

„Teď můžete vstát,“ řekl Johnson.

Crabtree sebral kusy rozbitého talíře a vrátil je do krabice.

Obecenstvo tento rituál sledovalo s živým zájmem, jako by to bylo nějaké kouzelnické představení. Koroner se podíval na pana Lia. „Jakožto svědek v tomto vyšetřování vás žádám, abyste zopakoval porotě přesně to, co jste včera řekl detektivovi.“

Feng mu to zopakoval a jeho otec čile odpověděl. Feng vše opět přetlumočil do angličtiny. Když se zmínil o tom, že viděl s Wickenem nějakou mladou ženu, proběhlo davem vzrušení. Když skončil, Stevenson zvedl ruku.

„Co si přejete?“ zeptal se koroner podrážděně.

„Chtěl jsem se jen ujistit, jestli ten gentleman ví, co říká. Že se nemýlí. Jak najisto ví, že když k nim přišel konstábl Wicken, bylo dvacet minut po jedenácté?“

Li znovu promluvil ke svému synovi.

„Otec říká, že se podíval na hodiny, protože se divil, kdo to k nám jde tak pozdě.“

„Pozná tedy hodiny, je to tak?“

Johnson ušetřil Fenga rozpaků s odpovědí.

„Pane Stevensone, dáváte najevo svou šokující nevědomost. Číňané přece hodiny vynalezli, nemám snad pravdu, pane Fengu?“

„Tak tak, pane.“

Ozvalo se hihňání na Stevensonův účet, ale Murdoch měl dojem, že tato informace překvapila většinu posluchačů.

„Nějaké další otázky na svědka?“

Jarius Gibb, předseda poroty, se přihlásil.

„Podle mínění tohoto Číňana – měl konstábl dobrou, nebo špatnou náladu?“

Feng tlumočil a jeho otec na chvilku zaváhal, než odpověděl.

„Otec lituje, ale nedokáže říct, jak se konstábl choval. Ani ta dáma. Ale rád by zdůraznil, že je pouze zahlédl, jak kráčejí společně po ulici.“

„Bavili se, nebo ne?“

„Je přesvědčený, že spolu mluvili.“

Koroner se podíval na kus papíru před sebou. „Může odstoupit, ale je stále pod přísahou. Připomeňte mu to, pane Fengu. Předvolejte dalšího svědka.“

„Slečno Mary Ann Trowbridgeová, přistupte, prosím, blíže.“

Mladá žena se prodírala řadou. Když se ocitla před paní Wickenovou, na okamžik se zarazila, jako by jí chtěla potřást rukou, pak si to rozmyslela a pokračovala dál.

Crabtree ji vzal pod přísahu a ona začala odpovídat měkkým jasným hlasem.

„Podejte svědectví, slečno Trowbridgeová,“ vyzval ji Johnson. „A mluvte, prosím, nahlas, já nekoušu.“

Přikývla, ale zdálo se, že mluvit hlasitěji je nad její síly, a Murdoch musel natahovat uši, aby slyšel.

„Jsem, tedy…, byla jsem snoubenka Olivera Wickena.“ Pohlédla na paní Wickenovou. „Byly to tajné zásnuby. Nikdo o tom nevěděl, ani jeho matka ne. Zasnoubili jsme se před dvěma měsíci, ale…“ Zmlkla a polykala slzy. „V pondělí večer jsem naše zasnoubení zrušila. Ach, kéž bych to neudělala.“ Hlas ji zradil.

„Skutečně musíte mluvit víc nahlas, drahá slečno. Porotci vás musí slyšet.“ Johnson byl velmi starostlivý.

Slečna Trowbridgeová nadzvedla závoj, aby si mohla otřít oči, a Murdoch jí viděl dobře do tváře. Byla to velmi hezká dívka se světlou pletí a jemně zbarveným obočím. Oči hezkého tvaru byly modré nebo šedé, bradu měla pěkně zaoblenou. Hádal jí sotva dvacet.

„Oliver byl velice rozčilený. Prosil mě, abych ho neopouštěla… Říkal, že beze mě nemá jeho život cenu. Dělala jsem si hrozné starosti, ale své rozhodnutí jsem nemohla vzít zpět. Cítila jsem, že se k sobě nehodíme a že bych mohla být třeba šťastnější s někým jiným. On si to nemyslel… Hrozně jsme se pohádali.“

„Vyhrožoval v té době, že si vezme život?“ zeptal se Johnson.

Mary Ann přikývla. Sáhla do tašky a vytáhla přeložený kus papíru.

„Bydlím u tety, paní Avisonové. Byla by dnes přišla, ale nedovolilo jí to její chatrné zdraví. Napsala vám ale dopis, Vaše Ctihodnosti. Mluvila jsem s ní hned po návratu domů, takže může potvrdit, co jsem řekla.“

Johnson si vzal dopis, rychle jej přelétl očima a vložil do složky na stole.

„Tedy naposledy jste Olivera Wickena viděla minulé pondělí?“

„Ano, přesně tak.“

„A kde jste se s ním sešla?“

„Musím se přiznat, Vaše Ctihodnosti, že jsem ho potkala na jeho obchůzce. Vím, že bych to neměla dělat, protože je ve službě, ale… připadala jsem si nějak bezpečněji. Nemyslím si, že by mě sledoval. Tak jsem to zařídila tak, abychom se sešli v tom prázdném domě. Věděla jsem, že má klíč, protože mě už předtím prosil, abych se tam s ním sešla, což jsem neudělala… Když jsme vešli dovnitř, do bývalé kuchyně, řekla jsem mu, co chci udělat… Velice se rozčílil. Začal na mě křičet, hnusné a kruté nadávky… Bála jsem se, že mě doopravdy uhodí. Utekla jsem…“ Skoro nemohla mluvit. „Teď bych si přála, abych tam byla zůstala, zkusila to s ním probrat, dokud by nebyl v lepší náladě, jenže jsem se bála…“

Vtom vykřikla paní Wickenová: „Ta dívka lže. Oliver takový nebyl. Nikdy by se nezasnoubil, aniž by mi o tom řekl.“

Její hlas zněl drsně a lapala po dechu, jako kdyby běžela. Johnson bezdůvodně zaklepal na stůl kladívkem.

„Klid, prosím. Paní Wickenová, chápu vaši bolest, ale nemůžete takhle vykřikovat. Toto je soudní řízení. Chcete-li podat svědectví, musíte složit přísahu. Přejete si to?“

Sousedka ji pohladila po ruce a něco jí zašeptala, ale paní Wickenová ji odbyla.

„Ano. Ráda bych svědčila.“

„Dobrá tedy. Jakmile slečna Trowbridgeová skončí, můžete předstoupit. Ale musím vás požádat, abyste se ovládala. Nepřipustím žádné hysterické výstupy.“

Obrátil se zpět k mladé ženě. „Pokračujte, prosím.“

Znovu si otřela oči. „Je mi líto, pane, nerada jsem takto paní Wickenovou rozhněvala, ale proto přece nemohu lhát, ne?“

„Jistě že ne. Chcete ještě něco dodat?“

„Ne, pane. To je vše, co se přihodilo. Nejspíš v tom domě zůstal dokud…, dokud se…“

„V pořádku, slečno Trowbridgeová. Rozumíme vám. Chce se někdo z pánů porotců na něco zeptat? Ach ne, pane Stevensone, znovu vy?“

„Ano, pane. Chtěl bych jenom vědět, jak dlouho ta schůzka trvala?“

„Ne dlouho,“ odpověděla dívka. „Nanejvýš nějakých deset dvacet minut. Jak jsem řekla, dostala jsem strach a odešla jsem, jakmile to bylo možné.“

„A v kolik hodin to bylo?“

„Lituji, ale nevím přesně. Nenosím hodinky. Bylo něco po půlnoci, myslím.“

„Ještě jednu otázku, slečno. Není to trochu moc pozdě pro mladou ženu, aby takhle chodila bez doprovodu?“

Otočila se na Johnsona. „Bylo by příliš drzé, kdybych poprosila o sklenici vody?“

„Ovšemže ne.“ Na stole stála karafa s vodou i sklenice. Johnson do jedné nalil trochu vody a podal ji ženě. Usrkla.

„Pardon, pane, na co jste se ptal?“

Stevenson svoji otázku zopakoval.

„Máte naprostou pravdu, pane, a věřte mi, že bych něco takového neudělala, kdybych nebyla zoufalá. Jak jsem řekla, moje teta má chatrné zdraví a já jsem jediná, kdo se o ni stará. Nemohla jsem od ní odejít dříve. Ale nebydlím moc daleko a spěchala jsem, jak jen to šlo.“

Slečna Trowbridgeová vypadala stále vystrašeněji. Murdoch si kvůli ní přál, aby to trápení už skončilo.

Chamberlin zamával rukou. „Jeden dotaz, pane… Madam, jak jste se dozvěděla o tom, co se stalo konstáblovi?“

„Četla jsem to dnes ráno v novinách. Šla jsem rovnou ke koronerovi, protože si myslím, že je mou povinností říct, co se stalo, i když tu budou lidé, kteří mě budou obviňovat.“

„Nikdo rozumný vás obviňovat nebude, slečno Trowbridgeová,“ ujistil ji Johnson.

Murdoch si pomyslel, že se chová jako starý nadržený kozel. Byl to další záporný bod na jeho seznamu.

Gibb naznačil, že se chce také zeptat. „Slečno Trowbridgeová, všimla jste si už dříve u Wickena nějakých známek duševní nerovnováhy?“

„Nerada to říkám, ale ano. Když jsem řekla třeba jen slůvko proti němu, což se stávalo zřídka, hned ho to rozrušilo. Říkal, že nebude mít klid, dokud mu neodpustím. Byl šíleně žárlivý a dokázal z komára udělat velblouda… Proto jsem naše zasnoubení zrušila. Vím, že tuhle stránku jeho povahy svět neznal, ale prosím, věřte mi, já ji vídala až moc často.“

„Myslím, že jsme už slyšeli, co jsme potřebovali,“ řekl Johnson. „Můžete se vrátit na místo, slečno Trowbridgeová.“

Poslechla a tentokrát Oliverovu matku ignorovala.

Johnson vytáhl z kapsy u vesty velké zlaté hodinky a podíval se na ciferník.

„Nyní bude vypovídat paní Wickenová.“

Vstala, na okamžik zavrávorala, až se Murdoch lekl, že upadne. Ale chytila se pevně lavice před sebou, dokud se neuklidnila, a pak vykročila ke stolu. Když skládala přísahu, její hlas bylo slyšet i přes závoj.

Johnson jí pokynul hlavou a ostentativně namočil pero v kalamáři, připraven zapisovat výpověď.

„Nevím absolutně nic o tom, že se můj syn zasnoubil, a slečnu Trowbridgeovou vůbec neznám. Ale i kdyby se s ní Oliver zasnoubil, nevěřím tomu, že by se zabil, protože ho odmítla. Oliver byl odmalička velice rozumný chlapec.“

Navzdory soucitu, který k ní lidé chovali jako k truchlící matce, se paní Wickenová nesnažila divákům podbízet. Její vyrovnanost, jež ji jen na chvíli zradila, se vrátila a Murdoch věděl, že většina z přítomných ji bude považovat za nepřirozenou a bez citu. Mnohem víc se jim líbil příběh lásky a vášně a důkaz zlomeného srdce, které jim předložila slečna Trowbridgeová. Nicméně Murdoch věděl, jak paní Wickenová reagovala, když se dozvěděla o synově smrti, a jeho srdce patřilo jí.

Nezdolný Stevenson znovu zvedl ruku a Johnson mu kývnutím hlavy dovolil položit otázku. „Promiňte, madam, že se na to ptám, ale měl váš syn životní pojistku?“

„Ano, měl. Když umřel manžel, stal se Oliver jediným živitelem pro mě a svoji sestru. Oba jsme uzavřeli skromnou životní pojistku.“

„Děkuji, to je vše.“

Nemělo smysl se ptát. Všichni věděli, že pokud porota rozhodne, že se Wicken zabil sám, pojišťovna žádné peníze nevyplatí.

„Já sám bych se rád zeptal na jednu věc, paní Wickenová,“ ozval se Johnson. „Upřímně s vámi soucítím, ale tady jsme u soudu a vy pod přísahou, že budete mluvit jen pravdu… Je vám to jasné, že?“

„Zajisté.“

„Pozorovala jste na synovi před jeho smrtí nějaké známky melancholie?“

„Ne, nikdy.“

„Děkuji, madam. To je všechno.“

Vysoká a vzpřímená se vrátila na své místo.

Do vzduchu okamžitě vylétla Stevensonova ruka.

„Mám otázku na předešlého svědka, pana Lia, Vaše Ctihodnosti.“

Johnson si povzdychl. „Bude to poslední?“

„Ano, pane.“

„Dobrá. Pane Fengu, prosím, řekněte svému otci, aby vstal. Připomeňte mu, že je pod přísahou.“

Feng promluvil s otcem a ten uposlechl příkazu.

„Chci, aby bylo jasno, Vaše Ctihodnosti, že nechci být v žádném případě neuctivý vůči slečně Trowbridgeové,“ řekl Stevenson. „Jde pouze a jenom o ověření, chápete…“

„Ven s tím, člověče. Nemáme na to celý den.“

„Pane Li, je ta mladá žena, která tu svědčila, ta osoba, se kterou přišel Oliver Wicken k vám do prádelny? Slečno, byla byste tak laskavá, vstala a sundala si závoj. Děkuji.“

Pan Li ji chvíli pozoroval, pak rychle něco řekl synovi. Feng přikývl.

„Otec říká, že si je jist, že je to ta mladá žena, kterou viděl na ulici s konstáblem.“

Místností prolétlo radostné vzdychnutí. Paní Wickenová se ještě víc narovnala.

Johnson zabouchal kladívkem do stolu. „Jednání bude pokračovat za patnáct minut.“

Crabtree pokročil dopředu. „Povstaňte, prosím, soud odchází.“

Když se Johnson vzdaloval, diváci s šoupáním bot vstali.

15. kapitola

Porotci seděli okolo stolu v předváděcí místnosti pohřebního ústavu. Na dvou stojanech vzadu byly vystaveny prázdné rakve, kvalitativně od drahé z leštěného dubu a vykládané bílým saténem až po prostou z borového dřeva bez ozdobného kování, která je vystlaná jen tenkou bavlněnou látkou. Nejprve tyto rakve sloužily jako tiché memento mori, ale teď byly pro ně stejně neviditelné jako nějaký kredenc.

Muži vytáhli své dýmky a vzduch zhoustl kouřem.

„Pročetli si všichni výpovědi svědků?“ zeptal se Gibb. Ozvalo se souhlasné zamručení.

Gain, vrátný, zvolal: „Nemohli by nám přinést něco k snědku, pane Gibbe? Už je po obědě a žaludek se mi svírá hlady.“ Bylo slyšet zachichotání. Thomas Gain byl podsaditý chlapík se silnou spodní čelistí a mohutným břichem. „A tady Peter Curran,“ pokračoval, „kručí mu v žaludku tak nahlas, že neslyším polovinu toho, co se tady říká.“

Muž vedle něho odpověděl dřív, než mohl Gibb reagovat.

„Když chcete jíst, tak si raději pospěšte a dojděme k verdiktu. Nedají nám nic, dokud nedospějeme k rozhodnutí. Takové je pravidlo.“ Jmenoval se James Slade a patřil mu obchod s potravinami na Jarvis Street. Ani trochu ho netěšilo, že byl povolán do funkce porotce, a když už, tak měl za to, že měl být alespoň předsedou, dáno společenským postavením jeho klientely. Mluvil blahosklonným tónem, který zbytek členů poroty popuzoval.

„Tak tomu bývalo, pane Slade,“ řekl Gibb, „ale myslím, že dnes je už jiná praxe. Pokud chcete nějaké občerstvení, hned to objednám.“

„Nechtějí, však vidíte.“

Stevenson, který seděl vedle něho, zamručel, rozhlédl se, kam by si odplivl, zachytil Gibbův pohled, a upustil od toho.

„Nemůžeme dostat aspoň džbánek piva nebo dva?“ zeptal se John Shaw, který obchodoval s uhlím. Sako i flanelovou košili měl docela čisté, ale kolem krku a zápěstí byla jeho kůže ztmavlá uhelným prachem. Zastával názor, že koupat se víckrát než jednou za měsíc člověka oslabuje. Čpěl z něho dehtový zápach uhlí, ale nebylo to tak úplně nepříjemné. Určitě lepší než smrad kůží vycházející z Emery Nixona, koželuha.

„Dejme se raději do práce. Měli bychom hlasovat,“ vložil se do hovoru Chamberlin, horlivý odpůrce alkoholu.

„Zrovna vy jste trval na tom, abychom všechno pečlivě prošli, jako kdybychom hledali ve vlasech vši,“ přerušil ho Jabez Clarke. „Podle mýho byl ten konstábl trouba, kterej si myslel, že záleží na tom, do který ženský ho strčí. Pokud jde o mě, jsem z toho vyjevenej jak farář v bordelu. Jinak řečeno, pánové, v momentě, kdy ta kočka s pěknýma kozama vstala, bylo mi jasný, jak hlasovat – a kam ho strčit.“ Clarke prodával korzety v obchodním domě pana Simpsona. Jeho projev byl vulgární snad proto, že se musel neustále chovat uctivě a diskrétně, a teď se mohl v mužské společnosti uvolnit. Někteří z mužů to považovali za vtipné, jiní ne.

„Chovejte se aspoň trochu s úctou, pane Clarku,“ napomenul ho Gibb.

„Nechtěl jsem urazit.“ Promnul si hustý knír, který byl nepřirozeně černý, stejně jako jeho husté lesklé vlasy.

Gibb odložil svou dýmku a vytáhl zápisník, do kterého si dělal poznámky.

„Jsou tedy všichni připraveni?“

Ozvalo se sborové „ano“, až na jednoho muže, který zakroutil hlavou.

„Nerad bych viděl matku toho hocha bez prostředků. A bude bez nich, pokud nedostane vyplacenou pojistku,“ řekl pan Bright, muž připomínající nějakého elfa s velkýma ušima. Byl to lékárník a měl obchod na Parliament Street.

„Cítím to samé,“ řekl Gibb, „ale naším úkolem je hledat pravdu a musíme se ho zhostit neochvějně. Obávám se, že nemůžeme věnovat pozornost důsledkům.“

„A proč ne?“ přerušil ho James Slade. „Jsme přece slušní křesťané.“

Gibb dlouze potáhl ze své dýmky, a než mohl odpovědět, ozval se Chamberlin.

„Jarius má pravdu. I když to může být nepříjemné, naší povinností je předložit pravdu tak, jak ji vnímáme my. Co se bude dít potom, to už neovlivníme. Měli bychom hlasovat.“

„Jasně, jasně,“ přitakal Stevenson. „Dokonce bych mohl ještě stihnout práci a nezůstat tak úplně bez peněz.“

Gain, který seděl na opačném konci stolu, zamával dýmkou, aby na sebe Gibba upozornil.

„Něco mi vrtá v hlavě, pane předsedo. Jde o to jídlo.“

„Slibuji, že jakmile skončíme, hned pošlu pro oběd…“

„Ne, to nemyslím. Mám na mysli to jídlo, které doktor našel v žaludku pana Wickena. Kdy je snědl?“

„Nějak nechápu…“

„Podle toho, co tu vidím, konstábl krátce před smrtí snědl maso a sýr. Jestliže se zastřelil v jednu hodinu, když od něj odešla jeho milá, kdy teda jedl?“

Ostatní porotci si jej trochu podrážděně prohlíželi.

„Jste jediný, koho to zajímá,“ řekl Slade.

„Myslím to naprosto vážně. Přemýšlejte o tom chvilku. Dáma vašeho srdce vám oznamuje, že s vámi končí. Asi nebudete žvýkat svůj sendvič, zatímco vám tohle říká. Pak odejde. Vy byste pak měli chuť se najíst? Připadá mi to nepravděpodobné. Spíš byste neměli na jídlo ani pomyšlení.“

„Hmm, je jasné, že vás dosud žádná nenechala, pane Gaine,“ poznamenal Stevenson a ostatní se zahihňali.

„Thomas má pravdu,“ řekl Chamberlin. „Když se člověk souží, upadá do apatie. Ale obvykle to dělají ženy.“

„Znám pravý opak,“ namítl Slade. „Jeden z mých zákazníků měl bratrance, kterému při neštěstí na vodě zahynula snoubenka. Nemohl přestat jíst. Ani ne za měsíc přibral dvacet kilo. Člověk může reagovat tak či onak.“

Zdálo se, že se členové poroty pustí do živé diskuse, ale Gibb je povolal k zodpovědnosti.

„Děkuji panu Gainovi, že nám to připomněl, ale nedává to smysl. Čas smrti známe jen přibližně, přesně ho určit nemůžeme. Mohlo to být dříve. A slečna Trowbridgeová taky jasně neřekla, kdy od Wickena odešla. Mohl mít dost času vypořádat se se svým sendvičem, ještě než za ním přišla.“ Usmál se na ně. „A když mluvím o vypořádání se s něčím, dejme se do toho.“

„Jedna věc, která mi nejde z hlavy, je fakt, že jeho matka řekla, že o žádné snoubence nevěděla,“ ozval se Bright.

„Jistě že to neřekne,“ vysvětloval Slade. „Nechce, abychom došli k závěru, že jde o sebevraždu. Potřebuje ty peníze.“ Zalovil v kapsičce u vesty, vytáhl smaltovanou krabičku se šňupavým tabákem, vzal si trochu a spokojeně kýchl. „Nezapomínejte, že se musí starat o jeho invalidní sestru.“

„Jste tedy pro verdikt o smrti vlastní rukou?“ zeptal se Gibb.

„Jistě. Je to jasné jako křišťál, co ten hlupák vyvedl.“

„Ten seržant obchůzkář a detektiv si myslí něco jiného,“ řekl Bright.

„Drží při sobě, no ne? Nikdo nechce přiznat, že se zastřelil policajt.“ Slade si dal na hřbet ruky další tabák a vdechl ho. Nikomu nenabídl.

„Pánové? Ještě něco?“ zeptal se Gibb.

„Tys toho zatím moc neřekl, Jariusi,“ ozval se Curran. „Rádi bychom znali tvoje stanovisko.“

Gibb se pohodlně opřel o opěradlo židle a poklepal troubelí dýmky o stůl. „Pokud to nebylo jeho vlastní rukou, čí tedy? Nejsou tu žádné známky boje nebo nějakého narušení. Neměl o nic víc nepřátel než každý normální policajt. V tom prázdném domě byl jen proto. Přemýšlejte, kdybyste se chtěli oddělat, kam byste šli? Ne domů, kde by vás mohla najít matka. Chcete ji ušetřit toho pohledu. Ne na policejní stanici, kde pořád někdo je. Potřebovali byste kousek soukromí. Čas na to, abyste se připravili na setkání se svým Stvořitelem. Musím říct, že mi to pořád vychází stejně, ať se na to dívám z jakéhokoliv úhlu. Dostal se do stavu krajní melancholie poté, co ho odmítla jeho snoubenka. Řekla nám, že byl žárlivý a velice vznětlivý. Když odešla, zůstal tam a dlouho o všem přemýšlel, byl čím dál tím otrávenější. Naprosto ho opustil rozum, vzal revolver a zastřelil se. Můj verdikt zní sebevražda. J
e mi skutečně líto jeho matky a přál bych si, abych se mohl rozhodnout jinak, jenže to nejde. Nikdo z nás tu není tak starý, abychom nevěděli, jaké to je, když vás odmítne žena. Nemám pravdu?“

„Máš,“ přisvědčil George Griffin, řezník. Mluvil s takovým nadšením, že na něj ostatní zírali a on se zavrtěl. „Mám víc odvahy než ten konstábl, ale láska člověka určitě dokáže přivést do pěkné deprese.“

„Budeme tedy hlasovat, aby si pan Shaw mohl dát to své pivečko, než nám tu omdlí? Tady jsou papíry, pera tam v té krabici. Napište ‚ano‘ a slovo ‚sebevražda‘ anebo ‚ne‘ a ‚příčina smrti neznámá‘. A nezapomeňte připsat svoje jméno.“

Rozdal kousky papíru. Před každým z nich stál kalamář a chvíli bylo slyšet jenom škrábání per.

Jarius napsal svou vlastní volbu a začal vybírat papírky od mužů, kteří už dopsali. Všichni byli hotoví až na jednoho.

„Pane Griffine, váš papír, prosím.“

„Moment.“

Řezník nebyl zvyklý moc psát a sázel svoje písmenka pomalu a pečlivě jako žáček ve škole. Nakonec podal složený papír Gibbovi a ten se na něj podíval.

„A je to.“ Gibb spočítal hlasy a vše zapsal, papírky vložil do obálky. Vstal a oslovil muže před sebou, četl. „My, porotci zasedající pod přísahou, jsme jednohlasně rozhodli, že ve městě Toronto, jedenáctého dne měsíce listopadu 1895, zemřel Oliver Wicken na zranění způsobené pistolí, již sám zmáčkl.“

„Tak jest,“ dodal Chamberlin a od ostatních porotců se ozvalo mručivé „amen“.

16. kapitola

Slečna Andersonová seděla u piána, hrála a zpívala „Vzhůru, křesťanští bojovníci“. Vypadalo to, že má docela malý repertoár, nanejvýš tři hymny, které poslední hodinu opakovala pořád dokola. Ihned po svačině byli všichni obyvatelé tohoto oddělení nahnáni do společenské místnosti. Peg ji okamžitě začala nenávidět. Páchlo to tu ústavem – kyselina karbolová a nedostatek čerstvého vzduchu. Židle a gauče byly staré a omšelé, na opěradlech byl plyš vyleštěný až na nitě. Lampy sice hořely, ale zdálo se jí, jako by celé to místo, včetně jeho obyvatel, existovalo v nějakých šedých splašcích, které pocházely z jejich šatů a obličejů.

„…s křížem před sebou.“ Hlas paní Andersonové byl chraplavý, ale stále dost silný na to, aby dolehl k uším nevěřících.

Jestli tuhle melodii zahraje ještě jednou, určitě se začnu tvářit jako blázen.

Když si Peg uvědomila, co si to právě řekla, musela se usmát. Vstala a přešla ke krbu, kde se zastavila a hleděla na jasné roztančené plameny, a doufala, že prosvítí tu šedou mlhu, kterou měla v očích. Najednou si uvědomila, že Shelbyová, jedna z ošetřovatelek, ji pozoruje. V jejím pohledu se skrývalo cosi nesmiřitelného a Peg znervózněla. Až dosud byly ošetřovatelky celkem laskavé, ale měla pocit, že v očích této ženy zůstává někdo, kdo byl prohlášen za blázna, bláznem navždy. Dávala pozor na cokoliv, co by mohla chápat jako projev šílenství. Navzdory ohni se Peg roztřásla. Poznání vlastní bezmocnosti ji studilo v žaludku.

Někdo jí poklepal na rameno a ona se otočila. Usmívala se na ni paní Fosterová.

„Nechtěla byste se projít po pokoji, paní Eakinová?“

Vypadalo to, že ta starší žena naprosto zapomněla na jejich hádku z minulé noci a šťastně a celá rozzářená se na ni smála. Peg byla ráda, že může uniknout vlastním myšlenkám, přikývla na souhlas a vzaly se s paní Fosterovou pod paží. Kráčely okázale místností k oknu, jako by byly dvě zámožné dámy, které se promenádují po King Street.

„Jsem tak ráda, že jste mou přítelkyní,“ promluvila paní Fosterová a pořádně stiskla Peg paži.

Peg pocítila radostné rozechvění. Vždycky si těžko hledala přátele. Byla příliš upjatá a rozpačitá a působila odměřeným dojmem. Co jen si pamatuje, snažila se pochopit ty jemné signály, které probíhají mezi lidmi a na jejichž základě jsou si někteří navzájem přijatelní a jiní ne.

Slečna Greenová seděla na gauči vedle další ošetřovatelky, a když procházely okolo, uraženě na ně zavolala.

„Promiňte, no promiňte.“

Peg zaváhala, nebyla si jistá, jakého přestupku se dopustila.

„Ukloňte se jí,“ řekla paní Fosterová a zakývala směrem k druhé ženě.

Peg udělala před slečnou Greenovou pukrle už dvakrát, když okolo ní procházely na chodbě, ale uklonila se znovu. Ta druhá žena však nebyla spokojená.

„Promiňte,“ opakovala ještě pohoršeněji. Ošetřovatelka rychle vstala a postavila se mezi ně.

„Myslím, že je čas jít psát dopisy, madam. Její Veličenstvo na vás spoléhá.“

Vedla ji k psacímu stolu na opačném konci pokoje. Slečna Greenová se už hodně blížila střednímu věku, ale po stranách tváře nosila lokny, které by spíše slušely mladé ženě. Měla na sobě staromódní šaty ze zeleno-modře kostkovaného taftu. Živůtek byl těsný a bohatá sukně stažena dozadu do honzíku látkou s modrými volány, které vytvářely dlouhou kaskádu.

„Chudák,“ řekla paní Fosterová. „Hrozně se rozzlobí, když si myslí, že ji někdo přehlíží.“

„Co jsem udělala špatně?“

„Nevím, má drahá. V téhle věci neustále mění svoje názory.“

Paní Strattonová, žena, se kterou Peg mluvila v koupelně, seděla osaměle na lavici u okna. Měla podivné volné šaty z hnědého plátna. Ty šaty měly nohavice jako mužské kalhoty a okolo kotníků a zápěstí byly zapnuté.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila paní Fosterová. „Ráda bych vám představila paní Eakinovou.“

Žena otočila hlavu, ale nedala najevo, že někoho poznává.

„Myslím, že už jsme se viděly,“ řekla Peg.

Paní Strattonová přikývla. „Ano, ovšem. Máte děti?“

Peg ucukla. „Včera jsem vám říkala, že ano.“

„Všechny jsou po smrti, předpokládám. Bezpochyby je zavraždili.“

Od nutnosti odpovědět ji zachránila paní Fosterová, která ji zatahala za paži.

„Pojďme, drahoušku. Hezké odpoledne, paní Strattonová.“ Poklepala Peg na ruku. „Nic si z ní nedělejte. Má deset naprosto zdravých dětí, sedm chlapců a tři děvčata, ale myslí si, že jsou všechny mrtvé a že je zabil její manžel.“ Ztišila hlas. „To je přechodem. Chudinka, má hrozný výtok.“

„Proč má na sobě ten podivný oděv?“

„Tomu říkají špinavé šaty. Asi má jedno ze svých špatných období. To je horší než malé děcko. Všude si maže jídlo. A to nemluvím, však víte o čem.“

„Jak dlouho už je v… tady?“ Peg se nedokázala přinutit, aby vyřkla slovo „blázinec“.

„Ne tak dlouho. Přišla v březnu.“ Paní Fosterová pokračovala. „Spíš by měla být ve druhém patře, kde jsou skutečně těžcí pacienti. Není to tam tak hezké jako tady. Nesmějí zpívat ani tančit a nedostávají sladkosti.“ Z ničeho nic pohladila Peg po tváři. „Nepřejte si jít tam dolů, moje drahá.“

Peg se od ní bezděčně odtáhla. „To naprosto nemám v úmyslu.“

Když se vracely ke krbu, otevřely se dveře a vešla slečna Bastedová, vrchní sestra, se dvěma sestrami. Všechny ošetřovatelky vstaly jako na povel, přidaly se k nim jedna či dvě pacientky. Slečna Bastedová byla vysoká zralá žena s výraznými rysy. Stejně jako ostatní i ona měla na sobě modré vlněné šaty, ale nevzala si zástěru ani čepec. Tmavé vlasy byly staženy do ohonu. Procházela místností, při chůzi se bavila s pacientkami. Její asistentky kráčely tiše za ní.

Peg cítila, jak se jí rozbušilo srdce, když se k ní blížila. Připadalo jí, jako by se vrátila zpět do dívčích let a tohle byla jedna z vychovatelek v sirotčinci. Paní Fosterová znenadání pustila její paži a odkráčela směrem ke krbu, nechala ji tam stát samotnou.

Slečna Bastedová se zastavila před Peg. „Jak se dnes cítíte, paní Eakinová? Sestra mi říkala, že jste se docela zklidnila.“

„Ano, je to tak, děkuji.“

„Také jsem slyšela, že jste se dnes vydatně nasnídala.“

„Ano, madam, to je pravda.“

Peg byla vyhladovělá a snědla dvě porce toustu se šunkou.

„Nevzala jste si tedy své kapky.“

„Ne, madam, necítila jsem potřebu.“

„Musíte je ale brát. Budete se cítit mnohem lépe. Všechny ostatní dámy je také berou.“

„Dobře, madam.“

Výraz tváře slečny Bastedové byl laskavý. „Chápu, jak vám všechno musí připadat nové. Vím, že jste byla velice vystrašená.

Dnes večer přijdu a podám vám vaše léky osobně sama. Abyste viděla, že je to naprosto bezpečné. Vezmu si je také. V tyto dny mi přijdou docela vhod. Bude to tak pro vás přijatelnější?“

„Děkuji, madam.“

Peg se obávala, že kapky obsahují sedativum a že se nedokáže ubránit ospalému a bezmocnému stavu, který navozují.

Jedna z asistentek popošla dopředu a něco řekla vrchní sestře.

„Ach, ano. Než jste se vdala, pracovala jste jako švadlena, je to tak?“

„Ano, madam.“

„Povzbuzujeme naše dámy, aby se něčemu malému věnovaly, dokud jsou tu s námi. Uklidňuje to. Máme tady krásnou místnost na šití. Nechtěla byste něco dělat? Třeba vyšívat. A taky neustále potřebujeme šaty.“

„To bych ráda, madam.“

„Výborně. Dejme tomu tedy v pátek můžete do krejčovské dílny.“

„Ano, madam.“

„A myslím, že byste si zítra mohla obléct normální šaty. Teď se musíte spokojit s tím, co tu máme, ale vzkážu vaší rodině, aby vám sem přinesli vaše vlastní šaty.“

Už chtěla jít dál, ale Peg natáhla ruku a chytila ji za rukáv. Obě asistentky byly okamžitě ve střehu, ale slečna Bastedová se zastavila a klidně se na ni podívala. Peg ji pustila.

„Chtěla jsem jen vědět, jestli mě někdo nebyl navštívit.“

„Ještě ne. Obecně jsme raději, když se naši pacienti nejdříve uklidní, než jim přijde návštěva. Nemůžete se dočkat manžela?“

Peg dobře věděla, že navzdory tomu, jak příjemně se slečna Bastedová chovala, stejně jako Shelbyová dávala pozor, zda nezjistí nějakou známku halucinací nebo nepřirozeného jednání. Ale jí se chtělo vykřiknout Ne! Nepouštějte ho ke mně! Nepouštějte nikoho z nich ke mně. Namísto toho sklonila hlavu.

„Ano, madam.“

Paní Fosterová přikráčela zpátky a vrchní sestra ji vřele pozdravila.

„Vidím, že se o naši novou dobře staráte.“

Stará dáma zářila. „To zajisté. Je to moje drahá přítelkyně. Právě se chystáme na procházku po chodbě.“

„Velmi dobře. A já musím pokračovat v obchůzce. Dobré odpoledne vám oběma.“

Odešla a paní Fosterová vzala Peg za paži.

„Moje drahá, vy se chvějete. Je vám zima?“

„Ano. Ano, trochu.“

U dveří seděla další ošetřovatelka. Měla kulatý obličej a veselý kukuč.

„Dobré odpoledne, paní Fosterová, paní Eakinová. Kampak jste se vydaly?“

„Chceme se jen projít chodbou tam a zpátky,“ odpověděla paní Fosterová. „Vrchní sestra souhlasí.“

„Velmi dobře. Ale nebuďte pryč příliš dlouho, ano?“

„Tohle je Wylieová,“ vysvětlila paní Fosterová, když vyšly ze dveří. „Je to fajn holka, nikdy nikomu neřekne špatného slova.“

Daly se dolů chodbou. Nebyli tam jiní pacienti, kromě jedné paní v ústavních šatech, která zametala podlahu. Byla postarší, zohnutá, a když procházely okolo, Peg slyšela, jak se těžce rozkašlala, až musela nechat práce a opřít se o smeták.

„To zní, jako by měla souchotiny,“ zašeptala k paní Fosterové.

„Ach ano, má, moje milá. To je Effie Callahanová. Když sem přišla, byla docela v pořádku, ale loni dostala ty souchotě od jiné pacientky. Do jara nejspíš nevydrží, dejte na má slova.“

Prošly okolo ní, ale ona nezvedla hlavu a nepodívala se na ně.

„Koho jste to chtěla vidět, moje drahá? Nebuďte překvapená. Mně nic neunikne, hlavně ne, když se to týká mých přátel. Já sama si přeji vidět jen svou dceru. Je miloučká. Je teď vdaná a má vlastní rodinu, takže mě nemůže přijet navštívit tak často, jak by chtěla. Můj manžel, pan Foster, s tím nesouhlasí a skoro nikdy nechodí.“

Vztáhla ruku a štípla Peg do tváře. „Mně to můžete říct.“

Ale nemohla. Její prohlášení ji dostala jen do potíží. Pes, který štěkal a kousal, byl uvázaný a bezmocný. Na svobodě zůstala jen tichá kočka, která se pohybovala ve tmě.

„Kolik máte vnoučat?“ zeptala se a paní Fosterová změnila téma a vesele hlaholila, dokud nedošly na konec chodby. Tady byly dvoukřídlé dveře. Paní Fosterová se otočila na zpáteční cestu.

„Tudy nesmíme.“

„Proč ne?“

„Vedou na verandu a tam můžeme, jen když je venku teplo.“

Peg zkusila dveře. Nebyly zamčené. Paní Fosterová váhala. „Budeme mít problémy.“

„Nemějte strach. Kdyby někdo nadával, řeknu, že to celé byl můj nápad.“

„Počkám tady. Já tam nesmím.“

Peg otevřela dveře a prošla jimi. Polokruhová veranda byla docela velká a zastřešená, ale jinak otevřená. Zhluboka se nadechla. Flanelový župan a noční košile byly jen slabou ochranou před mrazivým vzduchem. Šla na opačnou stranu verandy a dívala se mezerami mezi sloupky ven. V dálce splývala cínově zbarvená hladina jezera s oblohou. Pod ní se rozkládala promočená zahrada, nyní zbavená jakékoliv vegetace. Z komína zahradníkova domku stoupal tenký proužek kouře a jeho domáckost v ní vyvolala slzy. Vytáhla rukáv a prostrčila nahou paži mezi sloupky, držela ji tak a déšť jí zkrápěl pokožku.

„Nevím, co se mnou bude, jestli nepřijdeš. Prosím, nenechávej mě tu,“ šeptala.

„Paní Eakinová? Měly bychom jít zpátky.“

Paní Fosterová pootevřela dveře a nervózně jimi nakukovala. Peg se otočila.

„Už jdu.“ Vrátila se ke své společnici. „Víte, ta trocha vzduchu mi udělala moc dobře.“

Ve skutečnosti se ale nekontrolovatelně třásla. Paní Fosterová vzala jednu její ruku do svých a rychle ji třela.

„Má milá, jste studená. A podívejte se na svoje pantofle. Jsou skoro promočené: Vraťme se ke krbu.“

Dívala se Peg do tváře svýma vědoucíma očima.

„Slyšela jsem vás něco říkat. Modlila jste se?“

Peg se jízlivě usmála. „Ano, myslím, že ano.“

„To je dobře, drahoušku. I já se pořád modlím.“

17. kapitola

Na stanici vládla ponurá nálada. Všechny zasáhla smrt konstábla Wickena, kterého měli rádi. Diskutovalo se o tom, ale většina konstáblů se smířila s verdiktem a s nevysvětlitelnými pohnutkami lidské mysli. Murdoch se stáhl do místnůstky za společným pokojem, která sloužila jako jeho kancelář. Neměl náladu se bavit. Hlavou se mu neustále honila zničená paní Wickenová. Odešla okamžitě po vynesení verdiktu a neměl šanci s ní znovu hovořit. Mary Ann Trowbridgeová také rychle zmizela a on jen doufal, že má někoho, kdo ji utěší.

Vzdychl si a obrátil se ke své otlučené plechové kartotéce. Měl by si aspoň projít své staré zprávy, podívat se, jestli by neměl na něčem pracovat. Vytáhl šanon označený jménem Piersol, což bylo obvinění ze zpronevěry proti mladému úředníkovi, který pracoval v pojišťovně. Byl to komplikovaný případ a Murdoch si musel přiznat, že se mu moc nevěnoval. Piersol byl špatně placený a přepracovaný, a pokud si ulil něco ze značných zisků společnosti, tím lépe pro něj. Než mohl Murdoch dál pokračovat v těchto myšlenkách, ozvalo se zvenku zaťukání. Jeho kancelář byla příliš malá, než aby mohla mít skutečné dveře, takže návštěvníci si zvykli klepat na stěnu. Rákosovým závěsem rozeznal postavu seržanta Seymoura.

„Vstupte.“

Seymour vešel do stísněné místnosti.

„Myslel jsem, že si třeba dáte trochu čaje.“ Nesl hrnek a podával ho Murdochovi.

„Díky, seržante.“

Murdoch vzal hrnek a usrkl horkého nápoje.

„Au.“

„Wille, měl byste si nechat ten zub ošetřit. Máte oteklou čelist.“

„Rrrr, to ten čaj.“

Seržant se na něho usmál. „Poslyšte, dnes odpoledne je tu klid. Hned vás objednám. Běžte za Brodiem.“

„Je to řezník.“

„Možná, ale svou práci umí.“

Horký nápoj způsobil Murdochovi v ústech takové peklo, že skoro nevydržel v klidu sedět.

„No tak, Wille. Nesmíte to odkládat.“

„Ale můžu,“ řekl Murdoch a pokusil se o úsměv.

Ale seržant vyhrál a za chvíli už vyrážel po Wilton Street k zubaři, k jakémukoliv jinému zubaři, než byl Brodie.

Od jezera foukal mrazivý vítr a obloha byla šedá, bez slunce, vypadalo to na další déšť. Uvázal si okolo tváře šátek. Jsi snad nějaký mizerný zbabělec nebo co? řekl sám sobě, a odpovědí bylo hlasité Ano.

Vzpomněl si, že šel kolem zubní ordinace nedaleko stanice na Wilton Street, a rozhodl se, že nejprve zajde právě tam. Stále šoupal chodidly a stál teď před obchodem s galanterií. Hned napravo od výlohy byly zelené dveře, které se zdály nedávno natřené. Lesklá mosazná destička hlásala DR. F. STEVENS, ZUBAŘ, 2. POSCHODÍ. Zaváhal. No, aspoň se podívá a uvidí, jestli to tam vypadá slušně. Jestli se po zemi neválejí vytržené a zkrvavené zuby. Otevřel dveře a vstoupil do úzké chodby, která vedla ke strmému schodišti. Stěny byly namalovány veselou žlutou a linoleum na podlaze mělo květinový vzor. Všechno vypadalo pěkně zametené a čisté. Zatím všecko v pořádku. Pomalu stoupal po schodech. Nahoře byla malá podesta s dalšími zelenými dveřmi a další plaketou, která vyzývala VSTUPTE, PROSÍM. Murdoch se zastavil a sáhl si špičkou jazyka na bolavý zub. Škubnutí, které následovalo, ho přimělo otevřít dveře. Rozhl
ížel se dokola. Vstoupil do malé místnosti, do níž se vešel jen psací stůl a tři židle s rovnými opěradly, které stály u zdi. Za stolem seděla příjemná mladá žena, a když vešel, odměnila jeho odvahu úsměvem na uvítanou.

„Dobré odpoledne, jen pojďte dál.“

Měla na sobě střízlivé modré šaty, přes ně naškrobenou zástěru, kaštanové vlasy sepnuté pod přísným bílým čepcem.

„Předpokládám, že jdete za panem doktorem?“

Murdoch zamumlal. „Ano, hrozně mě bolí zub.“

Soucitně na něj pohlédla. „Vidím, že máte oteklou čelist. Ale nevadí, doktor Stevens vás dá do pořádku, než byste řekl švec.“

Vstala a šla k němu. „Odložte si. Dnes je tam zase škaredě, viďte?“

Pověsila jeho klobouk a kabát na mosazný věšák. Murdoch přidal ještě svoji šálu a rozpačitě čekal. Na stole bylo něco jako telefonní ústředna, sestra se posadila, zapojila drát a naklonila se blíž k mluvítku.

„Máte tu pacienta, pane doktore. Jistého pana…?“ Vzhlédla k Murdochovi.

„Murdoch, William Murdoch.“

Zopakovala jméno do telefonu a pak si přiložila sluchátko na ucho. Murdoch slyšel praskání, jak neviditelný doktor odpovídal. Sestřička se usmála, pak úsměv rychle potlačila, až Murdoch uvažoval, co jí asi ten muž řekl. Usadil se na jedné z židlí, zatímco sestřička vytáhla velký zápisník.

„Potřebuji vaše jméno, adresu bydliště a povolání.“

Murdoch jí informace nadiktoval.

„Panečku, detektiv. Ještě jsme tu žádného neměli. To musí být vzrušující práce.“

„Jak kdy.“ Nehodlal jí vysvětlovat různé stránky života, které jeho práce obnášela.

Najednou si všiml police za psacím stolem. Byla na ní skleněná krabice a v ní cosi, co vypadalo jako kompletní chrup. Vstal a šel se podívat blíž. Mladá žena se usmála.

„Tohle je stará sada umělých zubů. Doktor Stevens je sbírá. Říká jim „zuby od Waterloo“. Stoličky jsou vyrobeny ze slonoviny, ale přední zuby pocházejí z mrtvol vojáků, kteří zahynuli v bitvě u Waterloo. Byly velice oblíbené, protože vypadají tak přirozeně. Jsou nalepeny na měděné podložce.“

„Musí být těžké s něčím takovým kousat. Jak se nosily?“

„Vzadu je malá pružinka. Ale máte pravdu, musely být dost nepohodlné a my si myslíme, že je lidé nosili jen kvůli tomu, aby vypadali, že mají zuby. Při zvláštních příležitostech. Řekla bych, že se snažili jíst a používali při tom dásně. Teď se jako ploténka používá vulkanizovaná guma. To je mnohem lepší. Lidé si mohou nechat všechny zlobivé zuby vytrhnout a rozdíl skoro nikdo nepozná.“

Murdochovi připadalo, že její pohled utkvěl na jeho rtech, jako kdyby ho odhadovala na budoucího zákazníka, ale vtom se otevřely protější dveře a do čekárny vstoupil doktor Stevens. Vypadal také velmi mladě a Murdochovi se sevřel žaludek strachem. Doufal, že přijde nějaký starší a zkušený člověk, který bude vědět co a jak, který mu nezpůsobí větší bolest, než je nezbytně nutné. Stevens vypadal ani ne na pětadvacet. Byl vysoký, čistě vyholený, tmavě hnědé vlasy krátce střižené. Když uviděl Murdocha, natáhl ruku k pozdravu a v úsměvu odhalil dokonale bílé a pravidelné zuby. Murdocha napadlo, že je to dobrá reklama, a přemítal, jestli jsou pravé. Slabě stiskl doktorovi ruku.

„Jak vám mohu pomoci, pane?“

„Hrozně mě bolí zub.“ Píchl prstem do vzduchu a ukázal na stranu své čelisti.

„Uhm. Tudy, prosím. Podíváme se na to.“

Sestra na Murdocha povzbudivě kývla a ten následoval zubaře do vedlejší místnosti. Tato byla větší s velkými okny na dvou stěnách. I když sem zvenku pronikalo hodně světla, odpoledne bylo tak ponuré, že museli zapálit všechny svícny na zdech. V koutě na protější straně stála černá lakovaná skříňka, která skrývala kdovíjaké mučící nástroje. Po stranách dveří se tyčily dvě vysoké dubové skříně. Ovšem celé místnosti dominovalo Křeslo. Stálo na soklu a tvořilo středobod všeho.

Stevens šel ke křeslu a poklepal na opěradlo. „Posaďte se tady, prosím,“ jako by chtěl Murdocha ostříhat.

Křeslo bylo potaženo tmavě rudým plyšem. V tom se lépe skryje krev, pomyslel si Murdoch. Vpředu byla dřevěná podložka pod nohy s nějakým řeckým motivem. Zřejmě nymfy honící Dia. Vylezl do křesla. K opěradlu bylo připevněno kovové plivátko. Asi na krev, napadlo ho.

„Otevřete, prosím, ústa co nejvíc.“

Murdoch poslechl a Stevens hleděl dovnitř. Vzal nějaký ostrý nástroj z dalšího tácu, kterého si Murdoch nevšiml, a zaťukal na dáseň, ze které se šířila všechna ta bolest.

„Au.“ Murdoch se snažil nekřičet.

„Hmm. Bolí to?“

Měl tvář těsně u Murdochova obličeje a v této intimní blízkosti si Murdoch povšiml, že má zubař na bradě malou jizvičku v místě, kde se asi říznul při holení.

„Uhm,“ odpověděl.

„Jak dlouho vás to už takhle bolí?“

„Asi dva týdny.“

„Pane, to je tedy doba. Měl jste skutečně přijít dřív. Obávám se, že tam máte infekci. Ten zub bude muset ven.“

Murdochovy myšlenky musely být jasně čitelné, protože mu zubař poklepal na rameno.

„Nebojte se. Mám nejmodernější vybavení. Extrakce bude zcela bezbolestná.“

„Jak dlouho vykonáváte svoji praxi?“ zeptal se Murdoch.

Stevens vypadal poněkud překvapeně. „Popravdě, promoval jsem na stomatologii letos na jaře. Ale patřil jsem k pěti nejlepším v ročníku.“

„A kolik vás bylo dohromady, šest?“

Stevens se nervózně usmál a Murdoch se zašklebil. „To byl vtip, pane. Omlouvám se.“

Bál se ho zeptat, kolik pacientů už ošetřil. V zubu mu znovu zabušilo. Kromě toho bylo na tom mladíkovi cosi radostného a sympatického. To musí znamenat hodně.

„Pokud nezbývá nic jiného, tak bychom to měli radši udělat hned,“ řekl Murdoch.

„Budete rád. Raději tohle než týdny v bolestech. A takový absces může mít za následek setsakra potíže. Podívejte.“

Ukázal si na krk hned pod čelistí a Murdoch viděl dost hlubokou okrouhlou jizvu.

„To je důsledek zhnisaného zubu. Infekce se dostala přímo do tváře. Tehdy jsme neměli tak dobré zubaře jako teď. Tak aspoň vidíte, že vím, jaké to je.“ Pak zavolal: „Inge!“

Téměř okamžitě se otevřely dveře a objevila se v nich ona mladá žena. Tentokrát žádné telefonování.

„To je paní, ehm, paní Stevensová. Jsem pyšný, že mohu říct – tohle je moje manželka i moje asistentka.“

Žena se na Murdocha stydlivě usmála. „Nebojte se, bude to za vámi raz dva.“

Šla za zástěnu a vrátila se s lněným ručníkem, který mu položila na prsa a jeho konce sepnula za krkem. Šířila kolem sebe příjemnou květinovou vůni, která se mu líbila. Zřejmě karafiáty.

Slyšel, jak se za jeho zády zubař v něčem přehrabuje, ale odolal pokušení otočit se a podívat se tam. Pak se Stevens zjevil po jeho levé straně. Tlačil před sebou malý vozík, na kterém ležel dlouhý kovový válec. Navrchu byla připevněna gumová trubička. Na konci gumové trubice pak něco kuželovitého. Přisunul válec blíž ke křeslu.

„Tohle je oxid dusný. Nejspíš ho znáte pod jménem ‚rajský plyn‘. Je to skvělý vynález, musím říct. Většina lidí má pocit naprosté euforie a zcela odstraňuje bolest. Za okamžik to bude za vámi.“

„Před pár lety jsem viděl tuhle věc při nějakém představení v music hallu,“ poznamenal Murdoch. „Lidi se pak chovali pěkně praštěně. To se mi přihodí taky?“

Stevens zavrtěl hlavou. „Tento plyn je pro lékařské účely, ne pro zábavu. Stane se jen to, že vám navodí příjemně ospalý stav.“

„A je tu nějaká jiná alternativa?“

„Mohli bychom vám podat opium nebo chloralhydrát, ale museli bychom čekat nejmíň hodinu, než začnou účinkovat.“

Murdoch se podíval na Inge Stevensovou. I v tom přísném čepečku a uniformě vypadala něžně a hezky.

„Tak zkusím ten plyn,“ řekl.

Zubař kývl na svou ženu a ta šla k výlevce v rohu místnosti a vrátila se s čímsi, co vypadalo jako sklenice vody.

„Vykloktejte si tím ústa a pak vyplivněte.“

Murdoch udělal, jak mu doktor poručil. Tekutina chutnala silně po dehtu.

Paní Stevensová se lehce dotkla jeho úst, když se znovu usadil v křesle, a to mu připomnělo paní Kitchenovou, jak otírá Arthurovi krev z brady. Při té vzpomínce si povzdechl. Mladá žena si to vyložila jinak a řekla mu laskavě: „Asi si myslíte, že nejsem objektivní, ale doktor Stevens je skutečně velice dobrý. Dokonce i já jsem si u něj nechala vytrhnout zub a nic jsem necítila.“

Murdoch jen doufal, že k tomu nedošlo na jejich svatební cestě, ale nekomentoval to a nechal je, aby s ním dělali, co je třeba. Zubař mu položil gumový kužel přes nos a ústa.

„Normálně dýchejte.“

Pohrával si s ciferníkem na válci a Murdoch slyšel tiché syčení unikajícího plynu.

„Budu počítat pozpátku od desíti. Pěkně zlehka dýchejte. Nesnažte se plyn nasávat. Tak je to dobře. Jdeme na to… Deset… devět… osm…“

Murdochovi se začala motat hlava, jako by se její vršek točil jako káča. Chvíli se tomu chtěl bránit, získat zpátky kontrolu nad sebou, ale Inge mu položila ruku na čelo a on se uklidnil. Točení ustalo a zdálo se mu, že se vznáší, pluje oblohou.

„Tři… dva… jedna.“

Zdál se mu krásný sen o tom, že tancuje s Lizou waltz, který tak neúnavně nacvičoval. Snažil se jí říct, jak je krásná v těch nových bílých hedvábných šatech, ale v ústech měl nějaký obrovský kus jablka, jež mu v tom bránilo. Snažil se ho odstranit jazykem, ale zabodlo se mu do něj ostré jadérko. Znova se snažil zbavit toho ovoce a to bylo naráz pryč. Liza na něj mluvila: „Pane Murdochu, pane Murdochu,“ a on nechápal, proč se chová tak cize.

„Probuďte se, pane Murdochu. Vstávat. Už je to.“

Otevřel oči. Nad ním se vznášely dva poněkud nervózně vypadající obličeje. Všiml si, že doktor Stevens má hezké hnědé oči, s dlouhými holčičími řasami. Inge měla oči nezvyklé barvy lískových oříšků. Oba zářili radostí.

„Měli by se políbit,“ pomyslel si Murdoch. Cítil se tak šťastný, že oni dva jsou šťastní. Možná by mu taky mohli dát pusu. Usmál se a ucítil, jak mu po bradě teče něco vlhkého.

„Ajta,“ řekla paní Stevensová a rychle to utřela, ať to bylo cokoliv.

„Zub je venku,“ hlaholil Stevens. „Chcete ho vidět?“

„Proč ne?“

Zubař držel zub za zády, rychle ruku vytáhl a podržel ho Murdochovi před nosem. Použil jakýsi nástroj, který zblízka připomínal středověkou palečnici. Kroužek na konci sklouzl po zubu a pak jím zakroutil. Zkrvavenou trofej držel pevně.

„Díky infekci byla dáseň měkká jako houba, takže jsem zub vytáhl lehce jako mrkvičku,“ řekl. „Teď tu ještě chvilku poseďte, dokud nepřestane působit plyn. Říkal jsem vám to, že to vůbec nebolelo?“

„Nic jsem necítil,“ odpověděl Murdoch. Doširoka se usmál. To budou skvělí rodiče. Měl chuť položit si hlavu zubaři na rameno a nechat se hladit. Buď tohle anebo se stulit Inge do klína a nechat se tak houpat.

„Pár dní vás bude dáseň bolet. Ucpal jsem otvor vatovým tamponem, za pár dní si ho můžete vytáhnout, až přestane krvácet. Ale jestli vás to bude zítra ještě bolet, přijďte a já to ošetřím.“

„Jako Medúza?“

Stevens se zatvářil zmateně, ale zdvořile se usmál a čekal, až se Murdoch přestane smát vlastnímu vtipu.

„Dáme vám trochu opia a nějaké antiseptikum k potírání. Teď bych vám měl říct, že zatímco jste byl pod vlivem plynu, zkontroloval jsem i vaše ostatní zuby a zjistil, že se vám tam vytváří docela pěkné kazy. Až se tohle zhojí, měl byste přijít a já vám udělám plomby“

„Plomby?“

„Jestli si přejete, mohu vám je vytrhnout, ale dnes doporučujeme jednoznačně výplně. Dobré je zlato. Vydrží vám na celý život.“

„Můžete se už posadit, pane Murdochu?“ zeptala se Inge. Posadil se v křesle dopředu a pak se poněkud roztřeseně postavil na nohy, těšilo ho, že cítí její chladnou dlaň ve své.

„Chcete si ten zub nechat?“ zeptal se ho Stevens.

„Ne, díky. Nikdy jsem ho neměl moc rád.“

Všichni se zachichotali, hlavně Murdoch, který si o sobě myslel, že je z něj dnes docela vtipálek. Inge ho vedla zpátky do čekárny.

U dveří stála prosklená skříň a on viděl police plné souprav umělého chrupu. Všechny se na něj zubily a on se zazubil na ně. V čekárně mu nezkazil dobrou náladu ani účet. Zaplatil, domluvil si schůzku na příští týden a šel dolů po schodech, vyzbrojený lahvičkami medicíny.

Když zamířil domů, musel uznat, že se cítí báječně. Nebylo to ani zdaleka tak zlé, jak čekal. Je úžasné, k jakému pokroku v několika posledních letech došlo. Vesele se cachtal v kaluži vody. Jasně, samozřejmě, že mladého Forbese by každému doporučil. Ne, špatně. Jmenuje se Stevens. A jeho roztomilá paní je Inge. Má tak rozkošný úsměv, a tak něžné ruce. Žena, na kterou může být muž pyšný. Najednou si vzpomněl na Enid. Měl by jí vyprávět o těch umělých zubech. To ji rozesměje. Má hezké zuby, jen dole malinko křivé. Možná by taky mohla zajít ke Stevensovi. Zachichotal se nad tím skvělým nápadem a kolemjdoucí, skloněný pod černým deštníkem, na něj pohlédl trochu vyplašeně. Murdoch se dotkl krempy svého klobouku.

„Dobré odpoledne, krásné počasíčko, což?“

Muž neodpověděl a Murdoch pokračoval v cestě. Před ním byla zvlášť velká kaluž. Namířil si to rovnou k ní a s velkým zadostiučiněním do ní dupnul. Dáseň měl podrážděnou, ale ta hrozná spalující bolest byla pryč. Ať žije moderní věda!

18. kapitola

Při večeři bylo ticho tak těžké, že měl Lewis pocit, jako by mu přistálo vzadu na šíji a tlačilo mu hlavu dolů. Většinu času pozoroval lampu uprostřed stolu. Janet ji pořádně nevyčistila, a proto teď nepříjemně čadila. Jeden kluk ve škole mu řekl, že jedna z jejich lamp vybuchla a horký petrolej a úlomky skla vletěly jejich služce přímo do tváře. „Od té doby je slepá,“ řekl ten hoch. Lewise ta příhoda tak vylekala, že doma sedával od lamp co nejdále, což jeho matku rozčilovalo, protože ho nedokázala uklidnit. Na kredenci za ním stála druhá, větší lampa, ale soudil, že je dost daleko a on je v bezpečí.

Protože byl čtvrtek, měli vařené vepřové nožky, mrkev a pastinák, taky vařené, a hrachovou kaši, která byla k vepřovému jako příloha vždycky. Jídelníček vytvořila jeho matka a každý týden byl úplně stejný, pokud neměli hosty, což se stávalo jen zřídka. Lewis neměl hrachovou kaši rád, ale přinutil se jíst, protože věděl, že by se na něho dědeček hněval, kdyby na talíři něco nechal. Nathaniel byl ve špatném rozmaru, horším než obvykle, a po celou dobu, co jedli, na nikoho nepromluvil ani slovo. Máma s tátou spolu ještě nemluvili. Augusta sdělovala všechny své žádosti a instrukce prostřednictvím Lewise:

„Řekni otci, aby podal pastinák“ nebo „Řekni svému otci, že maso už došlo“.

Dokonce i strýc Jarius, který byl obvykle upovídaný, mlčel, a podle toho, kolik toho řekl, mohl být strýc Frank klidně němý.

Lewisovi se najednou sevřel žaludek, protože cítil, že se na něj obrátil jeho dědeček.

„Přestaň se vrtět, chlapče. Člověk by řekl, že máš roupy, podle toho, jak sebou šiješ.“

Nathaniel nosil dlouhý rovný šedý plnovous, který splýval po stranách okolo jeho brady a prakticky mu zakrýval ústa. Znamenalo to, že když mluvil, vousy pod jeho rty se pohybovaly nahoru dolů tak, že se Lewisovi chtělo smát.

Augusta rychle zasáhla.

„To ty nové šaty, otče. Ta vlna kouše.“

Vztáhla ruku a stáhla límec od kabátku pryč z Lewisova krku.

Dědeček vypadal, jako by chtěl pokračovat dál, ale vtom vešla do pokoje Janet s podnosem. Odložila tác na kredenc, vědoma si toho, že ji všichni sledují.

„Co máme jako moučník?“ zeptal se Nathaniel.

„Barončin pudink, pane.“

„Doufám, že bude lepší než minulý týden. Pokud si vzpomínám, byl to promáčený bobek.“

Janet kývla hlavou. „Omlouvám se, pane Eakine. Tentokrát jsem jej vařila mnohem déle.“

Moučníkem byl lojový a rozinkový pudink, který se musel vařit nejméně čtyři hodiny.

Janet cinkala nádobím, když nešikovně sklízela ze stolu. Ruce se jí třásly, jak ji znervózňovaly kritické pohledy stolovníků. Nikdo nemluvil, jen Jarius jí pomohl a podal svůj talíř.

„Já to naservíruju, Janet. Podej mi to,“ řekla Augusta.

Janet poslechla a Lewis se snažil zachytit její pohled, aby se na ni soucitně usmál, jenže se příliš soustředila na to, aby před jeho matku položila nádobu s pudinkem co nejelegantněji.

„Mám nalít čaj, madam?“

„Ne, já to udělám.“

Janet se znovu uklonila a vrátila se ke kredenci, kde rovnala talíře na podnos. Odešla, jak nejrychleji mohla, ale sotva zavřela dveře, ozval se Nathaniel.

„Ta holka se nelepší, Augusto. Nemohla by sis s ní promluvit?“

„To dělám pořád, otče. Neudělám hedvábí z kravského ucha…, tedy z prasečího, chtěla jsem říct.“

„Blázen,“ zamumlal Nathaniel.

Když to Augusta zaslechla, zrudla jako její služka. Lewis se snažil předstírat, že neslyší, a zíral na světlý kousek pudinku, který mu matka podávala. Jeho otec se choval u stolu tak neviditelně, jako by tam vůbec nebyl.

Nathaniel si posypal svou porci dvěma lžícemi cukru a pustil se do jídla, mlaskal u toho rty. Před ním stál džbánek piva, skoro prázdný. Dnes večer vypil už druhý. Lewis věděl, že nálada jeho děda je velmi ovlivněna počtem vypitých džbánků piva. Obvykle to byl jen jeden, ale dva, a rychle vypité, znamenaly trable. Podíval se na strýce Franka. Nepil nic, i když obvykle si dal s Jariusem ze společné karafy vína. Augusta pila likér jen při zvláštních příležitostech anebo když byla nemocná, a její manžel také. Lewis si přál, aby nalila čaj. Dostával teď šálek, pokud v něm bylo dost mléka, a on se rád cítil dospělý. Ovšem Augusta se k tomu neměla, namísto toho se nimrala v pudinku. Lewisovi se dostalo privilegia večeřet s ostatními teprve nedávno. Teď by si byl z celého srdce přál, aby mohl jíst v kuchyni s Cullieovou, i když ho dnes odpoledne vystrašila tím povídáním o mrtvém policistovi. Slyšela to od pekařov a kluka.

„Kvůli lásce. Představ si to. Vystřelil si mozek vlastní pistolí. Byl rozstříknutý všude okolo. Mozek a krev. Bylo tam toho tolik, že bys řekl, že ten pokoj byl vymalovaný načerveno.“

To vyprávění vyděsilo Lewise skoro tolik jako příhoda s explodující lampou. Přemýšlel, jestli má nálada v domě s tou událostí něco společného. Jeho otec a strýc museli jít to tělo prohlédnout. Nic o té krvi neříkali, ale museli být zděšení.

Dloubl lžičkou do pudinku. Navzdory tomu, co říkala Janet, byl uprostřed nedovařený a lůj se nepříjemně lepil. Vytáhl rozinku a žvýkal ji.

Nathaniel dojedl a Augusta okamžitě odložila svoji lžíci. Lewis viděl, jak si vyměnila pohled se strýcem Jariusem, který kývl hlavou a otřel si puntičkářsky ústa ubrouskem.

„Otčíme, možná bychom mohli pokračovat v načaté diskusi, když jsou tu všichni,“ řekl Jarius. „Do zítřka musíme dát doktoru Ferrierovi odpověď. Pokud tomu rozumím, každý odklad věci jen zhorší.“

Nathaniel zavrtěl hlavou. „Tohle není vhodné téma k večeři. Zvláště ne, když je tu ten chlapec.“ Nabral si další porci pudinku.

„Jsem si jist, že Lewis je dost starý, aby to mohl vyslechnout,“ namítla Augusta. „Když o tom nebudeme hovořit teď, kdy tedy? Je to věc, která se týká nás všech.“

„To se mýlíš,“ řekl Nathaniel a v otevřených ústech bylo vidět částečně sežvýkaný lůj a rozinky. „Je to moje žena a rozhodnutí je na mně.“

Jarius odpověděl klidným, rozvážným hlasem.

„S tím všichni souhlasíme, ale je to tak důležitá záležitost, že jsme si se sestrou mysleli, že by ti mohlo pomoci, kdybychom to probrali podrobněji. Jako rodina. Není tak, Franku?“

„Ano,“ přisvědčil Frank.

„A ty také souhlasíš, ne, Petere?“

„Ano, omlouvám se ti, otče.“

„My všichni vás máme rádi a vážíme si vás, pane,“ pokračoval Jarius. „Nicméně, nemůžeme předstírat, že tento nový sňatek byl pro naši domácnost snadným soustem. Upřímně řečeno, její přítomnost i její nemoc způsobily velký rozruch a zmatek.“ Odmlčel se. „Je jasné, že už se nemůžeme vrátit do situace, jaká byla předtím. Je mi líto, vím, že se to neposlouchá dobře, a taky se mi to snadno neříká, ale nesmíme strkat hlavy do písku jako pštrosi.“

To přirovnání připadalo Lewisovi legrační a cítil, že se mu chce znovu smát. Soustředil se na vzorek ze zelených kostiček na ubruse, přeskakoval je očima jako kamínky.

Nathaniel odsunul talíř. „Jsi dobrý řečník, Jariusi, a vždycky jsi byl. Ale jestli chceš mluvit na rovinu, jak říkáš, pak jdi až do důsledků. Pravda je, že přes všechno to vyhýbavé blábolení jde mým dětem doopravdy jen o její dědictví. Všichni jsou posraní strachy z toho, že bych měl další děcka.“ Pod hustým obočím zářily jeho tmavé oči. „A proč ne. Uzdraví se. Je vyšinutá z toho, že jí zemřel syn.“

Lewis se scvrknul do židle, snažil se zmenšit, co nejvíc to šlo. Nesnesl jakoukoliv zmínku o Charleym, kterého nenáviděl od chvíle, co k nim přišel. Kdykoliv byli spolu sami dva, mučil mladšího hocha, dokud nezačal plakat. Když tak náhle a v bolestech zemřel, Lewis si myslel, že je to jeho vina. Nakonec se svěřil matce, která byla na něho nečekaně něžná. „Špatné pocity nás nezabijí, zlatíčko moje. Kdyby ano, to by dnes v této domácnosti nebyl naživu nikdo.“

„Jsem ještě pořád plný života,“ pokračoval Nathaniel, „a ona bude ještě dlouho plodná. Než umřu, mohu klidně zplodit pět synů.“

„Otče, prosím,“ řekla Augusta a ukázala na syna.

„Tys říkala, že je dost starý. Tak ať to slyší.“

Peter Curran přestal jíst, seděl a zíral do talíře, jako by byl nějaký králík a z talíře na něj vystrkovala čumák liška.

„A každý syn, kterého by porodila, by byl mnohem lepší než ten, kterého mám teď.“ Nathaniel adresoval svou poznámku Janusovi, ignoroval Franka, který se opíral lokty o stůl a hrál si s vidličkou.

„Všichni víme, že můj nevlastní bratr vedl bujarý život,“ řekl Jarius. „Nepopírám to, ale teď se uklidnil. Není to tak, Franku?“

Nathaniel nechtěl slyšet odpověď.

„Blbost. Je to podfukář a ty to víš. Je rozhodnutý zničit všechno, co jsem vybudoval.“

Frank nevzhlédl, ale začal bubnovat vidličkou na stranu misky, jako by chtěl rozbít vejce. Nathaniel teď nebyl k zastavení.

„Tahle žena mi může dát děti, které si mě budou vážit. Na to dohlédnu. Neskončí jako on. Jariusi, v tomhle na tebe nespoléhám. Nejsi moje tělo a krev, což je škoda, ale odkážu ti pěkné jmění, o to se nemusíš bát. A taky vím, že mě máš rád, jak se patří.“

„A co Lewis?“ vykřikla Augusta. „Co tvůj nejstarší vnuk? Zaslouží si, abys ho bral v úvahu.“

„Skutečně? Říkám ti, ať si to zaslouží. Ať si to zaslouží, jako jsem si to musel zasloužit já.“

Lewis slyšel historku svého dědečka už mnohokrát. Když mu bylo patnáct, tak utekl z chudé farmy na severu Anglie. Cestoval načerno parníkem do Kanady a tvrdou prací a chytrou hlavou si založil stáj, která půjčuje koně a povozy a kterou považují za jednu z nejlepších v Torontu. Ta historka trvala obvykle dlouho, hlavně po dvou džbáncích piva, a Lewis doufal, že se do ní dnes večer Nathaniel nepustí.

Viděl, že matka nějaké vyprávění historek nebude tolerovat. Ústa měla stažená a mluvila, jako by jí ztuhly čelisti.

„A co já? Jsem tvoje jediná dcera. Určitě se mě to taky týká, ne?“

Nathaniel mávl rukou, jako by byla nějaká otravná moucha. „Nemám čas na ženskou, která zachází s nástrojem svého muže jako ty.“

Curran nic neřekl, jen si nacpal ruce pod stehna, do bezpečí. Nathaniel zapíchl prst do vzduchu.

„A říkám ti a říkal jsem ti už mockrát, že ze svého kluka děláš třasořitku. Ale ty, ty mě neposloucháš. Jak dospívá, je pořád měkčí a zženštilejší.“

Nebylo to poprvé, co dědeček tvrdil něco takového, ale když se Lewis matky ptal, co to znamená, neřekla mu to. Strýc Frank mu vysvětlil, že to znamená, že z něho bude něco jako ten tlustý valach ve stáji, a Lewis si to připsal na dlouhý seznam svých starostí.

Frank se naráz posadil rovně. „Milý synovče, ty nejspíš nevíš, o čem se tu k sakru vybavujeme, nemám pravdu? Pokud jde o tvoji novou babičku, myslím.“

„Ne, strýčku,“ zašeptal Lewis.

„Vzpomínáš si, jak jsme museli utopit Fluffy, protože se pořád toulala venku a měla koťata? A ne a ne přestat? Pořád vřískala a rodila.“

„Franku!“

„Klid, Aggie. Snažím se jen kluka trochu poučit. Víš, Lewisi, tady strýček Jarius si myslí, že babička Peg by měla podstoupit takovou speciální operaci. Dělá se ženám, které přišly o rozum. Vyndají jim vnitřnosti, jejich genitálie. Nemůžou pak mít už děti, ale prý ta operace dokáže zázraky. Zchladí je raz dva.“

„Franku, nech toho. Nemůžeš s tím klukem takhle mluvit.“

„Proč ne? V sázce je jeho budoucnost. Víš, Lewisi, potíž je v tom, že nemluvíme jenom o té nebohé ženě, která se zcvokla. Je to mnohem horší. Tvůj dědeček se ve skutečnosti oženil s kurvou, která je připravená válet se s každým chlapem, co zaklepe na dveře.“

Nathaniel dal synovi facku přes tvář. Kotníkem zachytil za Frankův ret a roztrhl ho.

„Ty hajzle jeden. Tvoje matka nad tebou pláče v nebi.“

Frank se dotkl prstem úst a zkoumal rozmazanou krev. „Má toho mnohem víc, nad čím pláče, než jen nad tím, že kleju.“

Nathaniel se napřáhl znovu, ale tentokrát byl Frank připravený a chytil ho za zápěstí. Odtlačil ruku a zaklesli se do sebe jako dva zápasníci.

„Jariusi, udělej něco,“ křičela Augusta.

Gibb vyskočil a oběhl stůl. Chytil Franka za rameno.

„Pusť ho.“

Eakin poslechl, ale současně odstrčil židli dozadu, aby byl mimo nebezpečí.

„Myslím, že dlužíš svému otci omluvu.“

„Jo? Já mu jenom říkám pravdu… Tvrdíš, že bys chtěl mít další syny, ale jak by sis vůbec mohl být jistý, že jsou tvoji?“

„Drž hubu.“

„Podívej se na mě, otče! Jsem tělo z tvého těla. Když se na mě podíváš, díváš se do zrcadla. Není pochyb, kdo je můj otec.“

Nathaniel na něho chvíli zíral a pak řekl: „Copak nevíš, jak toho každý den lituju? To, co vidím, když se podívám na tebe, mě znechucuje.“

Frank sebou trhnul a Lewis viděl, jak se mu pohybuje na krku ohryzek, Jarius stál pořád vedle něho a popošel dopředu.

„Otčíme, obávám se, že v zájmu pravdy musím v tomto ohledu souhlasit s Frankem. Nechtěl ti to říkat, ale šla za ním, stejně jako byla za mnou. V pátek.“ Podíval se na Currana. „Je mi líto, že to musím říct, ale pokusila se je svést oba.“

„Lžeš.“

Jarius se zamračil. „Jak mi tohle můžeš říct? Chtěli jsme tě toho ušetřit.“

„Je to pravda?“ zeptal se Nathaniel syna. Jeho hlas byl teď tišší, ale Lewisovi naháněl ještě větší hrůzu.

Frank odvrátil oči a hleděl do talíře. „Ano, otče.“

„Tak jak to udělala s Jariusem?“

„Ano, stejně.“

„A ty, Petere?“

„Ehm, ano, pane.“ Rychle pohlédl na svoji ženu.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala se Augusta.

Curran se jí díval kamsi přes rameno. „Vlastně o nic nešlo.“

„Já vám nevěřím!“ zařval Nathaniel a udeřil pěstí do stolu. Lewis měl strach, aby znovu nepraštil Franka. Jarius se nad ním ohnul.

„Je to pravda, otčíme. Viděl jsem je, jak ji vedou zpátky. Nechtěl jsem vám to říkat. Je toho dost, s čím se musíte vyrovnat. A vidíte, jak jste rozčílený.“

Všechny oči se upíraly na Nathaniela. Nakonec promluvil. „Ta žena je děvka, to je jasné. Musím se ti omluvit, Franku.“ Podal synovi ruku, dlaní dolů.

Frank ji vzal do své a políbil mu prsty.

Lewis si všiml, že po tom polibku zůstala dědečkovi na kůži trocha krve.

19. kapitola

Sang Li se synem bydleli v zadní místnosti prádelny. Žádný člověk ze Západu tu nikdy nebyl, a kdyby tam přišel, naplnilo by to jen jeho nejdivočejší představy o Číňanech. Již dříve zapálili vonné tyčinky a jejich těžká a pronikavá vůně zaplnila vzduch. Pokoj zahalilo měkké červené světlo s modravým odstínem. Li uvázal okolo dvou lamp, jejichž knoty stáhl, dva hedvábné fialové šátky. Místnost rozhodně nebyla přeplněná nábytkem, a ten, který tu byl, vyrobil sám Li. Vyučil se jako řezbář, měl talent, ale nenašel jinou práci než v prádelně. Jednu stěnu pokoje pokrýval masivní sklápěcí dřevěný panel, který během těch osamělých let pomalu pokrýval dřevořezbami květin, ptáků a netopýrů. Celé dílo bylo pozlacené. Před tímto panelem stál červený lakovaný stolek a na něm kuchyňský obřadní oltář, tři porcelánové šálky a misky s rýží a jídelními tyčinkami. Za těmito předměty zářil
jasnými barvami obraz Čoi-Suna, boha hojnosti, a trochu více vzadu tlumenější obraz Ježíše vstupujícího na nebesa.

U protější stěny stál jednoduchý dřevěný gauč s tenkou matrací a modrou pokrývkou. Známkou západního stylu života byla ošklivá plechová kamna, která sloužila jako sporák i topení zároveň. Feng připravil k večeři vařenou rýži a zeleninu, seděli se zkříženýma nohama na podlaze a jedli. Dojedl, přidal otci zbytek rýže a tiše seděl a čekal.

Sang si trochu říhl, aby tak dal najevo, že jídlo, které syn připravil, mu chutnalo.

„Chceš svou dýmku, baba?“

Starší muž přikývl na souhlas, Feng vstal, šel k příborníku vedle kamen a vytáhl z něj hnědý kožený váček. Vrátil se k otci, který se mezitím natáhl na gauči.

„Baba, když dovolíš, rád bych se tě na něco zeptal.“

Li ležel, hlavu na polštáři, oči zavřené. „Na co se chceš zeptat, lao-er?“ Oslovoval syna tradičním čínským způsobem, podle pořadí narození, syn-číslo-dvě. Sangův nejstarší zůstal v Hong Kongu a staral se o matku a sestru. Sang měl v úmyslu pro ně poslat, jakmile se změní zákon, anebo je do Kanady propašovat, pokud se zákon nezmění.

Feng otevřel váček a vyndal jang-čchiang, opiovou dýmku. Byla vyrobena z bambusu a na povrchu obložená želvovinou. Špička je ze slonoviny a hřbet, na němž byla upevněna hlava dýmky, měl mřížku z cínu a mědi osázenou červenými a zelenými polodrahokamy. Byla to nejdražší věc, jakou vlastnili. Li ji dostal od strýce z matčiny strany a slíbil, že ji předá nejstaršímu synovi. Feng položil opatrně dýmku vedle otce a zvedl ubrus, který pokrýval jídelní stůl. Pod ním bylo intarzované dřevo s perletí a Feng je vytáhl. V mělkých otvorech stály čtyři malé misky, každá jiného tvaru a z jiného materiálu. Otevřel zásuvku a vytáhl dlouhý ocelový nůž a malou krabičku z leštěného dřeva. Položil je vedle dýmky.

„Co si dnes večer vybereš, baba?“

Sang si chvíli prohlížel tlumítka, pak líně ukázal na jedno ve tvaru cibule vyrobené z nefritu a zdobené na okraji motivem draka.

Feng je zvedl a opatrně do něj zastrčil troubel dýmky. Pak odšrouboval víčko z malé krabičky a ponořil konec dýky do opiové pasty. Vysunul knot lampy a držel v plameni kuličku tmavé sirupovité hmoty. Jakmile chytila plamenem, sfoukl jej a zasunul kuličku do hlavy dýmky, otáčel při tom dýmkou mezi prsty a palcem. Tuto proceduru zopakoval ještě dvakrát a pak podal dýmku otci. Sang vtáhl kouř do sebe, zhluboka se nadechl a vdechl aromatický kouř opia a držel ho v plících co nejdéle. Kouř vypouštěl nosem. Feng jej chvíli pozoroval, aby viděl, zda je s takto připravenou dýmkou spokojený.

„Dnes ráno u soudu jsi mi nařídil, abych jim řekl, že ta mladá žena, která o sobě tvrdila, že je snoubenkou pana Wickena, je ta, kterou jsem viděl s konstáblem.“

Sang držel hlavu dýmky nad lampou a nahříval ji. Kývl hlavou jako poděkování.

„Promiň, baba, ale tak to opravdu nebylo. Také jsem viděl tu ženu, která šla s konstáblem, a nebyly si vůbec podobné. Ta první byla vysoká jako muž. Nebylo by lepší říct pravdu?“

Jeho otec opakoval rituál nasávání kouře a pak řekl: „Proč bych jim říkal něco, co nechtějí slyšet? Kdybych řekl ne, to není ona, to není ta, kterou jsem viděl, dál by se mě vyptávali a dávali mi najevo, že jsem hloupý cizinec, který neví, o čem mluví. Bylo jednodušší souhlasit.“

„Myslíš si, že ten mladý konstábl měl dvě konkubíny?“

Sang se potutelně usmál. „Ne, to si nemyslím. Ta, co jsme viděli dneska, je obyčejná lhářka.“

„Jak to tak jistě víš, otče?“

„Čínská intuice.“

Feng se také zasmál. „Jasně. Ale proč si myslíš, že byla připravená riskovat zatracení, když lhala s Boží knihou v ruce?“

„Na to neumím odpovědět. Upřímně, ani to nechci vědět. To není naše starost. Ať se třeba navzájem pozabíjejí. Pro ně jsme jen hloupí divoši s mozkem veverky. Jen ať si to myslí dál.“

Podal dýmku Fengovi. „Tady máš, synu, nechal jsem ti alespoň jeden doušek.“

Feng zaváhal. Misionářská výchova, které se mu dostalo, se neslučovala s kulturou jeho země. Otec mu však dýmku velkoryse nabídl a nebylo by uctivé ji odmítnout, i když Feng věděl, že pastorovi se kouření opia nelíbí. Vzal si dýmku a Sang ho pozoroval.

„Všechny ty nesmysly s rozbíjením talíře. Má duše bude zlomena jako tato nádoba, když budu lhát. Jednají s námi jako s hloupými děcky.“

Feng do sebe vtáhl trochu kouře, krátce jej v sobě zadržel a vrátil dýmku otci. Li tiše kouřil ještě dalších dvacet minut, pak se otočil na bok a natáhl nohy. Feng vzal dýmku, odmontoval hlavu a vrátil ji na místo. Jang-čchiang uložil zpět do koženého váčku. Zdálo se, že Sang usnul, vypadal mírumilovně. Někdy mu opium navodilo děsivé představy a on křičel strachy, ale dnes měl příjemné pocity. Feng se nad něj naklonil a jemně zvedl tlustý cop, rozvázal černou hedvábnou stužku a rozpustil mu vlasy. Prsty jako hřebenem pročesával vlasy od temene až po konečky. Jeho otec ospale a blaženě vzdychl.

„Nepochybuji o čínské intuici, baba, ale je tu ještě nějaký důvod, proč jsi si tak jistý, že ta žena lhala?“

Sang zabručel, jeho slova pronesená v polospánku zněla téměř nesrozumitelně. „Už jsem ji viděl. Na jejím pracovišti, v bordelu na King Street.“

Feng přestal otce hladit.

Sang se překulil na záda a podíval se na syna. „Každý muž má tělesné potřeby, lao-er. Kromě tebe, protože ty máš myšlenky a vůli mnicha. Objevil jsem místo, kde mužský najde útěchu. Peníze od Číňana přijímají docela s noblesou.“ Uchichtl se. „Ty kurvy byly ze mě vedle. Říkaly, že ještě nikdy neviděly Číňana, a trvaly na tom, abych jim ho všem ukázal. Myslím, že byly trochu zklamané, že se ani tolik neliší od fan-kuej. Ta holka, Mary Ann, je jedna z nich. Kurva. Dneska jsem jí poděkoval.“

Otočil se znovu na bok a pokynul Fengovi, aby ho dál hladil. „Tvoje matka by to pochopila. Jsem chlap.“ Během několika minut usnul. Feng mu znovu spletl cop a svázal ho stužkou.

Přikryl Sanga další vatovanou přikrývkou a šel zhasnout lampy. Pak pomalu vklouzl na gauč vedle otce. Opium mu taky přivodilo ospalost, ale neusnul hned. Jeho myšlenky ho znepokojovaly. Li se v synovi mýlil. Feng v jednom kuse snil o spojení s mladou ženou a už ztrácel pomalu naději, že se mu to povede. Misionářská výchova se mu dostala hluboko do duše a on se rozhodl, že zůstane čistý, dokud nenajde ženu a nevezme si ji před Bohem za manželku. Jelikož to znamenalo vrátit se do Číny, věděl, že potrvá dlouho, než na to bude mít dost peněz. Cítil, jak mu myslí proniká malá bublinka hněvu. Otec se dopustil cizoložství a zneuctil jeho matku. To byl hřích.

20. kapitola

Když šel Nathaniel spát, Frank se podíval do stájí, vytáhl láhev ginu, kterou měl schovanou v krabici pod postelí, a pomalu a rovnoměrně se zpíjel do bezvědomí. Dnes toho měl dost.

„V kolik má přijít ten vesničan?“ zavolal na švagra, který ve vedlejším stání připravoval kobylu, již chtěli prodat.

„Už jsem ti to říkal, kolem čtvrté.“

Frank vzal džbán zázvorového piva s příchutí anýzu a láhev terpentýnu z police ve skladu jezdecké výzbroje. Přinesl si je na lavici, kde už měl připravenou odměrku a smaltovanou mísu. Bezmyšlenkovitě si dal ruku přes ústa a škubl sebou, když se dotkl rtu. Ale odbyl to mávnutím. Už bylo hůř.

Pamatoval si, kdy dostal prvně bičem, ale už zapomněl na důvod i na bolest, i když ho to bolelo tak, že zůstal bez dechu. Musely mu být tak čtyři roky, i když ani to si přesně nepamatoval. Možná byl mladší.

Jarius ho přivedl do stáje. Bylo to v zimě, to věděl, protože se venku na dvorku s Augustou koulovali. Hodil kouli na Jariuse? Tím se snad provinil? Pořád nad tím dumal, jako kdyby to, že pochopí, čím se prohřešil, nějak dávalo tomu trestu smysl. Potom následovalo mnoho dalších, některé z nich velmi přísné, ale ten první zanechal nejhlubší jizvy, na těle i na duši. Na pravé půlce zadnice měl dvě dlouhé bílé skvrny v místě, kde se mu sedřela kůže.

Jarius, jeho nevlastní bratr, byl o devatenáct let starší a Frank se ho odjakživa bál – jeho vážnosti, tmavých vlasů a kůže, které byly tak rozdílné od světlé pokožky a vlasů jeho a Augustiných. Podobali se otci. Nechápal, jak to, že je Jarius tak odlišný, až mu to matka nakonec vysvětlila.

„Váš otec byl dřív ženatý s jednou vdovou. A ta už měla syna – Jariuse. Nedlouho po svatbě ta nebohá žena zemřela, ale otec Jariuse vychoval, jako by to byl jeho vlastní syn. Když jsem se provdala za pana Eakina, bylo mu třináct. A už tehdy to byl zádumčivý hoch.“

Frank si vzpomínal, že když mu to tenkrát říkala, vzdychala u toho.

Druhá paní Eakinová mluvila vždy měkce a napjatým hlasem, jako by se neustále obávala, že ji někdo uslyší. Jmenovala se Harmonie a mnohokrát opakovala, jak ráda by byla, kdyby její život odpovídal tomu jménu. Mnohem později si s jistou dávkou hořkosti Frank uvědomil, co tím myslela: snažila se nikdy neříct nic, co by mohlo někoho urazit, a za každou cenu se vyhýbala jakémukoliv konfliktu. Nikdy nezakročila, když ho bral Jarius do stáje, ani když musela natírat jeho zkrvavený zadek mastičkou. Jen mu šeptala, aby byl napříště hodný a nedělal potíže.

Nathaniel ho taky bil, ale ne tak často a ne tak urputně. Říkal, že Jarius je jeho zástupce, a ignoroval protesty. Ne že by Frank trpěl příliš dlouho. Brzy zjistil, že chodit se vyplakat k otci znamená jen zhoršit situaci mezi ním a Jariusem, když spolu zůstali sami. Naučil se také číst náladu nevlastního bratra, tak jako pes dokáže okamžitě odhadnout hrozící nebezpečí. Běda Frankovi, když byl Jarius nahněvaný kvůli něčemu jinému. Vždy našel nějaký důvod obrátit svůj vztek na hocha. Nejhorší bylo, že Frank nevěděl, jak reagovat. Někdy, když zaječel, Jarius přestal dřív. Jindy se zase zdálo, že křik jeho hněv jen víc podněcuje. Stejně tak, když se Frank kousl do rtu a spolkl bolest, Jarius toho někdy znechuceně nechal, jindy naopak pokračoval, dokud Frank nežebral o smilování.

Odměřil štamprli zázvorového piva a nasypal do mísy dva panáky anýzového koření. Přidal ke směsi terpentýn a míchal ji prsty, dokud z ní nevyrobil kouli.

Když mu bylo dvanáct, tresty skončily. Jednou odpoledne přišel Jarius domů dřív než obvykle. Byl dusný letní den a Frank byl ve stáji. Vedro bylo tak nepříjemné, že se svlékl do naha a poléval se kbelíkem vody. Najednou si uvědomil, že vstoupil Jarius a že ho pozoruje.

„Koukám, že můj bráška dospívá,“ řekl, ale v hlase se ozývalo tolik nevole, že si o sobě Frank začal myslet, že je ošklivý. Věděl, že to souvisí s ochlupením, které mu narostlo v rozkroku, a se změnami jeho genitálií.

Frank nevěnoval příliš pozornost tomu, co dělá, ale vůně terpentýnu mu zvedla žaludek, bylo mu zle ještě z pití minulé noci. Uvědomil si, že zapomněl druhou část receptu. Podrážděně vstal a šel k poličce.

„Kde je ta zasraná věc?“ zeptal se nahlas.

„Jaká zasraná věc?“ Peter Curran byl v jednom ze stání a kartáčoval koně.

„Antimon. Měl by být tady na poličce.“

„Já s tím nemám nic společného.“

„Sakra.“

Přerušil je hlas jeho synovce.

„Strýčku Franku? Mám nakrmit Hnědáka?“

Lewis stál ve dveřích. Podle vzhledu mohl být klidně i Frankův syn, měl stejné světle hnědé vlasy a kulatý obličej, ale tou podobností si přízeň strýce nezískal. Byl příliš tichý, občas záludný, a i když by to nikdy nepřiznal, Frank v tom opatrném, ostražitém výrazu, s jakým Lewis pozoroval svět, viděl odraz sama sebe.

„Jasně, nakrm ho. Ráno měl průjem. Nehrál sis náhodou s léky?“

„Ne, strýčku Franku.“

„Tohle by mu mělo pomoct. Zamíchej mu to do otrub.“ Podal mu kouli anýzu, lepkavá hmota se drobila do chlapcovy dlaně. „Dobře to promíchej.“

Šel za hochem do stání a sledoval ho, jak nabírá otruby ze džberu do mísy pro koně. Hnědák udělal krok kupředu a Lewis uskočil, skoro přepadl přes džber.

Frank na něho zařval a plácl ho pořádně z boku do hlavy.

„Co je s tebou?“

„Promiň, strýčku. Myslel jsem, že mě chce kousnout.“

„Co ty jsi za ustrašeného skrčka! Chtěl otruby, ne tebe. Zmiz odsud. Běž se podívat, jestli tvůj otec už skončil.“

Lewis odcupital pryč. Frank čekal, dokud kůň nespolkne svou medicínu, a pak šel za synovcem. Curran právě černil kobylce kopyta. Předtím vyplnil brázdy na jejích předních kopytech, aby tak skryl skutečnost, že je zchromlá, a černá barva měla tento zásah zamaskovat.

„Hotovo? Vyveďme ji ven. Náš přítel by tu měl být co nevidět.“

Curran natáhl kobylce ohlávku a vyvedl ji ze stání.

Frank kývl na Lewise. „Tak, pane Třasořitko, chci, abys zákazníkovi koně předvedl. Myslíš, že to svedeš a nebude z toho velký průser?“

„Ano, strýčku.“

„Ten chlápek je hlupák, myslí si o sobě bůhvíco, ale je to obyčejnej zelenáč. Právě takovej, jakého potřebujem. Prý chce živého kočárového koně pro svou nevěstu. Samo, že se mu nechce zaplatit majland, ale na tom nesejde. Máme pro něj perfektní kobylu. Je dobře, že prší a ty ji budeš muset předvést tady. Nevadí, když budeš nervózní, to bude vypadat dobře, jako že je temperamentní.“

„Já se Baronky nebojím. Je hodná.“

„Ještě o trochu hodnější a bude mrtvá,“ vstoupil do hovoru Curran. „Divím se, žes ji neposlal do Lambovy fabriky. Bylo by z ní lepší lepidlo než ‚živý kočárový kůň‘.“

Frank se zasmál. „No, však na to máme lék, ne? Drž ji u sebe, Lewisi, nedovol, aby ti utekla.“

Chlapec stál a držel otěže. Na kobylce byl vidět její těžký život, měla trochu prohnutý hřbet. Hlavu nesla svěšenou skoro u země.

Frank se vrátil s kusem čistého plátna a plechovkou zázvorového prášku. Odšrouboval víčko, zmuchlal plátno do vřetena a ponořil ho do zázvoru. Pak šel s jemným mlaskáním ke kobyle a rychle jí strčil plátěný uzel do řitního otvoru. Vyskočila, ale téměř okamžitě ji začal zázvor štípat. Zahrabala kopytem o zem.

„Proveď ji, Lewisi.“

Chlapec zatáhl za ohlávku, nepotřebovala pobízet, okamžitě začala vyhazovat zadníma nohama, ocas držela vysoko, jak se snažila zbavit toho dráždění v zadku.

Frank uznale hvízdl. „Nese se jak mladá klisnička. Ještě jí trošku pomůžeme těsně předtím, než přijde. Bude naprosto spokojený. A pomyslí si, že mě ošidil a udělal dobrej kauf. Jasně že za dva dny bude zase na umření, ale to už nebude moje chyba, no ne?“

„A co když ji přivede zpátky, strýčku?“

„Nepřivede. Ve smlouvě bude doprodej. Kromě toho jede na svatební cestu. Když se vrátí, může dávat vinu jenom svému čeledínovi, že ji příliš vyčerpal. Nepřizná, že jsem ho napálil. Dobrá, teď ji trochu proveď a pak ji zaveď zpátky do stáje.“

Šel k lucerně, která visela na háku u dveří, a stáhl knot. „Vidíme docela dobře, díky.“

Curran počkal, až Lewis kobylu znova ustájí, a pak se obrátil k Frankovi.

„Mimochodem, Jarius říkal, že táta se rozhodl.“

Eakin na něho zíral. „Proč jsi mi to neřekl?“

„Měls práci.“

„Tak, co udělá?“

Curran se zašklebil. „Řek bych, žes ho přesvědčil. Půjde na tu operaci.“

21. kapitola

Jakmile otevřel vchodové dveře, uslyšel Murdoch Arthura kašlat, a okamžitě, skoro podvědomě, ten zvuk vyhodnotil. Není to horší, spíš o něco lepší než obvykle. Právě věšel kabát a klobouk, když se otevřely dveře od kuchyně a vyšla z nich Enid Jonesová.

„Pane Murdochu, doufala jsem, že nepřijdete moc pozdě. Vaše večeře je skoro hotová.“

Nemohl odolat a napodobil její zpěvavý tón.

„Opravdu?“

Usmála se. „Vysmíváte se mi?“

„Vůbec ne. Dokázal bych vás poslouchat celý den.“

„Řekla bych, že by to byla velká ztráta času.“ Ale tón jejího hlasu nekorespondoval s jejími slovy.

Brzy byli oba rozpačití, když stáli tak blízko sebe v úzké chodbě.

„Paní Kitchenová šla do kostela na vigilie,“ řekla Enid. „Slíbila jsem jí, že se o vás postarám místo ní.“

„To je od vás moc milé, paní Jonesová, ale já si skutečně umím vytáhnout talíř z trouby. Už jsem to udělal mockrát.“

„Umíte neumíte, o to nejde, ne? Myslely jsme si, že budete rád, když o vás bude někdo pečovat v takový sychravý večer, jaký je dnes. Zvlášť potom, co jste si nechal vytrhnout zub.“

Zkoumavě si ho prohlížela. „Tvář máte ještě oteklou. Bolí to?“

„Velmi,“ řekl chmurně.

Ustoupila mu z cesty. „Běžte a ohřejte se u krbu. Přinesu vám čaj.“

Vešel do předního salonku. V krbu praskalo a na stole svítila lampa navíc. Teplo a světlo působilo útulně po tom hnusném počasí venku.

„Ahoj, Alwyne.“

Enidin syn seděl u stolu a před sebou měl nějakou deskovou hru. Když Murdoch vešel, chlapec zvedl hlavu, ale nevypadal moc potěšeně, že ho vidí.

„Dobrý večer, pane.“

Murdoch se mu podíval přes rameno. „Co to máš?“

„Máma mi dala novou hru.“

„Vypadá zajímavě. Princova výprava. Jak se to hraje?“

Alwyn trochu ožil. „Princezna spí a je v nebezpečí. Čtyři princové ji chtějí zachránit. Ten, kdo se dostane do altánku jako první, vyhrává.“ Tvářil se vážně. „Ta cesta je plná nebezpečí.“

„Aha, ano, to jsem si myslel.“

Zatímco chlapec přemýšlel, jaké má možnosti, zavládlo ticho. Nakonec řekl: „Chcete si zahrát?“

„Rád.“ Přitáhl si židli blíž k chlapci.

„Musíme si vybrat figurky,“ vysvětloval Alwyn.

Ukázal Murdochovi vyřezávané figurky princů na malých dřevěných podstavcích. Každá měla rovný klobouček, krátkou vyšívanou kazajku, tmavé punčochy a volný plášť bez rukávů ve čtyřech různých barvách.

„Já si vezmu toho fialového.“

Alwyn se zatvářil zklamaně. „Toho jsem chtěl já.“

Murdoch zaváhal, snažil se rozhodnout, zda je lepší pro zdárný vývoj chlapcova charakteru, když přijme svůj úděl, anebo jestli má prokázat dobrou vůli. Zvolil smír.

„Tak tedy zeleného. Je to hezký chlapík.“

„Ne, to je v pořádku. Tatínek říkal, že mužskému nepatří naříkat, když se věci nevyvíjejí, jak chceme.“

„Skutečně? Měl pravdu, řekl bych. Tak tedy fialového.“

Alwyn si prohlížel prince. „Vezmu si modrého, ne – tohohle, červeného.“ Postavil dvě vybrané figurky na hrací desku, každou čelem k jiné cestičce. „Hoďte kostkou a postupujte podle čísla, které vám padne.“

„Kde je princezna?“

Chlapec ukázal na ženu s velmi dlouhými vlasy, která ležela malátně na gauči. Měla zavřené oči, takže to vypadalo, jako by spala. Anebo napjatě čekala.

Energicky zatřepal kostkou v dlaních spojených do pohárku a s rozmáchlým gestem ji hodil. Jedna.

„Hmm, to jsem celý já.“

Alwyn hodil pětku a škodolibě odpočítával políčka na cestě vedoucí k výhře.

„Už teď vedu.“

Dalším hodem se Murdoch dostal na políčko označené Sedmimílové boty, takže mohl směřovat dopředu a vyhnout se pracovnímu úkolu v jeskyni trpaslíků. Alwyn hodil čtyřku a stanul v Zahradě spánku.

„Ach, božíčku, teď musíš tři kola stát,“ řekl Murdoch.

„To není fér,“ kňoural chlapec.

„Je to hra, prcku. Vzpomeň si, co ti říkal otec.“

Zrovna se chytal znovu házet, když vešla Enid. Nesla veliký tác.

Rychle vstal a šel jí na pomoc. Alwyn řekl něco velšsky a zuřivě gestikuloval na Murdocha. Odpověděla mu konejšivým hlasem a vrtěla u toho hlavou.

„Já ne,“ ohradil se Murdoch.

„Vy ne co?“ zeptala se překvapeně.

„Nepodváděl jsem.“

„Vy rozumíte velšsky?“

„Ne, ale znám malé kluky. Dostal se poctivě a podle pravidel rovnou do Zahrady spánku. Musí teď tři kola stát.“

„Božíčku, to je hrozné.“

„Pravidla jsou pravidla.“

Měl chuť dodat – To ho naučil váš manžel –, ale nechtěl v ní probouzet vzpomínky na její bývalou lásku.

Otočila se k synovi.

„Pan Murdoch teď bude večeřet. Můžete to dohrát potom.“

Alwyn odpověděl velšsky, vzal kostku a vrátil se ke hře. Rozhodl se, že bude hrát za oba prince. Tak bude mít aspoň jistotu, že princeznu získá. Murdoch si myslel, že by bylo hloupé, kdyby protestoval. Raději se posunul k talíři s jídlem.

Enid nadzvedla poklop nad polévkovou mísou.

„Uvařila jsem králičí polévku,“ řekla. „U nás doma je oblíbená.“

Jídlo vonělo úžasně a Murdochovi se sbíhaly sliny tak, až měl strach, že pokud se do něho hned nepustí, začne mu kapat od úst. Enid mu nabrala do talíře, podala mu ho a čekala, až ochutná. Ochutnal, a skoro se opařil.

„Vynikající,“ bylo jediné, na co se zmohl.

„Pozor, je horká.“

Ulomil kousek chleba z bochníku, který měl na talíři, a strčil si ho do úst, aby si ulevil od bolesti. S uspokojením sledovala, jak vydává další pochvalné zvuky.

„Napadlo mě, že budete mít chuť na něco jemného.“

Alwyn zvedl hlavu. „Kýve se mi zub.“ Otevřel pusu a zakýval jedním z předních zubů.

„To je jen dobře,“ zamumlal Murdoch a snažil se, aby se polévka nedostala do kráteru v jeho dásni.

„Donesu brambory. Udělala jsem z nich kaši a smíchala je se zbytky králičího,“ řekla Enid.

Odešla do kuchyně a nechala Murdocha, aby si foukal do horkých úst.

Alwyn se vrátil ke své hře, mumlal si něco tiše pro sebe a hýbal figurkami. Murdoch viděl, že se dostal na Strašidelnou soutěsku. Měl by hodit trojku, aby se dostal ven, ale on to ignoroval a postupoval dál. Murdoch na něho skoro zavolal: „Hej, podvádíš!“ ale rozmyslel si to. Ten kluk potřebuje pevnou ruku, napadlo ho. Chvíli ho pozoroval. Měl tmavé oči po matce, ale jeho rysy byly ostřejší a vlasy kudrnaté. Jaké to asi je, vidět svůj vlastní obraz ve tváři dítěte, pomyslel si Murdoch. Anebo tvář ženy, kterou jsi miloval? Přestal jíst.

Enid se vrátila a on rychle ponořil lžíci do polévky.

„Chutná?“

„Je skvělá.“

Položila podnos na stůl.

„Děkuji, paní Jonesová. Jste velmi laskavá.“

„Není zač. Chtěla jsem jen pomoct paní Kitchenové.“

Z náhlého popudu ji chytil za paži, jakoby rozpačitě jí stiskl ruku. Pak, jako kdyby jeho tělo jednalo zcela nezávisle, si přiložil její prsty ke rtům a zlehka je políbil. Kůže jí mdle voněla po cibuli. Neodtáhla se, ale nevěděl, co má dál dělat. Zoufale si přál být výmluvný, ale zjistil, že nemá slov. Vzhlédl k ní. Tentokrát se pohnula.

„Musím pro brambory.“

„Vždyť jste je už donesla.“

„Opravdu?“ znervózněla ještě víc a natáhla se pro polévkovou mísu. „Odnesu to, ať vám to tu nepřekáží, a nechám vás v klidu dojíst.“

„Ale já jsem v klidu. Pokládal bych si za čest, kdybyste mi dělala společnost.“

Chvilku váhala, pak si sedla na opačný konec stolu.

„Moc děkuji.“

Získal čas tím, že si nabral ještě trochu polévky, která mezitím mírně vychladla.

„Jedním slovem vynikající.“

Přikývla. Alwyn mu dopřál oddech tím, že vstal a šel k matce.

„Vyhrál jsem, mami. Vysvobodil jsem princeznu.“

Láskyplně ho objala a políbila na čelo. „Jsi moje malá šikula.“

Murdoch chtěl poznamenat, že je lehké vyhrát, když taháte oběma figurkami, ale raději to skousl. Cítil snad, že má soka?

„Když zajdeš do kuchyně, najdeš tam mísu s citronovými koláčky,“ řekla chlapci. „Jeden si můžeš vzít. Ale sněz si ho tam, ano?“

Alwyn odešel.

„Citronové koláčky? To je královská pochoutka.“

Zatímco se pustil do talíře s králičím a bramborami, nastalo další nepříjemné ticho

„Pane Murdochu, na něco se vás chci už nějakou dobu zeptat.“

„Ano?“ řekl s nadějí v hlase.

„Minulý týden kázal farář v kostele o životě po smrti. Zdůraznil, že kdyby zemřel můj syn, Bože chraň, římskokatolická církev učí, že by nešel do nebe, protože nemá katolické vyznání. Byl by navěky připraven o Boží přízeň, ačkoliv to není jeho chyba. Můžete mi vysvětlit, jak člověk, který věří v Boží lásku, může přijmout tak krutou doktrínu?“

Murdoch skoro nahlas zaskučel. Milostný rozhovor si jako teologickou diskusi vskutku nepředstavoval. Ale dychtivě ho pozorovala a čekala na odpověď.

„Pokud vím, tahle doktrína je uměle vytvořená člověkem. Sice doufáme, že je odrazem Boží vůle na zemi, ale najisto to nikdo říct nemůže.“

Jeho odpověď ji neuspokojila. „Ano, ale…“

Naštěstí ho vysvobodila paní Kitchenová, která vstoupila do místnosti. Nos a tváře měla zrudlé mrazivým vzduchem.

„Pane Murdochu, mám radost, že se o vás paní Jonesová tak hezky postarala. Nebudu se ani omlouvat za svou nepřítomnost, protože vidím, jak skvělé jídlo vám připravila.“

Murdoch vstal, aby ji pozdravil. „Skvělé a mnoho!“

„Dáte si čaj?“

„Určitě, rád.“

„Voda se už vaří.“

„Výborně, jen se podívám, jak se daří Arthurovi, a připravím nám konvici. Dáte si s námi, ne, paní Jonesová?“

„Děkuji, ale možná jindy večer. Musím uložit Alwyna ke spánku.“

Zamířila ke dveřím.

„Snad vám budu moci odpovědět na vaši otázku později,“ řekl Murdoch.

Kývla hlavou na souhlas. „Na takovou debatu se budu těšit.“

Paní Kitchenová počkala, než Enid odejde. „Hrála si s tou polévkou celý den, pane Murdochu. Na vašem místě bych si dala pozor.“

„Jak to myslíte, paní Kitchenová? Byla docela chutná.“

Poklepala mu na ruku. „Nehrajte to na mě. Velmi dobře víte, o čem mluvím. Je do vás zamilovaná.“

Murdoch vzal její ruce do dlaní. „Ale, milá paní Kitchenová, to je to opravdu tak zlé?“

„Nejde o to, jestli je to zlé, ale nepřichází to v úvahu. Nebo jste snad zapomněl, že je baptistka?“

Vzdychl a pustil ji. „Ne. Připomínáte mi to obě dvě. Chtěla, abych jí vysvětlil limbus.“

„Opravdu? To znamená, že to myslí vážně. Snaží se zjistit, jak velký je mezi vámi rozdíl. Ale nic si z toho nedělejte, někteří lidé mají spokojené manželství, i když jsou rozdílného vyznání. Musela by ovšem konvertovat, to je jasné.“

Murdoch se ušklíbl. „Paní Kitchenová, mluvíme o té dámě, jako kdybychom se namlouvali. A já přitom nejsem ani na startovací čáře.“

Vědoucně se usmála: „Řekla bych, že se k ní rychle blížíte.“

22. kapitola

Murdoch založil své hlášení zpět do šanonu a ten vrátil do kartotéky. Dva místní duchovní z baptistického kostela na Jarvis Street podali stížnost. Na ulici rozdávali plakáty tanečníci z kočovného anglického divadla. Podle duchovních jsou fotografie mladých žen oné taneční společnosti naprosto neslušné. Žádají, aby policie kočovné tanečníky obvinila. Murdoch byl toho názoru, že ty ženy, i když ukazovaly dlouhé nohy, byly na tanečnice oblečené naprosto vhodně, vzhledem k tomu, že musí dělat piruety a poskakovat. Murdochova obhajoba duchovní rozhořčila, a bylo jasné, že si nestěžují jen na oblečení, ale na samu existenci souboru. Přijal jejich zástupce, petici s dlouhým seznamem podpisů a slíbil, že celou záležitost ještě prošetří.

Bylo pro něj obtížné sebrat pro tento případ nějaký entuziasmus. Už nejméně půl hodiny seděl a díval se na Elizabethinu fotografii před sebou. Věděl, že je to iracionální, ale cítil se provinile za své city k paní Jonesové. Otci Fairovi se snadno řekne, že je mrtvá a v laskavém náručí Božím a že by byla šťastná, kdyby on našel své štěstí. V životě měla Liza sklony chovat se posesivně, což se mu na ní docela líbilo. Měl pocit, že o něj stojí. Vzal do ruky zarámovaný obrázek. Lizo, má nejdražší, ty víš, že moje srdce patřilo tobě, a kdybys byla naživu, na žádnou jinou bych se ani nepodíval. Ale tys mě opustila a já si nedokážu pomoci. Je to žena, která by se ti líbila, možná byste se spřátelily. Vím, že nepatří k naší víře, ale, Lizo, musím přiznat, že si moc přeji ji mít. V rozmazané tváři jeho mrtvé snoubenky nebyl žádný výraz, kromě jisté výčitky.

On a Liza měli stejné vyznání, ale nevzpomínal si, že by o tom nějak diskutovali. Náboženství se stalo součástí jejich života, něčím neotřesitelným, rituály byly tak důvěrně známé. Pravidelně chodívali na mši a také ke zpovědi. Společně se tomu smáli, dobře si vědomi toho, že neustále páchají drobné hříchy svými vzájemnými nečistými myšlenkami. Liza tvrdila, že její tresty jsou přísnější než ty, které dostává on, a on nevěděl, jestli tomu tak je proto, že se přiznala k horším věcem, anebo proto, že je žena.

Pohladil fotografii. Nebyl to moc kvalitní obrázek. Klobouk s širokou krempou jí příliš stínil do tváře a pohnula se, zrovna když stiskl závěrku. Vrátil fotografii do zásuvky a cítil se dokonce ještě provinileji, že ji takhle dává pryč.

Nervózně smetl pár apatických much, které pochodovaly po savém papíru. Protože vedle byly stáje, populace much nikdy zcela nevymizela. Mouchy se jen zpomalily, jak střádaly energii na prudký nápor jara.

Opřel se o zadní opěradlo židle. Obvykle bral svou kancelář jako něco, s čím se nedá nic dělat, ale dnes ji pozoroval kritickým zrakem a jeho nálada ještě víc upadla, když si uvědomil tu vše prostupující opotřebovanost. Psací stůl byl starý, rozviklaný a nutně potřeboval znovu natřít. Nijak k jeho vzhledu nepřispěl svým neustálým škrábáním špičkou pera po jeho povrchu, když se snažil nějak utřídit své myšlenky. Vešla se sem jen jedna další židle, velmi otrhané křeslo, které pocházelo bůhvíodkud. Část sedáku byla roztrhaná a prodíraly se z něj koňské žíně. Žádal o nové, ale dosud nic. Podle inspektora Brackenreida nebylo peněz nazbyt, i když si Murdoch všiml, že jeho kancelář je zařízená pěkně. Zrovna minulý měsíc přivezli nádherný červený plyšový běhoun od firmy T. Eaton. Co z toho, že střechou ve stájích zatéká a že rámy oken jsou tak seschlé, že jimi v zimě fouká dovnitř sníh
? Když se Brackenreid scházel s váženými členy společnosti, které sloužili, což se stávalo zřídka, činil tak v impozantním prostředí. Sladké ovoce moci.

Tohle já nikdy neochutnám, pomyslel si Murdoch, trochu vystrašený vlastní zahořklostí. Byl římský katolík, a tudíž jeho šance na postup byly prakticky nulové. Mohl považovat za štěstí, že se vůbec dostal do nedávno vytvořeného vyšetřovacího oddělení. Ti, kdo policejní sbor řídili, byli protestanté. Méně se vědělo, že jsou to také svobodní zednáři a že patří k jednomu z mnoha řádů, které ovládaly obchodní a společenský život ve městě.

Otočil se na židli o stoosmdesát stupňů a prohlížel si stěnu se dvěma zarámovanými portréty. Na jednom byl policejní náčelník, podplukovník Henry Grassett, na druhém Její Výsost královna Viktorie. Když se Murdoch kdysi doslechl, že královna údajné trvá na tom, aby každé ráno nachystali šaty jejího zesnulého manžela, jeho vodu na holení a břitvu, považoval takový projev žalu za přehnaný. Od chvíle, kdy zemřela Liza, naprosto rozuměl té potřebě trvat na jakémkoliv pozůstatku předešlého života, držet se iluze, že smrt neznamená konec.

Vzal pero a začal špičkou projíždět rýhu na desce psacího stolu. Nějaký předchozí vlastník sem vyryl iniciály I. F. a s Murdochovým přispěním měla teď ta písmena podobu tmavě modrých jizev.

Na stěnu jeho kanceláře někdo zaťukal. Rákosovým závěsem viděl mohutnou postavu konstábla Crabtreeho.

„Inspektor si vás přeje ihned vidět, pane Murdochu. Máte jít za ním do kanceláře.“

„Co se děje?“

Crabtree prostrčil hlavu závěsem. „Před malou chvilkou přišla nějaká mladá dáma a ptala se po Wickenovi. Říkala, že je jeho přítelkyně a že ho poslední dobu nějak neviděla. Chtěla vědět, zda není nemocný.“

Murdoch hleděl na Crabtreeho ohromeně. „To není dobré, že?“

„Seržant Seymour ji poslal rovnou nahoru k inspektoru Brackenreidovi a ten nechal poslat pro vás.“

Murdoch vstal, šel za konstáblem do přední haly a pospíchal po schodech do druhého poschodí, kde měl svou kancelář inspektor. Okamžitě byl přijat.

U okna stála mladá žena a dívala se na ulici. Byla vysoká a její výšku ještě zdůrazňovala dlouhá tmavěmodrá pláštěnka. Červený plstěný klobouk s velkou saténovou mašlí a bílým stočeným pírkem vypadal vesele a moderně.

Brackenreid seděl za stolem. Se svým hustým knírem, v elegantní uniformě a sametovými šňůrami vpředu vypadal velmi distingvovaně, dokud jste k němu nepřišli tak blízko, abyste zahlédli červené žilky na jeho lících a fleky na saku. Brackenreid byl ochmelka, což, jak si bláhově myslel, nikdo nevěděl. Když Murdoch vešel, přivítal ho nečekaně vřele.

„Ach, Murdochu, to jsem rád, že jste tu. Tohle je slečna Isobel Brewsterová. Přišla se zeptat na konstábla Wickena. Slečno Brewsterová, dovolte mi, abych vám představil detektiva Murdocha. On se, ehm, tím případem zabývá od začátku.“

Žena se ani nepohnula. Nebylo jasné, jestli vůbec slyšela, co inspektor říkal.

„Musel jsem slečně Brewsterové říct, co se stalo,“ pokračoval inspektor. „Že konstábl Wicken, ehm, zemřel. Nevěděla o tom, takže je pochopitelné, že je v tuto chvíli velmi nešťastná. Ona a Wicken byli přátelé. Dělala si starosti, jak to, že ho poslední dobou nevídá, a proto se sem přišla zeptat.“

„Rozumím,“ řekl Murdoch.

Žena se otočila a pohlédla na něj: „Co to znamená, rozumím?“

Její tvrdá otázka Murdocha překvapila.

„Pardon, madam, nic jsem tím nemyslel.“

Zmlkl, nemohl vědět, co všechno jí Brackenreid řekl. Inspektor mírně zavrtěl hlavou. Vytáhl z kapsy hodinky. „Omlouvám se, slečno Brewsterová, ale musím na schůzku. Nemohu to odložit. Ale zdržte se tu a promluvte si s detektivem Murdochem. Donesou vám sem trochu čaje, a až budete hotovi, pošleme někoho, aby vás doprovodil domů. Bude to tak v pořádku?“

Kývla hlavou a inspektor odešel tak rychle, jak zbabělci opouštějí místo bolesti.

„Prosím, posaďte se,“ řekl Murdoch.

„Raději postojím.“ Obrátila se od okna do místnosti, ale nešla blíž. Vypadala ani ne na dvacet a rozhodně to nebyla kráska. Měla ostré rysy, trochu příliš dlouhý nos a úzká ústa. Dívala se na Murdocha vyplašenýma očima.

„Říkal, že Oliver Wicken zemřel. Ale jak? Co se stalo? Byl úplně v pořádku, když jsem ho viděla naposled.“

„Kdy to bylo, madam?“

„V pondělí večer.“

„Jeho tělo jsme našli v úterý brzy ráno. Je mi líto, byl zastřelen.“

Rychle zalapala po dechu. „Co to říkáte? Zastřelen! Jak?“

„Zdá se, že se zastřelil sám. Proběhlo vyšetřování a porota vydala jako verdikt sebevraždu.“

Chvíli na něj nevěřícně zírala, pak se posměšně zasmála, jako by řekl něco neuvěřitelně hloupého. „To vůbec nepřichází v úvahu. Když jsem ho viděla, měl výbornou náladu. To se mýlíte.“ S patrným znepokojením popošla blíž. „Možná mluvíte o někom jiném. Já se ptám na konstábla Olivera Wickena. Má blond vlasy, knírek a kotlety.“ Ukazovala na tváři.

„Lituji, slečno Brewsterová, ale nejde o omyl. Já sám jsem jeho tělo našel. Není pochyb o tom, že to je Oliver Wicken. Znal jsem ho.“

Náhle si sedla na okraj židle, jako by si nevěřila, že vydrží stát.

Začala se chovat agresivně, šok se skrýval v hněvu. „Na čem založila porota svůj verdikt, že jde o sebevraždu?“

„Částečně na důkazech vyplývajících z ohledání mrtvého těla. Byl střelen do pravého spánku a koroner byl toho názoru, že je to ve shodě s možností, že si tuto ránu způsobil sám.“ Skoro se jí to snažil ukázat, ale včas se zarazil.

„A to je celý takzvaný důkaz?“

„Ne. Našli jsme u něj také vzkaz, z něhož vyplývá, že jeho mysl byla v extrémně skleslém stavu.“

„Co tam stálo?“

„Přesná slova zněla: ‚Bez tvé lásky nemohu žít. Odpusť mi.‘“

Zatímco to vstřebávala, odmlčel se.

„Můžu ten dopis vidět?“

„Považovali jsme ho za součást jeho osobních věcí a vrátili jsme jej jeho matce.“

„To je všechno? Žádné jméno, oslovení? Žádný podpis?“

„Ano, to je vše.“

Vyskočila znovu na nohy a kráčela zpátky k oknu. Doslova křičela. „Nevěřím tomu, slyšíte? Ollie neměl důvod se tak cítit.“

Zdálo se, že se rozvzlyká, ale okamžitě pláč potlačila. Vrátila se k židli a opět si sedla.

„Měla bych vám říct, pane Murdochu, že Oliver byl můj… No, chci říct, že jsme byli snoubenci. Skoro rok.“

Všimla si překvapení v jeho tváři a špatně si je vyložila. „Zasnoubili jsme se tajně. Ollie si dělal starosti o svou matku. Je jejím jediným živitelem a bál se, že nebude souhlasit, že si nebude přát, aby se oženil.“ Najednou se naklonila a chytila Murdocha za rukáv. „Ten dopis, co jste našel… Jste si jistý, že ho napsal Oliver?“

„Nebyl napsaný psacím písmem, ale tiskacím. Papír je z jeho zápisníku.“

Její hlas ztichl. „Vždycky jsem si z něho dělala legraci, že škaredě píše. Někdy proto psal tiskacím.“

Murdoch s ní cítil celým srdcem. Přišla oblečená ve svých nejlepších šatech, dělala si starosti, ale absolutně ji nenapadlo, jak hroznou novinu uslyší. A to ještě nebylo všechno. Její oči se setkaly s jeho a další otázka ho naprosto vykolejila svou bystrostí.

„Cítím, že mi neříkáte všechno. Prosím, věřte mi, pomůže mi to, když budu vědět o všem, co se stalo. Nedostanu hysterický záchvat, ujišťuji vás. Bylo při tom šetření řečeno ještě něco?“

Murdoch si přál, aby mohl tu ránu trochu zmírnit, ale věděl, že to nejde. „Ano, bylo. Přišla tam mladá žena, která o sobě tvrdila, že je Wickenova snoubenka. Ten večer, v pondělí, zrušila jejich zasnoubení. A to byl zřejmě důvod, proč byl tak sklíčený.“

Isobel Brewsterová zbledla jako křída. Skoro nedokázala artikulovat.

„To není možné.“

„Ta žena vypovídala pod přísahou. Říkala, že byli zasnoubeni dva měsíce.“

„Jak se jmenuje?“

„Slečna Mary Ann Trowbridgeová.“

„Nikdy jsem o ní neslyšela. Já…“

Zasténala a rty i brada se jí roztřásly. Přiložila si prsty na ústa, jako by nemohla slyšet samu sebe mluvit nahlas. Cokoliv snad chtěla říct, Murdoch to nemohl slyšet, protože v té chvíli se jí zachvěla víčka a náhle se zaklonila, oči obrátila v sloup. Vyskočil a zachytil ji právě v okamžiku, kdy padala ze židle.

„Předkloňte hlavu až na kolena.“

Poslechla a chvíli tak zůstala, pak se pomalu posadila. Murdoch ji vzal za pravou ruku, ohrnul jí rukavičku a energicky hladil její zápěstí. Totéž udělal i s její levou rukou. Dovolila mu, aby se o ni postaral jen chvilku, než odtáhla svoje ruce.

„Už jsem v pořádku.“

„Myslel jsem, že omdlíte.“

„Pohrdám ženami, které omdlévají.“ Olízla si rty. „Mohu dostat sklenici vody, prosím?“

„Hned to bude.“

Obešel stůl z druhé strany. Jak doufal, v horní zásuvce byla malá plochá láhev. Zatřepal s ní, aby se ujistil, že není prázdná.

„Lokněte si trochu.“

Odšrouboval zátku a podal láhev dívce. Pořádně si lokla brandy, zakašlala, jak ji začala pálit v krku.

„Ještě že nejsem zapřísáhlá abstinentka,“ řekla a malinko se usmála. Ve tváři už měla lepší barvu. Murdoch byl rád, že neomdlí, a sedl si zpět na svou židli. Znova se napila.

„Omlouvám se.“

„Není třeba.“

„To, co jste mi řekl, je pro mě ohromný šok. Je to neuvěřitelné.“

„Ta mladá žena měla s sebou dopis od své tety, která dosvědčovala pravdivost její výpovědi, a taky máme svědka, který nám pod přísahou řekl, že viděl konstábla se slečnou Trowbridgeovou tu noc, kdy zemřel.“

„Jakého svědka?“

„Jmenuje se Sang Li. Má prádelnu na Parliament Street. Říká, že konstábl Wicken ten večer kontroloval jeho provozovnu a viděl tu ženu s ním.“

„Kdy to bylo?“

„Asi o čtvrt na osm.“

„To není možné. Říkám vám, že je to naprosto nemožné. Ach, pane Murdochu, prosím, věřte mi. To viděl mě. Já jsem tam byla s Oliverem. Často jsem se s ním scházela při jeho obchůzce. Snažili jsme se využít každou možnost, abychom byli spolu. Vím, že je to proti pravidlům, ale on své povinnosti nijak nezanedbával, byl velice zodpovědný. V pondělí večer jsem se s ním sešla na rohu Parliament a Gerrard Street.“

„A bylo to v tu dobu?“

„Ano. Bylo to vždy v tuto dobu.“

„Byla jste s ním, když šel do té čínské prádelny?“

„Ano. Vešel dovnitř a byl tam několik minut, zatímco jsem čekala na chodníku.“

„Majitel ovšem identifikoval slečnu Trowbridgeovou jako tu ženu, která doprovázela Wickena.“

„Spletl se.“

Četla Murdochovy pochybnosti. „Prosím, věřte mi. Přísahám, že mluvím pravdu. Šla jsem až k tomu prázdnému domu na rohu. Často jsme se tam scházeli. Měli jsme tak trochu soukromí.“

„Šli jste dovnitř?“

„Ne. Popravdě bychom tam šli, jenže dveře byly zamčené. Stáli jsme na cestě před vchodovými dveřmi.“

„Jak dlouho?“

„Asi tak půl hodiny…“ Vzdychla si. „Hádali jsme se.“

„Kvůli čemu?“

„Ujišťuji vás, pane Murdochu, že to nebylo nic vážného. Jen taková rozmíška, milenecká rozmíška, tak jak se dvojice hádají.“

Čekal, až si v hlavě přebere, co mu říká. Že to bylo naposledy, co se svým milým mluvila.

„Byli jsme zasnoubeni skoro rok,“ pokračovala. „Chtěla jsem to oznámit a nechat číst ohlášky, ale nemohli jsme se dohodnout. Oliver to pořád odkládal. Pořád se bál, že rozzlobí matku. Je na něm úplně závislá.“

„Vyřešili jste to nějak?“

„Ne. Já… ehm, jsem trochu horkokrevná. Řekla jsem mu, že se musí rozhodnout, anebo zruším naše zasnoubení. Odešla jsem.“

Zamračila se. „Počkejte. Tak to nebylo, pane Murdochu, a my hledáme čistou pravdu, že? Neodešla jsem, utekla jsem. Byla jsem na něj hrozně naštvaná.“

„Kde byl, když jste odešla?“

„Pořád u vchodu.“

„Slečno Brewsterová, někdy, když jsme momentálně vyvedení z rovnováhy, jednáme hloupě. Myslíte si, že je možné, aby byl Oliver tak nešťastný z té vaší hádky, že by si vzal život?“

„Nebyl to slaboch, pane Murdochu.“ Ta slova skoro vyplivla. „Dobře vím, o čem mluvím… Můj otec se oběsil, když jsem byla ještě malá. Ve skutečnosti jsem ho našla já. Byl v obýváku, když jsem se vrátila ze školy. Přišel o práci a nikdy se tím nepřestal trápit. Sedával zadumaně celé dny a donekonečna omílal, jak hrozně s ním naložili. Sebevrazi nejdříve vysílají spoustu signálů, aby se ujistili, že je pak budou lidé litovat. Ollie mohl být smutný a sklíčený, ale rozhodně to nebyl zbabělec. Nikdy by neopustil mě ani svoji matku a sestru. Příliš mu na nás záleželo. Já si mohu jen myslet, že to byla strašlivá nehoda.“

Murdoch na ni promluvil velmi něžně. „Slečno Brewsterová, když jsem Wickena našel, byl uvnitř v tom domě.“

„Kde?“

„Vzadu v kuchyni.“

„Ale ten dům byl zavřený. Zkoušel za kliku.“

„Měl v kapse klíč.“

Znovu čekal, než dívka zpracuje tu informaci.

„Pane Murdochu, vím, co si myslíte, čtu vám to ve tváři. Ale Oliver mě nepodváděl. Říkali jsme si všechno. Hodně mi vyprávěl o stanici, o inspektorovi, o vás – měl vás rád. Navíc ani neměl čas být ještě s někým jiným. Má postiženou sestru, která vyžaduje hodně péče, a když nebyl zrovna ve službě, pomáhal doma matce. Proto jsem se s ním scházela při jeho obchůzkách. Nosila jsem mu něco k večeři.“ Zatahala si za okraj rukavičky. „Ta druhá žena určitě lže.“

„Proč by to dělala, slečno Brewsterová? Přišla svědčit dobrovolně.“

„To nevím.“

Zmlkla a Murdoch viděl, jak se zoufale probírá svými vzpomínkami. Byla tu nějaká známka toho, že by jí byl nevěrný? Nějaké malé příznaky, kterých si třeba nevšimla?

Isobel Brewsterová neměla v sobě tu křehkou krásu jako Mary Ann Trowbridgeová, ale její přímá a vášnivá povaha byla velmi atraktivní. Věřil jí, když mu říkala, že byla zasnoubená s Oliverem Wickenem. Nicméně, to neznamenalo, že konstábl nehrál na dvě strany.

Uvědomil si, že ho nervózně pozoruje.

„Je mi líto, slečno Brewsterová. Pan Li se možná mýlil, ale vidíte, že Wicken se mohl setkat s tou druhou mladou dámou potom, co jste odešla…“

„Ne!“

Nemělo smysl pokračovat.

„Co teď budete dělat?“ zeptala se. „Určitě to takhle nemůžete jen tak nechat.“

„Případ je oficiálně uzavřen.“

„Ale vám se ten verdikt nelíbil, že ne? Vidím to na vás. Máte to napsané v očích.“

Skoro se znovu rozeštkala. „Prosím vás, pane Murdochu. Prosím, nenechejte to tak.“

Zaváhal, nechtěl slibovat něco, co třeba nebude moci dodržet. „Musím přiznat, že to, co jste mi sdělila, poněkud mění pohled na věc. Jsou tu jisté nesrovnalosti, které by se měly vyjasnit. Uvidím, co se s tím dá dělat.“

Najednou ho popadla za ruku a přiložila si ji na svou chladnou tvář.

„Děkuju vám! Uvědomuji si, že co vyjde najevo, se mi nemusí líbit, ale raději chci znát pravdu.“

Doufal, že si nedělá plané naděje. Už viděl, že pravda může hřát jako led.

23. kapitola

Murdoch doprovodil Isobel Brewsterovou domů na Parliament Street, hned kousek od Queen Street. Po cestě nemluvili, a když přišli k jejímu domu, rozloučila se s ním přede dveřmi. Vysvětlila mu, že matka ani otčím nevědí o jejím zasnoubení, takže by nemělo smysl s nimi mluvit. Murdoch se mohl jen dohadovat, jaká muka musí dívka sama asi prožívat. Slíbil, že jakmile bude vědět něco nového, zastaví se, a odešel.

Brackenreid se vrátil ze své neodkladné schůzky a Murdoch mu šel podat zprávu o tom, co se stalo. Inspektor byl překvapivě plný soucitu s Isobelinou situací, několikrát zamumlal „chudák holka“, ale ani nezapochyboval o tom, že ji Wicken podváděl.

„Když se můžeš zakousnout do dvou šťavnatých jablíček, proč bys měl jen jedno?“

Murdoch něco vyhýbavě zabručel.

Brackenreid se pohodlně opřel. „Myslíte si, že je možné, že by jedna z těch holek zjistila, co je Wicken zač, a střelila ho do hlavy? Nebylo by tak těžké napsat vzkaz, aby to vypadalo jako sebevražda. Slečna Brewsterová se mohla vrátit, s pláčem, chtěla se omluvit za tvrdá slova. A hele, nejenom, že je v tom domě, o kterém říkal, že se do něj nemůže dostat, ale je to on, kdo pláče. Všechno vyjde najevo, však víte, jak se muži k takovým věcem rádi přiznávají. Je rozzuřená, vytáhne mu pistoli z pouzdra, a bum! Pár dní čeká a pak přijde s docela pěkně vymyšleným příběhem.“

„Řekl bych, že i to je možné, pane. I když nedává smysl, aby na sebe upozornila, když to není nutné. Případ byl uzavřen. Kromě toho, bylo by pro mě těžké uvěřit, že by něčeho takového byla slečna Brewsterová schopna.“ Vzpomněl si na tvář Isobel Brewsterové zničenou žalem a necítil se dobře, i když o ní takto jen mluvili. Vypadalo to, že Brackenreid ho ani neslyšel.

„Na druhou stranu i pohádka slečny Trowbridgeové mohla být pěkně vymyšlená. Mohla je vidět spolu. Brewsterová odejde, ona konfrontuje Wickena. On řekne ano, mám ještě jednu. Ona se rozzuří, vezme mu pistoli a tak dál.“

Brackenreid nečekaně přestal jednat jako hlupák.

„To, co jste říkal, se týká stejně tak i té druhé, ne? Proč na sebe upozorňovat, když nemusím?“

„Ano, pane.“

„Ovšem ženské dělají ty nejdivnější věci, když se snaží dostat pod čepec.“

„Opravdu, pane?“

Inspektor se na něho přísně podíval, ale Murdochův hlas zněl neutrálně.

„Na každý pád jsou tu nesrovnalosti. Běžte si znova promluvit s těmi lidmi. Jděte za paní Wickenovou, za tím Číňanem. Mimochodem, dost pochybuju o jeho spolehlivosti. Číňani vždycky lžou. Nechápu proč, ale je to tak.“

Pohladil si knír. „Nerad to tak říkám, ale vražda by byla lepší, viďte?“

„Myslíte lepší než sebevražda, pane?“

„Přesně tak. Nerad bych si myslel, že jsme měli mezi sebou takového slabocha. No, uvidíme, co se dá dělat.“

Murdoch se rozhodl navštívit nejprve paní Wickenovou. I když to pro ni může být bolestné, má právo dozvědět se o synovi tuto novou informaci.

Přestalo pršet a slabé slunce se prodíralo mraky a na převážně šedé obloze tak vytvářelo stříbrnou skvrnu. Dnes mu bylo docela teplo a ze zaníceného zubu zbyla jen bolavá dáseň, přesto se nemohl zbavit pocitu těžkosti. Kam se otočí, cokoliv zjistí, někdo bude trpět.

Když přišel k domu, kde bydleli Wickenovi, zastavil se na chvilku u vrat a v duchu si opakoval, co řekne. Místo vypadalo opuštěně. Všechny závěsy byly zatažené a nepronikalo jimi ani trochu světla z lamp. Větve stromu, který stál vpředu, byly ozdobeny černou stuhou, na dveřích visel věnec z papíru a spleteného vrbového proutí. Murdoch otevřel bránu a šel ke dveřím. Ještě než mohl zaklepat, otevřela mu žena, v níž poznal starostlivou sousedku, která doprovázela paní Wickenovou u soudu. Pozdravila ho tiše a uctivě.

„Dobré ráno, pane. Jsem Morrowová, sousedka paní Wickenové. Pokud s ní chcete mluvit, budete muset přijít později. Až do odpoledne nikoho nepřijímá. Ale vezmu si vaši navštívenku, chcete-li.“

Murdoch zalovil v kapse saka a vytáhl pouzdro s vizitkami. Jednu jí podal.

„Prosím, vyřiďte jí, že s ní musím mluvit.“

Paní Morrowová se zachmuřila. „Prožila strašný šok. Nevím, zda bude vůbec schopná o něčem mluvit.“

„Chápu to, paní Morrowová, a neobtěžoval bych ji, kdyby to nebylo důležité.“

Žena se trochu posunula a stála tak ve dveřích pevněji.

„To by mohl říct každý. Právě včera se tu náhle objevil nejstarší syn paní Lynchové a…“

Ať udělal nejstarší syn paní Lynchové cokoliv, Murdoch se to už neměl nikdy dozvědět, protože v tu chvíli se v chodbě objevila sama paní Wickenová. Když spatřila Murdocha, skutečné se usmála.

„To je v pořádku, paní Morrowová, ráda si s panem Murdochem promluvím.“

Ochránkyně ustoupila a ponechala Murdochovi jen tolik místa, aby se kolem ní mohl protáhnout do chodby.

„Paní Morrowová, vezmete, prosím, panu Murdochovi klobouk a kabát?“ V jejím chování bylo cosi autokratického, něco, co si podle něho sama neuvědomovala. Byla zvyklá mít služebnictvo. Druhé ženě to nevadilo, udělala, oč ji paní Wickenová požádala, a pak se vrátila na své stanoviště u dveří a vykukovala přes sklo ven.

„Přestěhovaly jsme se sem,“ řekla paní Wickenová a uvedla ho sametovým závěsem do přijímacího pokoje. Murdoch pocítil jistou tíseň a po ní rychle pocit viny za svou vlastní zbabělost. Nechtěl vidět nebohou Doru. Ta však seděla ve svém lehátku u krbu. Dvě lampy byly rozžaty, ale knoty měly stažené tak nízko, že pokoj tonul z větší části ve stínu.

„Prosím, posaďte se, pane Murdochu. Je od vás laskavé, že jste se zastavil.“

Nevěděl, odkud začít, a oddaloval to zdvořilou konverzací. Paní Wickenová řekla, že se cítí, jak to v dané situaci jen jde, ale že Doře se daří špatně.

„Bratr jí strašlivě chybí. Možná byste to z pohledu na ni neřekl, ale ona dobře ví, kdo tu je. Včera večer začala být neklidná v tu dobu, kdy si s ní obvykle Oliver přicházel hrát, než šel do služby. Samozřejmě že jí nemohu vysvětlit, proč tu není.“

Dívka vydala něco jako vzlyk a otočila se, jak nejvíc mohla, směrem k Murdochovi. Velká hlava se příliš sesunula a krk ji nedokázal zvládnout. Paní Wickenová ji rychle zachytila a narovnala.

Murdoch dokázal pochopit, proč se mladému Oliverovi nechtělo říct matce o blížícím se sňatku. Bylo by určitě velmi těžké vymanit se ze závislosti jeho matky a sestry. Viděl, jak je to dítě smutné. Probral ji nějaký mužský hlas, který sotva slyšela.

Paní Wickenová se posadila zpátky na židli a zvedla rám, na kterém paličkovala krajku.

„Po tom šetření jsem doufala, že za mnou ta mladá žena, která tvrdila, že je Oliverova snoubenka, přijde. Našla bych jistou útěchu v našem společném zármutku. Ale ona okamžitě odešla a ani se za mnou neohlédla.“

Předala slovo Murdochovi. „Paní Wickenová, důvod, proč jsem si dnes s vámi přišel pohovořit, s tím souvisí. Řekla jste, že jste nevěděla o zasnoubení vašeho syna.“

„Musím přiznat, že to byl pro mě opravdu šok. Byl to tak čestný hoch, a vůbec nic mi ani nenaznačil. Myslím, že se bál, abych se nehněvala. Je jen málo novomanželek, které by na sebe přijaly takové břímě, jakým je Dora. Trvala by na tom, aby bydleli někde jinde, to jsem si jistá.“

Znovu zaváhal, ale nebylo zbytí, pokud chtěl získat vůbec nějaké informace.

„Paní Wickenová, dnes dopoledne za mnou přišla mladá žena jménem Isobel Brewsterová. Také tvrdí, že je Oliverova snoubenka. Řekla mi, že se tajně zasnoubili už skoro před rokem.“

„Dobrý Bože! To uslyším o celém zástupu snoubenek?“

„Musím říct, že tahle vypadá dost věrohodně. Říkala, že ho viděla naposledy v pondělí v noci kolem jedenácté. Měli spolu nějakou roztržku, kterou nazvala malicherností. Je přesvědčená o tom, že Oliver nebyl typ muže, který by si vzal život.“

Paní Wickenová na něho hleděla naprosto nevěřícně. Odložila rám s krajkou. V tu chvíli nemocné dítě zasténalo a rozptýlilo tak její pozornost, protože se mu musela věnovat.

„Musím ji přenést na gauč. Byl byste tak hodný a pomohl mi, pane Murdochu?“

„Samozřejmě.“

„Vezměte ji za nohy, já jí podržím hlavu a tak ji přehoupneme.“

Popojela s křeslem blíž a Murdoch šel za ní. Okolo nohou měla dívka vlněný kobereček.

„Připraven?“

Kývl hlavou, jemně ji nadzvedli a přesunuli na gauč. Matka jí otočila hlavu na stranu. Dívka měla bleděmodré oči, které by u normálního dítěte byly hezké, ale tlak oční tekutiny působil, že byly ošklivě vypoulené. Zdálo se, jako by Murdocha pozorovala, ačkoliv si nebyl jist, nakolik vidí. Vydala jakýsi hrdelní zvuk a rty se jí pohnuly.

„Asi si myslí, že jste její bratr. Chce, abyste ji pohladil,“ řekla paní Wickenová.

„Ovšem, ale… ehm… jak…?“

„Má ráda, když jí hladí vlasy.“

Nebyl způsob, jak by Murdoch chtěl nebo mohl odmítnout. Dotkl se rukou řídkých vlasů, bílých a hebkých jako chmýří. Něžně hladil tu velkou hlavu. Dívka se smála a docela rychle zavřela oči.

„Děkuji vám, pane Murdochu. To bylo od vás moc laskavé. Teď bude chvilku spát.“

Paní Wickenová vstala a šla zpátky ke své židli u krbu. On se také vrátil na své místo. Chvíli přemítal, jestli opravdu slyšela, co jí předtím řekl, a jestli bude vůbec nějak reagovat. Vzala do rukou znovu krajku, a aniž by se na něho podívala, řekla:

„Začíná to vypadat, jako bych svého syna vůbec neznala. Ne jedna, ale hned dvě snoubenky. Je to docela neobvyklé.“

„Paní Wickenová, nemůžeme vyloučit, že jedna či dokonce obě ty mladé ženy nelžou.“

Zamračila se. „Proč by lhaly? Nemají co získat. I kdyby bez mého vědomí šel a odkázal všechno… jiné osobě, verdikt o sebevraždě znamená, že nic vyplaceno nebude. Naděje na zisk peněz tu není motiv.“

„Hovořil jsem o celé záležitosti s inspektorem Brackenreidem a ten mě požádal, abych pokračoval ve vyšetřování. Otevřeně řečeno, abych našel důkaz.“

„Jak vám v tom mohu pomoci?“

„Isobel Brewsterová je jediná z těch dvou žen, se kterou jsem zatím mluvil. Říkala, že se scházela s Oliverem odpoledne v den, kdy měl volno. Jinak se viděli při jeho obchůzkách. Poslední volný den měl minulý týden. Odešel ten den z domu?“

Viděl, jak moc ráda by to popřela, ale přikývla, „Ano, řekl mi, že jde do knihovny. Byl to ambiciózní chlapec, pane Murdochu. Myslel si, že když bude sečtělý a vzdělaný, zlepší to jeho vyhlídky na postup u policie.“

Murdoch jí neřekl, že v této době byly šance na postup omezené, a závisely skoro výlučně na přirozeném úbytku zaměstnanců ve vyšších funkcích.

„Zeptám se, zda ho tam někdo viděl. A také si promluvím s tou druhou ženou, slečnou Trowbridgeovou. A ovšem, rád bych vás poprosil, zda bych se mohl porozhlédnout v Oliverově pokoji.“

„Ale jistě, když si myslíte, že vám to nějak pomůže.“

„Pokud vím, jeho osobní věci vám vrátili. Mohu se na ně podívat? Zejména bych si rád půjčil ten dopis.“

„Spálila jsem ho. Jeho uniforma patří stanici. Byla špinavá a pochybuji, že ji bude ještě někdo nosit. Nic jiného osobního tam nebylo.“

Ukázala na druhé dveře. „Jeho pokoj je vedle. Není zamčený. Až tam skončíte, mohl byste odejít chodbou? Nechci, aby se Dora hned vzbudila, má špatné spaní. Jak vidíte, vyžaduje neustálou péči. Nevím, jak to bez Oliverovy podpory zvládnu. Je dost pravděpodobné, že ji budu muset nechat umístit v domově pro nevyléčitelné pacienty… Nedovedu si představit, jak otřesné to pro ni bude. Možná si myslíte, že skoro nevypadá jako člověk, ale tak to není. Je velice připoutaná ke své rodině.“

Murdoch nevěděl, co na to říct. Paní Wickenová se otočila ke své krajce.

Stál uprostřed pokoje, pomalu se otáčel a snažil se nějak vcítit do mladého muže, který jej tak nedávno opustil. Zřejmě z úsporných důvodů žili Wickenovi v přízemí domu a první patro pronajímali. To znamenalo, že Oliverův pokoj by jinak sloužil jako jídelna. Byly tu propojovací dveře do přijímacího pokoje a vzadu do kuchyně, oboje skryté pod žinylkovými závěsy se střapci a s bohatými květinovými vzory. Tapety měly zlatý reliéf v rudém a zeleném vzoru a strop byl žlutohnědý se záblesky třpytivé modré. Pokoj nebyl nijak velký a ta spousta dekorací měla za následek, že se zdál až dusivě malý. Nábytku by také slušelo víc místa. Stála tu masivní skříň na šaty a psací stůl, oba kusy z tmavého mahagonu. Jídelní stůl s krajkovou dečkou byl přisunutý k protější stěně. Jediný ústupek, který svědčil o skutečném účelu pokoje, představovala postel pod oknem, úhledně zastlaná. Wicken byl čistotný
anebo ho tak vychovala jeho matka, protože zde neviděl skoro žádné stopy každodenního života.

Co vlastně hledám? Deník? Milostné dopisy? Jakoukoliv známku něčeho, čím skutečně mladý konstábl žil. Nebyl tu psací stůl, ale mezi šatní skříní a dveřmi do chodby stála prosklená knihovna. Murdoch šel k ní a otevřel ji. Na horní polici byla malá armáda cínových vojáčků, velmi opotřebovaných, a litinová pestře malovaná pokladnička. Před otvorem na mince seděl hnědý pejsek a klaun držel obruč. Murdoch nedokázal odolat, vylovil z kapsy minci a strčil ji psovi do tlamy. Pak stlačil páčku dolů, teriér proskočil obručí, upustil minci do štěrbinky a znovu se posadil.

Na všech ostatních policích byly knihy, většinou z Wickenova dětství. Několik románů, směs děl sira Waltera Scotta, Julesa Verna a Ralpha Connora, sebrané spisy Williama Shakespeara v třiceti devíti svazcích, velmi zachovalé. Malí muži, kniha, kterou si chtěl Murdoch vždycky přečíst, ale nikdy k tomu nedošlo. Osahané a velmi bedlivě čtené vydání Podkováře, příručky o koních, od Francise Clatera. Murdoch náhodou vytáhl knížku s nadpisem Pro chlapce. Uvnitř bylo vepsáno věnování: Mému nejdražšímu Oliverovi k jeho patnáctým narozeninám. S láskou, máma.

Murdoch listoval tou knihou, kterou napsala jistá paní Shepherdová. Její tón byl evangelický, nabádal chlapeckého čtenáře k tomu, aby měl jen čisté myšlenky, pokud si chce vypěstovat zdravé tělo. Murdoch otočil na kapitolu s názvem Co je to sex? Byl tu ocitován nějaký doktor, kterému se svěřil jeden z jeho pacientů, mladý muž, že ho pronásledují podivné nervové symptomy. Domníval se, že potíže toho muže jsou důsledkem určitého druhu sexuálního vyčerpání. Pacient odpověděl: „Nikdy, opravdu nikdy jsem nemasturboval, ani jsem neměl poluci.“ Nicméně se přiznal, že při svých návštěvách hladil svoji snoubenku a potom měl hlavu plnou sexuálních představ. „To je zdroj vašeho problému,“ řekl mu doktor. Murdocha to podráždilo a vrátil knihu na polici. Pokud šlo o něho, tyhle druhy poučení považoval za nesmysly, za tlachání kněží a nezkušených žen.

Co jiného tu bylo? Nic zvláštního. Ach, kniha o slušném chování, kterou kdysi sám hltal. Při té vzpomínce se ušklíbl. Murdoch byl stydlivý a plachý ve společnosti, a proto se snažil naučit pravidla, díky kterým si ještě více uvědomoval svou nejistotu. Uvolnil se, až když potkal Lizu. Ukázala mu, jak se chovat, a její smích ho vysvobodil.

Už se chystal od knihovny odejít, když si všiml knihy zastrčené vzadu. Vytáhl ji a přemýšlel, zda byla schovaná anebo tam spadla náhodou. Srdce Edinburku od sira Waltera Scotta. Obálka patřila k ostatním knihám této řady a i v ní se ukrývalo láskyplné věnování paní Wickenové. Tentokrát ke dvanáctým narozeninám. Chtěl ji zařadit mezi ostatní, když si všiml, že mezi stránkami je vsunutý tenký kousek mušelínu. Vytáhl ho. V látce byla zabalena lokna tmavě hnědých vlasů. Murdoch si uschoval tento nález mezi desky svého notesu. Neviděl tu nic, co by ho mohlo zajímat, a pokoj přeplněný nábytkem jako by na něho padal. Vyšel do chodby.

Paní Morrowová ho vyprovodila, a jakmile byl na ulici, dlouze a zhluboka se nadechl. Rychle se u něho vytvořila úcta k paní Wickenové a pociťoval jen soucit s její ztrátou. Vnímal ovšem, že za těmi vznešenými mravy je železná vůle. Dokázal pochopit, proč se asi její syn rozhodl o některých záležitostech jí neříkat.

24. kapitola

Rozhodl se jít rovnou do knihovny, která je na Toronto Street, přilepená zezadu k svatojakubské katedrále. Chtěl zjistit, zda najde alespoň jedinou věc, která by potvrdila Isobelino tvrzení. Protože potřeboval pohyb, vydal se svižným tempem po Sackville do King Street, kde mohl nasednout na tramvaj. V této východní části byly obchody menší a ne tak elegantní. Nečekala před nimi řada drožek tak jako před luxusními obchody na Church Street nebo Jarvis Street.

Proti němu řinčela tramvaj a Murdoch signalizoval řidiči, aby mu zastavil. Nastoupil do téměř prázdného vozu. Vzadu sálal olejový radiátor a uvnitř bylo teplo provoněné slámou, jež pokrývala prkna podlahy, aby nasákla bláto. Uprostřed zimy udělal sníh ze všeho hnědou břečku, ale dnes vypadala sláma ještě relativně čerstvě. Murdoch si sedl v přední části vozu a v okamžení před ním stál konduktér a chrastil svou krabičkou.

„Jízdenku, prosím, pane.“

Nechal si označit jízdenku a konduktér šel dál. Na okamžik mu Murdoch skoro záviděl. Jeho práce se zdála tak jasná a jednoznačně definovaná. Jediný úkol pro něj spočíval v tom, aby si dával dobrý pozor na podvodníky, na ty, kdo se svezou jen pár bloků, a pak, když se nedívá, vystoupí bez placení. Byl to hezký mládenec se smělým pohledem. Určitě ho čeká rychlé povýšení v rámci Torontské tramvajové společnosti. Vypadal na typ člověka, který bude naléhat na to, aby tramvaje jezdily i v neděli. Murdoch soudil, že povyk okolo tohoto tématu je naprostou ztrátou času. Někteří radní neoblomně tvrdili, že provoz tramvají o sabatu je propagací samotného ďábla. Týkalo se to samozřejmě jen tramvajáků, protože všechny hospody, hotely a zábavní podniky byly v neděli zavřené. Murdochovi by se zamlouvalo, kdyby tramvaje jezdily i o svátcích a vozily lidi v horké dny například do Sunnyside či dokonce do kostela, pokud
by chtěli. Povzdychl si nad tou myšlenkou. Nesnášel ty mrtvé neděle, kdy celé město jako by dřímalo.

„Church Street. Kdo chce vystoupit na Church Street?“ halasil konduktér. Murdoch vstal, konduktér zatahal za šňůru od zvonku, aby upozornil řidiče, a tramvaj na rohu zastavila.

Na severovýchodní straně King Street a Church Street stála katedrála svatého Jakuba. Murdoch okolo ní prošel nesčetněkrát, aniž by si budovy nějak blíž všiml, ale teď si ji skutečně prohlížel. Štíhlá měděná věžička, lesklá od nedávného deště, stoupala do cínově zbarvené oblohy. Žlutohnědé cihly působily hřejivě a přátelsky dokonce i v tento podmračený den. Zvenku vypadala katedrála jako římskokatolický kostel. Stejný půdorys ve tvaru kříže, stejná důstojnost. Kdyby měl víc času, mohl by se podívat, jak vypadá uvnitř. Ať už z toho či onoho důvodu, možná i díky hloupé pověře, nikdy neporušil učení katolické církve o nebezpečí skrývajícím se v příbytcích nevěřících. Cestou do knihovny nadával sám sobě. Nic by se nestalo, kdyby se tam byl trochu porozhlédl.

V knihovně panovalo takové ticho, že vstoupit do ní bylo jako vkročit na místo modlitby. Skoro hledal nádobu se svěcenou vodou.

Čítárna novin byla napravo a Murdoch se rozhodl, že začne právě tam. U stěny naproti dveřím stál vysoký pult a za ním seděla mladá žena a trpělivě čekala na žádanky čtenářů. Měla na sobě bílou blůzku s vysokým tuhým límečkem a pod krkem trochu mužsky vypadající vázanku. Blond vlasy si stáhla do uzlu a na nose jí seděl zlatý cvikr. Vypadala velmi výkonně. Nicméně na přivítanou se na něj přátelsky usmála.

„V tuto chvíli mám pro vás, pane, k dispozici jen dnešní Globe. Budete si ho přát?“

Murdoch předpokládal, že poptávku po denním tisku má na svědomí lodní nehoda, o kterou se všichni živě zajímali.

„Nepřicházím jako zákazník. Jsem detektiv z policejní stanice číslo čtyři.“ Podal jí svou vizitku a dívka si ji bázlivě vzala. „Snažím se vystopovat pohyb jednoho z našich konstáblů. Mám důvod se domnívat, že tu byl minulou sobotu odpoledne. Měla jste v tu dobu službu, slečno, ehm…“ Podíval se na mosaznou jmenovku umístěnou na pultu, „…slečno Morseová?“

„Ano, byla jsem tu.“

„Možná si na něj vzpomenete? Vysoký chlapík, asi tak čtyřiadvacet let, blond knírek, svěží pleť.“

„Jak se jmenuje?“ zeptala se a podala si malou kartotéku.

„Oliver Wicken.“

Překvapivě trochu znervózněla. „Ano, pamatuji si to jméno. Přišel okolo třetí. Vzal si Huntsville Forester. O tyto noviny lidé nežádají tak často, a tak jsme se o nich trochu bavili…, proto si na něj tak dobře vzpomínám.“

Murdoch se cítil nesvůj. Wicken byl pohledný mladý muž a zřejmě nepohrdl nevinným flirtováním. Murdoch alespoň doufal, že bylo nevinné a že neodhalí ještě jednu snoubenku.

Knihovnice se na něho zvědavě podívala. „Mohu se zeptat, proč vás to zajímá? Snad se nedostal do nějakých nesnází?“

Oba mluvili tiše, ale i tak na ně sykl nějaký postarší gentleman v kostkovaných bermudách, který seděl za jedním z pultíků poblíž nich.

Murdoch se vyhnul odpovědi na její otázku. „Byl pan Wicken sám?“

„Ano, sám.“

Murdoch si vzdychl. Znamená to snad, že mu Isobel Brewsterová lhala? K pultu přišel nějaký muž. Měl otrhané šaty a páchl zatuchlinou. Murdochovi bylo jasné, že se přišel do knihovny ohřát a usušit.

„Prosil bych Globe,“ požádal slečnu Morseovou. Vytáhla srolované noviny z jedné z přihrádek za sebou a podala mu je.

„Vzadu v uličce je volné místo,“ ukázala mu.

Murdochovi se líbilo, že s tím mužem jedná stejně jako s ostatními, i když bylo nad slunce jasnější, že nedokáže přečíst ani slovo.

Z místa, kde seděla, měla knihovnice dobrý přehled po celé místnosti a viděla, kdo přichází a odchází. Murdoch se k ní znovu otočil.

„Nevšimla jste si, jestli pan Wicken po tu dobu, co tady byl, s někým nemluvil?“

Zamračila se. „Určitě ano. Zřejmě potkal někoho známého. Mluvili spolu krátce, pokud si vzpomínám.“

„Mohla byste toho gentlemana popsat?“

„No, byla to dáma.“

Před stojany s novinami stálo několik mužů, ale neviděl ani jednu ženu. Nic jiného ani nečekal. Většina žen si stále ještě nebyla jistá, zda je slušné pohybovat se v mužském prostředí.

Naklonil se dopředu. „Slečno Morseová, velice jste mi pomohla a je mi líto, že vám teď nesmím říct, proč se tak vyptávám. Nicméně, věřte, že je to velmi důležité. Mohla byste tu ženu popsat?“

„Skoro jsem jí nevěnovala pozornost.“

„Cokoliv, na co si vzpomenete, mi pomůže. Věk, barva, šaty.“

„Dobrá, dobrá.“ Soustředila se, až jí na čele naskočily vrásky, ale Murdoch věděl, že to jen předstírá. Věnovala Wickenově známé hodně velkou pozornost, ale nechtěla to přiznat.

„Myslím, že byla dost tmavá, pleť měla olivovou barvu, a byla vysoká. Skoro jako pan Wicken. Možná o pár roků starší než já… Mně je dvaadvacet. Měla na sobě dlouhou pláštěnku, docela elegantní jasně červený klobouk s bílým pírkem a tmavě modrými stuhami.“

Murdoch si zatahal za knírek, ulevilo se mu. Omlouvám se, slečno Brewsterová, že jsem o vás pochyboval.

„Odešli spolu?“

„Ano, teď když jste se zeptal, ano, řekla bych, že odešli spolu.“

„Nezdál se vám pan Wicken nějak nešťastný?“

„Nevím, co tím myslíte.“

„Řekla byste, že byl jejich rozhovor přátelský?“

„Připadal mi tak.“ Mladá žena si bezděky povzdychla. „Zdálo se mi, že je šťastný, že ji vidí.“

Murdoch téměř mohl číst její myšlenky, pochybnosti, které vyvolávaly jeho otázky, ale stále ještě nebyl s to říct jí, co se stalo. Možná se sem vrátí ještě později, ke konci otvírací doby. Měl podezření, že v hrudi slečny Morseové je víc vášně, než jak naznačuje její bílá škrobená košile. Naštěstí je vyrušil onen muž v pumpkách, když vracel noviny. Murdoch rychle zašeptal na shledanou a odešel. Bylo načase vrátit se k Isobel Brewsterové. Zdá se, že přinejmenším jedna část její výpovědi je pravdivá.

Dveře mu přišla otevřít sama Isobel a Murdoch věděl, že čekala a při každém zaklepání vyskakovala a běžela ke dveřím. Požádal ji, aby si oblékla přesně ty šaty, které měla na sobě v pondělí večer, a ona ho okamžitě poslechla. Někde vzadu slyšel zlobivé děcko a upokojující ženský hlas. Isobel se k němu rychle vrátila. Vzala si dlouhou pláštěnku a praktický černý plstěný klobouk, jehož jedinou ozdobou byla modrá stuha. Dali se krokem po Parliament Street a on jí řekl, že knihovnice potvrdila, že ji viděla minulou sobotu s Wickenem. Neodpověděla, ale viděl, jak moc se jí ulevilo.

Na rohu Queen Street se zastavil a vytáhl ze svého zápisníku kousek mušelínu.

„Jsou tohle vaše vlasy, slečno Brewsterová?“

Skoro se na ně ani nepodívala, ale cítil její pohnutí. „Ano. Dala jsem je Olliemu o Vánocích na památku. Prosil mě o to. Pár mi jich sám vytrhl, když jsme se procházeli v parku.“

Aniž by ji o to požádal, vzala tu loknu a přiložila ji ke svým vlasům. Byly naprosto stejné. Další bod pro ni.

Brzy došli k prádelně a Murdoch ji požádal, aby se postavila tam, kde čekala v pondělí v noci. Zůstala stát kousek od obrubníku.

Murdoch otevřel dveře a vešel dovnitř. Skoro ve stejném okamžiku se otevřely dveře vzadu a v nich se objevil Feng Li.

„Mohu vám nějak pomoci, pane?“

„Detektiv Murdoch, opět, pane Li. Rád bych chvíli mluvil s vaším otcem.“

Mladý muž na něj překvapeně hleděl, nejdřív ho nepoznal. Pak se lehce uklonil na pozdrav.

„Zajisté. Budu ho dovedu.“

Murdoch se chystal opravit jeho angličtinu, ale pomyslel si, že by to mohlo vypadat nezdvořile, a nechal to být. Feng znovu prošel zadními dveřmi.

Slyšel tlumenou konverzaci. Vyšel pan Li a jeho syn za ním.

Sepjal ruce a uklonil se čínským způsobem.

„Pan Murdoch?“ Vyslovil to jako ‚Mulldot‘.

Murdoch oslovil Fenga. „Buďte tak hodný a řekněte otci, že se stále zabývám smrtí toho konstábla. Venku mám svědkyni a rád bych věděl, zda může tu ženu identifikovat.“

Feng překládal. Li přikývl na souhlas.

Murdoch šel ke dveřím. „Já budu stát tady, tak jako konstábl té osudné noci. Mohl by váš otec popojít blíž ke mně? Když se mi podívá přes rameno ven, uvidí mladou ženu. Chtěl bych vědět, zda ji už někdy předtím viděl.“

Li popošel vpřed, než jeho syn dotlumočil. Stáli na prahu prádelny, dveře za nimi zůstaly pootevřené. Li byl o hodně menší než Murdoch, ale nahlédl detektivovi přes rameno a díval se na Isobel.

Číňan zavrtěl hlavou a mluvil se synem. Murdochovi připadal nervózní.

„Otec říká ne. Nikdy ve svém životě předtím nepoložil oči na tu ženu.“

„Je si jistý, že to není ta žena, která v pondělí v noci doprovázela Wickena?“

„Je si tím jistý. On najisto identifikoval tu ženu u soudu… On neví, proč ho žádáte, aby vzal zpět svoje tvrzení. Tvrzení, které udělal pod přísahou.“

Murdoch si vzdychl. „Prosím, řekněte mu, že o to tu vůbec nejde. Jen jsem se chtěl ujistit.“

„Neznám tu osobu,“ vstoupil do hovoru Li. „Nikdy předtím ji nevidět.“

Murdoch nedokázal říct, jestli mluví pravdu nebo ne. Oba ho pozorovali. Byl zklamaný. Na toto setkání hodně spoléhal.

Poděkoval jim a vyšel ven.

Isobel ho s obavami sledovala, když šel k ní.

„No?“

„Je mi líto, ale popřel to. Tvrdí, že vy nejste ta žena, kterou viděl.“

„Kruci! Jak je to možné? Samozřejmě, že jsem to byla já. Viděl mě, vím to. Promluvím s ním…“

Murdoch ji zachytil za paži. „Ne, slečno Brewsterová. To ničemu nepomůže. Je neoblomný.“

Zdálo se, že se každou chvíli rozpláče.

„Takže mi nevěříte?“

„Ovšem že vám věřím. Myslím, že se bál změnit výpověď, kterou učinil pod přísahou.“ Pustil ji, stála před ním shrbená.

„Co teď uděláte?“ zeptala se.

„Promluvím si se slečnou Mary Ann Trowbridgeovou.“

Myslel si, že mu znovu stiskne ruku, ale neudělala to. Zamířili zpátky k jejímu bydlišti.

25. kapitola

Jarius Gibb nešel do práce. Poslal Janet se vzkazem, že je nemocný a že zůstane několik dní doma. Svým způsobem vlastně nelhal. Cítil takovou horkost a nepokoj, jako by měl horečku. Bylo mu tak od středeční večeře a nic ho nedokázalo uklidnit. Nakonec se přinutil posadit k psacímu stolu a rozevřít před sebou deník. Janet mu donesla hrnek silné kávy s mlékem a cukrem, kterou ještě okořenil pořádnou dávkou brandy. Než se chopil pera, donutil se pomalu a rozvážně upíjet z nápoje.

Tuto stránku chci zaplnit oplzlostmi a rouháním, vylít na ni ta nejodpornější a nejhrubší slova, jaká jsem kdy slyšel, ale ani to mi nepomůže. Říká: „Ty nejsi moje tělo a krev, ale odkážu ti majetek.“ Jako bych měl být vděčný a radovat se nad jeho štědrostí. Zradil slib, který dal přede mnou mé matce. „Budu s ním jednat, jako by byl můj vlastní syn, moje tělo a krev. Dám mu své jméno.“ A nikdy to neudělal. Ne když si ji bral, celý roztřesený chtíčem, řekl to potom. „Chlapec bude jako můj vlastní.“ LHÁŘ. A to řekl v tom nejvážnějším okamžiku, u jejího lůžka, když umírala. „Bude nosit moje jméno.“ OPĚT LEŽ. Nikdy by nedokázal milovat syna, v jehož tváři by neviděl svou. Obejde mě, protože nejsem z jeho krve. Žádný syn z jeho vlastního těla by se nechoval lépe než já. Kolik hodin jsem mu naslouchal, když plakal a naříkal nad ztrátou své ženy, jako kdyby zemřela schválně, aby zmařila
jeho plány. Ani mu nepřišlo na mysl, že to byla také moje matka. A pak se znovu oženil, aniž by se se mnou poradil! Dobře mu tak. Oženil se se slabošskou krví a slabošskou krev taky přivedl na svět. A teď by chtěl další potomky. A ještě k tomu s takovou ženskou.

Přestal psát. Tlačil na pero tak, že skoro ohnul hrot. Vstal, šel ke krbu a vzal do ruky pohrabáč. Strčil do kousku uhlí, který nehořel.

Naštěstí Nathaniel souhlasil, že tu ženu nechají sterilizovat. Snad k tomu dojde už brzy. Uhodil do toho kousku uhlí a ten se rozpadl ve dva. Plameny vyskočily a olízly je. Tloukl do kousků uhlí, dokud nebyly na prach.

Slečna Trowbridgeová uvedla jako své bydliště 106 Jarvis Street. Murdoch toho dne nastoupil už do druhé tramvaje a vydal se na cestu za ní. Byl si jist, že se pan Li při identifikaci zmýlil, ale bál se to teď přiznat. Nicméně si pomyslel, že je divné, když se slečna Trowbridgeová ani nepokusila tvrzení pana Lia vyvrátit. Na druhou stranu, svědci často zavírají oči před tím, co se jich netýká. Musela se s Wickenem sejít poté, co Isobel odešla.

Když mířil po Parliament Street ke Queen Street, zkoumal jazykem otvor ve své dásni. Čelist se už skoro vrátila do normálního stavu, pokud ji chránil před chladným vzduchem a žvýkal na druhé straně. Paní Kitchenová se znovu chopila svých povinností a sbalila mu na oběd pár vajíček natvrdo a sklenici s pečivem namočeným v mléce. Mělo to daleko do dušeného králičího, které mu uvařila Enid. Při vzpomínce na tu dobrotu se mu sbíhaly sliny. Dnes ráno ji neviděl, ale slyšel ji už brzy zrána, jak ťuká do psacího stroje. Možná by dnes večer mohli pokračovat v přerušeném rozhovoru, po kterém zřetelně toužila. Ne že by se nějak přiblížil k odpovědi, ale měl chuť bezmyšlenkovitě plácat o té církevní doktríně.

Před ním kráčela nějaká žena. Na rohu se zastavila a viděl, jak si elegantně nadzvedla sukni, aby se vyhnula kaluži, když sestupovala z chodníku. Nicméně, okraj se ve vodě namočil a on si najednou živě vzpomněl na sebe a na Lizu, když jednou večer seděli u ní v kuchyni. Starala se o svého ovdovělého otce, a když si šel lehnout, měli pro sebe vzácnou a předrahou chvilku soukromí. Tenkrát se snažila vyčistit sukni svého nejlepšího vycházkového kostýmku. Lem byl celý od bláta. „Zpropadeně. Je to pořád špinavé.“ Kdyby žila, byl si jist, že by bojovala za řadu reforem ve prospěch žen, včetně zavedení toho, čemu se dnes říkalo praktický oděv. „Proč bych nemohla nosit rozumnou kratší sukni, aniž by si mě muži chlípně prohlíželi anebo mě uráželi?“ horlila. Snažil se to hloupě odlehčit nějakým vtipem a ona se na něho hněvala. „Jak můžeš být v něčem tak chytrý a v jiných věcech tak hloupý? Byla bych ráda, kdybys svoji hlavu otevřel taky novým myšlenkám.“

Nakonec se dopracovali k rozumné diskusi o jejích názorech, ale ta slova ho bodla u srdce a stále na ně myslel.

Díval se teď na čísla domů. Číslo sto šest byl velký dům ze žlutých cihel, štít namalovaný oblíbenou lesní zelení. Prostorná předzahrádka byla zarostlá keři a oplocená velmi noblesním tepaným plotem. Brána zavrzala, když ji otevřel, a při bližším pohledu si všiml, že keře jsou beztvaré a příliš husté. Mezi dlaždicemi chodníčku prorůstal plevel. Dům sice působil majestátně, ale vypadal zanedbaně. Zatáhl za zvonek a zaslechl zevnitř jeho jasný kovový zvuk. Arkýřová okna po jeho pravici ukazovala na lepší péči než pozemek. Bílé krajkové závěsy visely do půli okna, jak to bylo módní. Nikdo nepřicházel, ale právě když se chystal znovu zazvonit, dveře se se skřípáním otevřely. Na prahu stála starší žena a pozorovala ho s jasně nepřátelským výrazem ve tváři. Měla na sobě černé hedvábné šaty a bílý domácí čepec. U pasu jí visely klíče, které lehce zvonily. Trochu ho překvapilo, že mu
přišla otevřít hospodyně, ale zdvořile se na ni usmál a lehce se dotkl okraje klobouku.

Zamračila se. „Co chcete?“

„Rád bych mluvil se slečnou Trowbridgeovou.“

„S kým?“

„Se slečnou Mary Ann Trowbridgeovou. Pokud vím, bydlí tady.“

„A kdo jste vy?“

Murdoch jí podal vizitku. „Detektiv Murdoch.“

Hospodyně, pokud to tedy hospodyně byla, si pozorně prohlížela vizitku, dokonce ji obrátila, jako by na zadní straně hledala další informace.

„Není tady.“

Vrátila mu vizitku.

„Kdy se vrátí? Je to důležité, musím s ní mluvit.“

„Nevrátí se.“

„Cože?“

„Nevrátí se.“

„Chcete říct, že odjela z města?“

„Ne, chci říct, že se nevrátí, protože tady nikdy nebydlela.“

Murdoch spolkl peprnou odpověď. Jestliže si s ním ta ženská chce hrát, neposkytne jí to uspokojení a nenechá se vyprovokovat.

„Madam, tohle je důležitá policejní záležitost a ocenil bych, kdybyste se mnou spolupracovala. Bydlí tu paní Avisonová?“

„To ano, ale nemůžete s ní mluvit, protože ještě nedojedla snídani.“

Murdoch sáhl do saka, vytáhl svoje hodinky a ostentativně se na ně podíval.

„Páni, je půl třetí odpoledne. Je vaše paní snad invalidní?“

Zakabonila se na něho a chystala se zavřít dveře, ale právě včas mezi ně strčil nohu. Zatvářil se co nejpřísněji, i když tu drobnou scvrklou starou ženu nechtěl nijak zastrašovat.

„Opakuji, že jde o policejní záležitost. Jestliže okamžitě nepůjdete a neřeknete své paní, že s ní chci mluvit, budu nucen vstoupit do domu a vyhledat ji sám.“

Služka na něj zírala a zdálo se mu, že v jejích očích zahlédl pobavený záblesk. Ta stará vrána. Jí se tenhle malý spor vlastně líbí. Vstoupil do haly.

„Počkám zde.“

S hlasitým nesouhlasným funěním se služebná odšourala halou pryč. Viděl, jak odtáhla závěsy před dveřmi vpravo, zaťukala a vešla. Rozhlížel se okolo. Hala byla nezvykle prostorná, dost velká na to, aby se do ní vešlo několik židlí, impozantní věšák na kabáty a krb z kvalitního mramoru, který stále chránil mosazný štít, jako v létě. Bylo tu chladno a šero. Jediné denní světlo sem vcházelo skleněnými tabulkami ve dveřích, a i když tu měli krásný křišťálový lustr, ani jedna svíce v něm nehořela. Na stěně viselo tolik obrazů, že červené obložení nebylo pod nimi skoro vidět. Kam až dohlédl, samé portréty. Ačkoliv dům vypadal tak honosně, nezdálo se, že by tu pracovalo ještě nějaké další služebnictvo. Žádný majordomus nepřispěchal, aby mu vzal kabát, žádné služky uhánějící splnit nějaký úkol. To ticho a chladný zatuchlý vzduch v něm vyvolávaly pocit, jako by se ocitl v nějakém mauzol
eu. Ten dům mu pro tak hezkou dívku, jakou byla Mary Ann, připadal příliš staromódní a smutný.

Zadní dveře se otevřely a objevila se v nich hospodyně. Pokývla na něj a on vykročil směrem k ní.

„Paní Avisonová vás přijme. Už tak dobře neslyší, proto mluvte hlasitě a nemumlejte.“

„Zapíšu si to za uši – nikdy nemumlat,“ řekl Murdoch, ale ironie byla pryč a zastyděl se, že se o ni vůbec pokusil.

„Dobrá,“ řekla a ustoupila mu o několik centimetrů z cesty, aby mohl vejít.

Stejně jako vstupní hala i pokoj byl tmavý, ale v krbu alespoň vesele plápolal oheň. Blízko něho seděla ve velikém křesle žena. Měla na sobě kaštanově hnědý pánský hedvábný župan a na záda jí spadal volně spletený cop bílých vlasů. Když Murdoch vešel, vzala si naslouchátko a přidržela je u ucha.

„Co to chcete, pane? To, co mi říkala Beulah, nemá hlavu ani patu.“ Mávla rukou na křeslo proti ní. „Posaďte se, proboha. Beulah, jdi a dones ještě jeden šálek. Určitě si dá rád trochu kávy, venku je pořádná zima.“ Mluvila hlasitě.

Murdoch udělal, jak mu řekla, a položil si mokrý klobouk vedle sebe na zem. I když měla bílé vlasy, rozhodně nebyla paní Avisonová invalidní ani stará, spíše vypadala na střední věk. Pomyslel si, že její neortodoxní oblečení a ochota ho v takovém oděvu přijmout svědčí o sklonu k výstřednosti. Nečekala, až hospodyně odejde, a řekla: „Beulah se mnou žije od té doby, co jsme obě byly ještě děti. Nejdřív pracovala v jeslích. Dělá kolem mě úplně stejný povyk.“ Namířila k němu naslouchátko. „Mluvte, vysvětlete mi, o co jde.“

Naklonil se dopředu. Bylo to jako hrát na trombon, jenže naopak.

„Rád bych mluvil s vaší neteří, slečnou Mary Ann Trowbridgeovou. Omlouvám se, že ruším v tak nešťastnou dobu, ale chtěl bych jí položit ještě pár otázek ohledně Olivera Wickena.“

Paní Avisonová slyšela dokonale a zmateně se na něho podívala.

„Nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíte. Žádná taková osoba tu není. Jsem vdova a žiju tady jen s Beulah. To jste se spletl.“

Teď byl vyveden z konceptu zase pro změnu Murdoch. „Vy nemáte neteř, která se jmenuje Mary Ann a která svědčila při koronerově vyšetřování toto úterý?“

„To rozhodně nemám. Ani neteř, ani synovce. Díkybohu, řekla bych.“

„Ta mladá žena uvedla tuto adresu jako své bydliště a předložila dopis, písemné prohlášení od své tety, paní Avisonové.“

„Jaký dopis?“

„Dopis dosvědčující její tvrzení, že je zasnoubená s mladým mužem jménem Oliver Wicken.“

„Ten dopis jsem najisto nepsala já.“

Hospodyně se vrátila s porcelánovým šálkem a podšálkem tak malinkým, že mohly klidně patřit k nějaké čajové soupravě pro panenky.

„Beulah, poslouchej.“

„Moment.“ Šla ke kredenci, nalila ze stříbrné konvice trochu kávy do šálku a podala jej Murdochovi. V životě pil kávu jen třikrát a vždycky to byla tekutina v láhvi smíchaná s mlékem a cukrem. Opatrně usrkával z tmavého aromatického nápoje.

„Vždycky podáváme černou kávu,“ vysvětlovala paní Avisonová. „Podávat ji jinak je urážka kávy. Máte rád kávu, ne?“

„Teď už ano,“ odpověděl Murdoch.

„Řekněte Beulah, co jste právě řekl mně.“

Hospodyně, která by také mohla mít potíže se sluchem, na něho ale nečekala.

„Když jsem nalévala kávu, vzpomněla jsem si na něco. Kdysi jsme měly služku, která si říkala Mary Ann. Měla na starosti práce v poschodí. Bylo to asi tak před deseti jedenácti lety. Ale nejmenovala se Trowbridgeová, byla Trotterová. Jak vypadá ta žena, kterou hledáte?“

„Má světle hnědé vlasy, světlou pokožku, docela něžné rysy ve tváři, šedé oči. Je jí tak okolo dvaceti.“

Beulah spokojeně pokývala hlavou. „To je ona. Vždycky vypadala na svůj věk mladě. Nepřekvapuje mě, že po ní jde policie. Vydržela u nás jen pár měsíců. Vyhodily jsme ji za nemravné chování.“

Paní Avisonová se snažila sledovat konverzaci, ale nešlo to a podrážděně vyštěkla: „Co to žvaníš, Beulah?“

Hospodyně jí to zakřičela do naslouchátka. Murdoch se znovu napil vynikající kávy.

Paní Avisonová živě přikyvovala. „Už si na tu holku vzpomínám. Proč k sakru předstírá, že jsem její teta? Byla tu jako služka.“

„Nevím, paní Avisonová. Kéž bych znal odpověď.“

„Vypadala, jako by neuměla do pěti napočítat, ale byla to tak mazaná koketa, že jsem druhou takovou v životě neviděla.“

„Co přesně udělala, že jste ji vyhodily?“

„Dostala se do jináče, to udělala,“ odpověděla Beulah. „Bylo jí sotva šestnáct. Zkažená holka.“

„Takže se vdala?“

Tohle paní Avisonová slyšela. „Ne. Jeden z našich zahradníků si ji chtěl vzít, ale ona ho odmítla.“

„Byl to otec dítěte?“

Nesouhlasně zamlaskala. „On tvrdil, že ne, a ona nám to neřekla. Nejspíš to ani nevěděla.“

„Vdala se za někoho? Možná bych ji měl hledat pod jejím novým jménem.“

Paní Avisonová mávla naslouchátkem na Beulah a ta odpověděla místo ní. „Pokud je nám známo, nevdala se. Odešla. Ten zahradník se jmenoval Crenshawe, ale brzy potom se oženil s nějakou jinou, takže nemá smysl s ním mluvit.“

„Říká vám něco jméno Oliver Wicken?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Nikdy jsem je neslyšela.“

„Říkal jste, že byli zasnoubení,“ přerušila je paní Avisonová. „Proč to policii zajímá? Opustil ji?“

Murdoch stručně vysvětlil, co se stalo. Pozorně mu naslouchaly.

„Nestýkala se Mary Ann s někým z ostatních služebných? Není tu nikdo, s kým bych mohl mluvit?“

„Ne. Už jsem vám řekla, že tady žiju sama s Beulah. Všechny jsem je propustila. Pokud jde o mě, služebnictvo je drahé a jsou s nimi jen starosti. Čas od času si vezmeme někoho na výpomoc. Zvládáme to docela dobře, vid, Beulah?“

Hospodyně otázku ignorovala, protože se nemohla dočkat, až bude moci pokračovat v chlípnějším tématu, kterým byla Mary Ann Trotterová.

„Jedna z našich služebných na ni narazila asi tak rok potom, co od nás odešla. Řekla jí, že dítě se narodilo mrtvé. Ať už je to pravda nebo ne, určitě se jí to hodilo. Ale Agnes říkala, že ta holka vůbec nevypadala jako pořádná žena.“

„Co tím myslela?“

„Stala se z ní padlá děva.“ Beulah to vyslovila tónem člověka, který se pyšní tím, že věci nazývá pravými jmény.

26. kapitola

Murdoch seděl za svým psacím stolem, konstábl Crabtree před ním.

„Georgi, co si o tom myslíte? Proč by nás vodila za nos?“

„Řekl bych, že je ještě pořád ve hře, a nechce, aby to někdo věděl.“

„Myslíte si, že byla skutečně Wickenovou snoubenkou?“

„Těžko říct. Možná to řekla, jenom aby to vypadalo líp. Třeba nechtěla říct rovnou, že si bokem užíval a platil za to.“

„Zabil by se někdo kvůli tomu, že ho nechá prostitutka?“

„Někteří chlapi jsou na to hloupí dost. Taková děvka ho neustále opěvuje, že je jediný, koho kdy měla ráda, a že všichni ostatní jsou ve srovnání s ním impotenti. Jenom s ním je šťastná. Který chlap by to rád neslyšel? Věří jí, je do ní blázen, začne být na obtíž. Nudí se s ním, řekne mu to, už s ním nic nechce mít, a on si myslí, že je konec světa. Bum.“

Murdoch na konstábla nevěřícně hleděl. Crabtree byl šťastně ženatý, otec pěti dětí, z toho jedno bylo novorozeně. Mluvil tak přesvědčivě, až ho to udivovalo.

„Jedno mě ale přece jen mate, Georgi. Proč se vůbec přihlásila? Copak by pro ni nebylo lepší, kdyby mlčela? Mohla předpokládat, že o ní nikdo nic neví.“ Bubnoval prsty na desku stolu. „Na druhou stranu jí možná ubližujeme. Nevíme najisto, jestli je nebo kdy byla děvka.“

„Prostě jen tak bezdůvodně svědčila pod přísahou.“

Murdoch se ušklíbl. „Bod pro vás, Georgi.“

„Řekla, že se o jeho smrti dočetla v novinách. Možná, že jen patří k těm ženám, které rády provedou nějakou rošťárnu, aby se o nich mluvilo. Tu svou povídačku mohla přizpůsobit jakékoliv situaci. Kdyby byl ženatý, mohla říct totéž. ‚Ach, on mě tolik miloval, ale já ho poslala zpět do náruče jeho zákonné manželky.‘ A podobné kraviny.“

„Čili vy říkáte, že Trowbridgeová možná Wickena vůbec neznala.“

„Ano, pane. Vymyslela si to.“

„A co ten dopis od její tety?“

„Tu ženu jsme na vlastní oči neviděli a rozhodně to není paní Avisonová z Jarvis Street.“

„Hmm. Přemýšlím o tom, zda Wicken nebyl otcem toho dítěte, které počala, když jí bylo patnáct.“

„V té době mu bylo ale čtrnáct.“

„I to se stává, Georgi. Řekněme, že by mu to řekla. Přemohou ho výčitky svědomí, a když ona odejde…, dlouho o tom přemýšlí, až ho ovládne zármutek a vezme si život.“

„Ovšem tak to v tom dopise na rozloučenou nestálo.“

„Máte pravdu. Zavrhuji teorii otcovství. Potom, co jsem byl u Wickenů doma, pochybuji, že by mu ve čtrnácti dovolili přiblížit se k dívce blíž než na půl metru.“

„Možná jsme zavrhli inspektorovy úvahy příliš brzy, pane.“

„Myslíte tu, že ho jedna z těch žen zastřelila?“

„Ano, pane.“

„Musím z toho vynechat Isobel Brewsterovou. Jestliže nám lže, nechám práce u policie, protože mě přesvědčila dokonale.“

„Dejte pozor na to, co říkáte, pane. Vždycky jste měl slabost pro dívky na omdlení.“

„Myslíte?“ zeptal se překvapeně Murdoch. Škrábal se rukama na hlavě.

„Projděme si to znovu.“ Vytáhl ze zásuvky kus papíru a namaloval čtverec.

„Tady je ten dům na rohu, kde jsme ho našli. Isobel Brewsterová s ním šla po Parliament Street. Čas, který mi udala, sedí. Zůstali před vchodem, protože z nějakého důvodu Wicken zamlčel, že má klíč.“

„Možná nechtěl, aby se zdržela. Měl tajnou schůzku se slečnou Trowbridgeovou.“

„Pravda. Nicméně tu zůstali nejméně půl hodiny, možná déle. Vyhrožuje mu, že zruší zasnoubení, když on nestanoví datum svatby. Půlhodina je na to docela přijatelná, nemyslíš, Georgi? Zejména, jestli o tom mluvili už předtím.“

„Pohádat se stihnete za mnohem kratší dobu, pane. Věřte mi.“

„Dobrá tedy, slečna Brewsterová odchází. Wicken se teď setká se slečnou Trowbridgeovou. Vejdou do opuštěného domu. Ona sice šlape chodník, ale chce se stát spořádanou paní. Hádají se. Ona se chce vdávat, on odmítá a řekne jí, že má už poctivou a slušnou partnerku. Vezme mu revolver a zastřelí ho. Pak napíše vzkaz, který naznačuje, že šlo o sebevraždu, a chladnokrevně přijde k soudu, aby tu vykládala svoji verzi o tom, že tím zavrženým byl on. Co vy na to?“

Crabtree se zašklebil. „To zní dobře, pane. Ovšem otázka je, jak taková prťavá holka přemůže zdravého chlapa přes metr osmdesát.“

„Překvapila ho. To by taky vysvětlovalo polohu té zbraně. Byla na něho naštvaná a nacpala mu revolver mezi nohy jako nějaký symbol.“

„Máte dobrou představivost, pane.“

„Ale nikam nás nevede. Musíme tu záhadnou slečnu Trowbridgeovou najít. Nejdřív bych rád, abyste obešel všechny noviny. Dejte inzerát do osobní rubriky. Dejte jim její popis a řekněte, že s ní potřebujeme mluvit v další věci ohledně smrti Olivera Wickena. A každý, kdo ví, kde se zdržuje, ať nás okamžitě kontaktuje.“

„Nabídneme nějakou odměnu?“

„Nejspíš ne. Nemáme peníze. Já půjdu znovu na trasu jeho obchůzky, projdu to celé znovu. Pak se ke mně můžete připojit.“

V té chvíli uslyšeli, jak někdo kráčí chodbou ke kanceláři.

„Murdochu?“

Rákosový závěs se roztáhl a vešel inspektor Brackenreid. Nemohl dál, protože tam seděl Crabtree, a chvíli bylo v místnosti skutečně plno, jak se konstábl snažil vstát a vyjít ven. Murdoch si pro sebe něco zamručel. Když si ho Brackenreid sám vyhledal, namísto aby si ho zavolal k sobě do kanceláře, znamenalo to obvykle potíže. I Murdoch uctivě vstal. Crabtreemu se podařilo opřít o zeď, všichni tři se cítili dost rozpačitě, když tu tak stáli. Inspektor si sedl na židli. Murdoch také usedl.

„Ano, pane?“

„Jen jsem chtěl vědět, jak pokračujete s tím Wickenovým případem?“

„Právě jsme s konstáblem Crabtreem probírali různé eventuality.“

„Proberte je se mnou.“

Murdoch mu vyprávěl o své návštěvě u paní Avisonové. Brackenreid se tvářil zasmušile.

„Hmm. To jsme ještě tak potřebovali, aby se nějaká poběhlice zapletla s policistou.“

„Nic z toho ale není nijak dokázáno, pane. Ta hospodyně mi jen řekla, co si o té mladé ženě myslí další ze sloužících. Ovšem zpochybňuje to její výpověď“

„Začíná to vypadat, že šlo o pěknou snůšku lží. Náš fešák se zřejmě dostal do pěkné šlamastyky. Už jsem to zažil. Muži, kteří jsou dojatí nějakou štětkou a slíbí jí lepší život. Jako kdyby ona o to stála!“

Murdoch se snažil nedívat na Crabtreeho. Inspektor byl známý svými cynickými poznámkami o lidské povaze. Už jsem to zažil byla mezi policisty známá fráze.

Brackenreid poklepal prstem na kus papíru, který ležel před Murdochem.

„Vy rád kreslíte, co? Měl jste být generálem. Ale klidně si tu seďte a malujte si třeba až do soudného dne, a stejně se nedozvíme nic víc o tom, co se sakra vlastně stalo. Musíte najít tu holku Trowbridgeovou.“

„Dobrý nápad, pane.“

Crabtree sebou škubl. Will v tom už zase lítal.

Brackenreid se podíval přísně na detektiva, ale Murdoch zvládal mistrovsky nicneříkající pohled, kdykoliv to bylo třeba.

„Myslím, že jste na to kápnul. Je docela pravděpodobné, že vlastně vyšetřujeme vraždu.“

Ta věta zněla logicky, ale i když ji řekl on sám, Murdoch znal nebezpečí zaujatosti. Mary Ann Trotterová možná kdysi byla prostitutka. To ale neznamenalo, že stále prostitutkou je, ani že nemorálnost a vražda jdou spolu vždy ruku v ruce.

„Do zítřejšího odpoledne chci mít hlášení na stole.“

„Ano, pane.“

Inspektor se zvedl ze židle. Chtěl odejít jako velitel, ale to bylo nemožné, protože se musel nepříjemně natěsno protlačit okolo Crabtreeho.

Jakmile zmizel z doslechu, oba muži se zasmáli.

„Jednoho dne zajdete příliš daleko, pane Murdochu. Není tak blbý, jak předstírá.“

„Já vím. To je to jediné, co mě drží, abych nepožádal o přeložení. Není ještě úplně pitomý.“

Natáhl se pro svůj tulení kabát. „Jděte do novin. Já jdu zjistit, jestli někdo někdy někde neviděl slečnu Trowbridgeovou – Trotterovou.“

27. kapitola

Franz Liepman právě snídal. Opekl dva krajíce chleba a připravil si silný čaj s pořádnou dávkou cukru a rumu jako ochranu proti vlhku. Zívl. Už déle než deset let se v noci pořádně nevyspal. Čtyři hodiny večer, než odcházel do budovy k Foresterům, kde pracoval jako noční hlídač, občas si tam zdříml v zadní místnosti, ale musel si dát pozor, aby ho tak nenašli. Sem tam se prospal hodinku nebo dvě předtím, než šel do svého druhého zaměstnání do všeobecné nemocnice, kde zametal podlahy. Byl na to zvyklý a nejspíš by už nedokázal celou noc spát, ani kdyby mohl. Tak to šlo celý týden, nikdy si nebral volno kromě toho, když byl nemocný. Jednou na chodbě zaslechl, jak se o něm baví dva muži. „Je trochu jednodušší,“ řekl jeden z nich. Franze ta poznámka zamrzela, ale jeho matka tehdy ještě žila a posmívala se. „Jen ať si to myslí. Chytrých lidí si všimnou, a to ty přece nechceš. Ne, protože jsi Němec.“ A
upekla mu výborný jablkový koláč jako náplast na poraněnou duši. „Říkám ti to pořád, rodina je to jediné, na co můžeš spoléhat. Krev je krev.“

Co si pamatoval, žili spolu vždy jen oni dva, a teď matka odešla. Neměl žádnou rodinu, žádné krevní pouto. Nicméně nutnost chodit do dvou zaměstnání, když onemocněla, se změnila ve zvyk. Dál žil velmi skromně a peníze, které ušetřil, měl schované v malém trezoru pod postelí. Teď už jich tam bylo dost a občas přemýšlel, jestli by neměl něco udělat, a vzal si z nich pár dolarů. Ale pak si sedl a uvažoval, co s nimi. Kalhoty si pořádně vykartáčoval a boty nakrémoval načerno. Obvykle tedy peníze zase vrátil do trezoru. Jeho matka ho to naučila. „Dej pozor, aby ženské nezjistily, kolik máš peněz. Pokusily by se tě svést a obraly by tě o všechno.“ Nevěděl přesně, co to znamená svést, ale tušil, že je to něco špatného. Jeho matka se narodila v Německu a přišla do Kanady hned potom, co se narodil. O jeho otci nikdy nemluvila, ať ji prosil, jak chtěl, a i když nějaký čas sem tam dostala dopis, už roky žádn ý nepřišel.

I když ho síla zvyku držela vzhůru, od pondělního večera nebyl v práci. Poslal sousedova syna se vzkazem k panu Tweediemu, že lituje, ale není schopen přijít do práce. Napsat ty dva řádky mu trvalo skoro hodinu, ale nakonec byl hrdý na své rozhodnutí. Příštího dne do práce také nešel.

„Měl byste to jít raději nahlásit na policii,“ řekl mu tajemník, když mu svěřil, co viděl. Ale Franz si to nemyslel. Policie neustále hledá nějakého viníka a je jí jedno, koho chytí, zvlášť, když se jedná o cizince. Mohl by skončit po zbytek života ve vězení a nikdo by mu nepomohl. Ne, velmi litoval toho, že o tom vůbec někomu řekl.

Panu Tweediemu to řekl jen proto, že ty výkřiky, které slyšel, byly tak znepokojivé.

Byla hustá tma a pouliční lampy se bez většího úspěchu snažily trochu rozptýlit to šero. Několik chodců, skloněných pod deštníky, spěchalo, aby uniklo mrholení. Murdoch začal na Queen Street, klepal na každé dveře, a trvalo mu to skoro dvě hodiny. Byl unavený a sklíčený a v ústech mu vyschlo z toho, jak neustále mluvil. Skoro všichni, se kterými hovořil, slyšeli o Wickenově smrti a byli ochotní to s ním probírat. Podle očekávání s mrtvým mužem lidé příliš nesoucítili, protože považovali za hanebné a zbabělé, že se sám zabil. Na paní Wickenovou měli stejně chladný názor a mnohokrát zaslechl slovo „bezcitná“, i když většinou své mínění založili jen na tom, co věděli z doslechu. Zato o Mary Ann mluvili s nadšením a otázky, které se týkaly jí, vyvolávaly hodné zvědavosti, kterou se snažil rozptýlit. Liovy označovali většinou za „pohany“ a on věděl, že kdyby je zasvětil do vyšetřování, r
ůzné spekulace by vyvolaly nepokoje. Jemu většinou kladli nechutné otázky. Neodpovídal na dotazy typu: „Je pravda, že všude po stěnách byly stříkance krve a mozku?“ Někdy se ho ptali takhle neomaleně, jindy trochu uhlazeněji, ale důvod byl vždy tentýž – chtěli se popást na morbidních detailech. Do této chvíle ovšem nezískal víc informací, než kolik jich měl, když začal. Pokud se Mary Ann Trowbridgeová setkala s Wickenem někde na trase jeho obchůzky, nikdo ji neviděl. Dal jim také Isobelin popis, ale výsledek byl stejný. Zdá se, že všichni se těšili spánku spravedlivých. A pak Li byl výjimkou, protože pracoval dlouho do noci. Žádný jiný obchodník. Murdoch si pro sebe něco zamumlal. Při tomto tempu se nedostane domů před desátou, zcela jistě pozdě na to, aby mohl navštívit paní Jonesovou.

Na jihozápadním rohu Parliament Street a Gerrard Street, přímo naproti prázdnému domu, ve kterém zemřel Wicken, stála impozantní budova Foresters Hall. V přízemních oknech zářila světla a Murdoch vešel dovnitř v naději, že najde nějakého vrátného, který mohl být v tu osudnou noc vzhůru. Dvojité vstupní dveře byly odemčené a on vstoupil do prostorného foyer. Ze stropu visel krásný mosazný a křišťálový lustr a všechny jeho koule byly marnotratně rozsvíceny. Před ním se vlnilo nádherné schodiště lemované až do druhého poschodí řadou portrétů. Došel k závěru, že se nejspíš jedná o podobizny významných představitelů řádu.

Nikdo tu nebyl, ale napravo zůstaly pootevřené dveře a Murdoch slyšel teď už tak dobře známý klapot psacího stroje. Jmenovka na dveřích hlásala H. TWEEDIE, TAJEMNÍK. Zaklepal a zvučný mužský hlas odpověděl: „Vstupte.“ Murdoch poslechl. Za dlouhým psacím stolem seděl mladý muž, nejspíše pan Tweedie. Okolo sebe měl jako barikádu několik svázaných účetních knih a vypadalo to, že něco z jedné z nich opisuje. Nad hlavou mu viselo elektrické osvětlení a on měl zelený kšilt, který ho chránil před jeho září.

„Ano?“

„Jmenuji se Murdoch. Jsem vyšetřující detektiv policejní stanice číslo čtyři a právě vyšetřuji záležitosti týkající se smrti jednoho z našich konstáblů. Jistě jste o tom slyšel?“

Tajemník si posunul stínítko dozadu. „To bych řekl. Oddělal se sám, ne? Přiznám se, že to nechápu. Myslím tím, že každý z nás má nějaké trable a soužení, ne? Ale musíme jít dál. Podle mého názoru je sebevražda velmi zbabělé řešení. Ale to jsem odbočil. Jak vám mohu pomoci?“

„Vyšetřování ještě není zcela uzavřeno a já jsem se chtěl zeptat, jestli máte nočního hlídače. Pokud ano, rád bych s ním mluvil.“

„Ano, máme. Chlápka jménem Franz Liepman. Copak se s vámi nespojil?“

„Ne. Měl snad?“

„Řekl jsem, aby šel na policii. Ale fakticky mě ani moc nepřekvapuje, že to neudělal. Je to divný ptáček, trošku pomalejší, Němec. V úterý sem přišel a vyprávěl mi skoro story. Slyšel jsem o tom konstáblovi od jednoho z našich členů, a proto jsem si myslel, že by vás to mohlo zajímat. Řek jsem mu, aby šel okamžitě na stanici.“

Murdoch si Tweedieho prohlížel. Pod zeleným stínítkem vypadala jeho tvář jako nemocná, ale hnědé oči dychtivě zářily.

„Nu, nepřišel. Co vám vyprávěl?“

„Tvrdí, že slyšel někoho křičet. Podle jeho popisu to znělo velmi žalostně. Nějak takhle, říkal.“ Tweedie zaklonil hlavu a zvolal vysokým hlasem: „Neopouštěj mě, prosím tě, neopouštěj mě.“

„Byla to žena?“

„Ach ne, musel to být ten konstábl. Doprošoval se své milenky.“ Tweedie vypadal, jako by se chystal znovu zavýt. Murdoch ho přerušil.

„Řekl, odkud ty výkřiky přicházely?“

„Z toho prázdného domu.“

„V kolik hodin to bylo?“

„Franz byl na cestě sem a on obvykle přichází kolem půl jedné, takže asi nějak krátce předtím.“

„Máte jeho adresu?“

„Vlastně ji mám rovnou tady.“ Tajemník popojel na židli ke konci stolu a otáčel lístky v kartotéce vedle telefonu. Popojel zpátky a podal Murdochovi lístek. „Nebyl tu už od úterka. Poslal jenom vzkaz, že je nemocný. Podle mě je tu nějak moc náhod. Vypadal, že si nadělá do kalhot, pardon, omlouvám se, když jsem mu řekl, že by to měl oznámit na policii. Jak jsem řekl, trochu podivín. Ale dělá u nás už léta a nikdy s ním nebyl žádný problém. Je to poprvé za šest let, co je nemocný. Dosud nezmeškal jediný den.“

Murdoch se podíval na adresu. „Půjdu si s ním promluvit. Děkuji vám, pane Tweedie.“

„Není zač.“ Podíval se na Murdocha s neskrývanou zvědavostí. „Můžu se zeptat, proč není případ ještě uzavřen? Byl jsem se mrknout na vyšetřování, je to kousek odtud. Verdikt poroty byl jednohlasný, ne?“

„To ano, ale je tu několik nesrovnalostí v některých svědeckých výpovědích, které musíme vyjasnit.“

„Ta Číňanova? To byl tedy páreček.“

„Nejsem oprávněn se k tomu teď vyjadřovat.“

„No, kdybych vám mohl v něčem pomoct, kdykoliv se tu zastavte. Jo, mimochodem, doporučuji vám, abyste se zhluboka nadechl a zkusil zadržet dech, až půjdete za tím chlápkem.“ Naznačil gestem, že si drží nos. „Na mýdlo a vodu moc nevěří.“

„Díky za varování.“

Murdoch se rozloučil a odešel. Psací stroj začal brzy znovu rychle klapat.

Pan Liepman bydlel na Gerrard Street, číslo 375, kousek východně od Sackville Street. Vysoký půldomek s úzkým pruhem dlážděného dvorku a hnědými dveřmi, které volaly po novém nátěru. Přední okno bylo tmavé, ale roletami oken ve druhém a třetím poschodí pronikaly proužky světla. Zvonek byl umístěný venku a jeho srdce bylo připevněno k roztřepenému provazu. Zazvonil co nejhlasitěji, protože pouzdro zvonu bylo prasklé. Čekal, že bude muset zvonit několikrát, než ho někdo uslyší, ale k jeho překvapení byla reakce téměř okamžitá. Přes sklo dveří viděl, jak se k němu blíží světlo svíčky. Dveře se otevřely a v nich se objevil starší muž, svíčku držel nad sebou.

„Pokoj je už obsazený,“ řekl, než se vůbec mohl Murdoch zeptat.

„Nejdu kvůli pokoji, hledám pana Liepmana.“

„Ten bydlí ve třetím patře.“

Stařec nečekal, až se Murdoch představí, ani neprojevil žádnou zvědavost. Otočil se a šoural se zpět do svého pelechu. Svíčku si vzal s sebou.

„Počkejte moment,“ zavolal za ním Murdoch, ale ten člověk ho ignoroval a vešel do dveří nalevo. Murdoch slyšel zaklapnout zámek. Celá chodba tonula ve tmě a ve vzduchu se vznášela vůně cibule. Na druhou stranu, mohl to být taky skunk. Proklínal starého muže za jeho hulvátství a chvíli stál, aby jeho oči přivykly tmě. Po levé ruce měl schodiště a pokoj u něj byl obsazený. Škvírou pode dveřmi pronikalo dost světla na to, aby viděl na schodiště. Na schodech nebyl koberec a hlasitě skřípaly, ale nikdo nevyšel ven, aby se podíval, kdo to je a co tady dělá. Neslyšel nic – žádné hlasy, žádné známky života za zavřenými dveřmi.

Schody vedoucí do třetího patra byly úzké a strmé a opět jediné světlo vycházelo zpod dveří pokoje v mezaninu. Klouzal rukou po zábradlí a víceméně svou cestu nahoru nahmatal. Tady byly jakési známky života, nějaký mužský hlas hovořil jemně jazykem, kterému nerozuměl a o kterém předpokládal, že je to němčina. Znělo to, jako by ten muž nahlas něco předčítal. Murdoch zabušil na dveře. Hlas se okamžitě ztišil, ale nebylo slyšet žádný pohyb. Znovu zaklepal.

„Pane Liepmane, jsem policejní důstojník a rád bych s vámi mluvil.“

Žádná odpověď. Murdoch začínal být pořádně naštvaný. Tvrdě zabušil pěstí na dveře. „Pane Liepmane, otevřete, prosím.“

Ozvalo se zavrzání a zapraskání židle, dveře se pootevřely a na Murdocha vykoukl vyděšený obličej. Murdoch čekal staršího člověka, ale Liepman byl muž ve středních letech. Měl vlasy až na ramena a hustý, neudržovaný plnovous. Na sobě měl červenou flanelovou kombinézu a přes ni volné kalhoty.

„Pane Liepmane, jsem vyšetřující detektiv Murdoch ze stanice číslo čtyři. Přicházím z Foresters Hall. Tajemník mi říkal, že máte nějaké informace ohledně smrti jednoho z našich konstáblů.“

Liepman na něho hleděl mlčky tak dlouho, že se Murdoch ptal sám sebe, jestli mu vůbec rozuměl. Chtěl to znovu zopakovat, když se ten muž ozval: „Jsem nemocný. Nemohl jsem přijít.“ Mluvil se zřetelným německým přízvukem.

„Nepřišel jsem vás kárat anebo z něčeho obvinit, pane Liepmane. Vyšetřuji smrt toho důstojníka.“

„Myslel jsem, že verdikt poroty byl sebevražda.“

Ten muž nebyl tak hloupý, jak se zprvu zdálo. „Ano, ale je zde pár věcí, které bych si rád vyjasnil. Mohu dál?“

Liepman neochotně ukročil stranou a Murdoch vešel do malého půdního pokoje. Pokud jde o zápach, měl Tweedie naprostou pravdu. Bylo to mnohem horší než ta vůně dole. Murdoch se snažil nenadechovat příliš zhluboka.

„Právě jsem si dával čaj,“ řekl Liepman a ukázal na stůl z borového dřeva nacpaný pod oknem. Stál na něm šálek a na talíři byly zbytky sekané. Vedle ležela černá kniha přední stranou dolů. Možná Bible.

„Nezdržím vás.“

Murdoch se zlobil na staříka, který ho pustil dovnitř, ale nevychovanost tohoto muže byla omluvitelná. Nevypadala úmyslná, spíš plynula z toho, že prostě nebyl na společnost zvyklý. Nečekaně se ozval ptačí zpěv, celá kaskáda trylků a cvrlikání. Murdoch nejdříve neviděl, odkud ten zvuk přichází, ale pak si všiml malé klece v rohu pokoje, vedle krbu. V kleci byla roztomilá žlutočerná pěnkava. Zatřepala peřím, zvedla zobáček a vyloudila další řadu tónů. Liepman se usmál. „Ráda se předvádí.“

„Nádherně zpívá.“

„Ano, vyhráli jsme i na soutěžích. Jmenuje se Jenny Lind. Po té zpěvačce. Moje matka ji slyšela, když jednou jedinkrát vystoupila v Torontu. Bylo to v třiapadesátém. Mně bylo teprve pět, ale vzala mě s sebou. Mutter za to dala týdenní plat, ale nevadilo jí to. Stálo to za to. Teď dávám všem svým ptáčkům stejné jméno. Tohle je slečna Jenny Lind osmá, nebo už devátá?“

Ptáček si urovnal peří, napil se z nádobky v kleci, jako by se nějaká diva rozcvičovala před vystoupením.

Murdoch se rozhlížel po místnůstce. Nebylo tu mnoho nábytku a nevěděl, zda je to díky chudobě anebo protože si to tak Liepman přeje. Stěny byly zkosené a v jedné z nich jen malé okno. V létě tu musí být jak v pekle. Teď je tu ovšem příjemně teplo a oproti jiným částem domu také světlo a veselo. V krbu praskal oheň a na ohřívací plotýnce syčela konvice. Zde si pan Liepman vařil. Nenabídl mu, aby se posadil, ale Murdoch si přitáhl židli a sedl si ke stolu.

„Pan Tweedie říkal, že jste slyšel v pondělí v noci někoho křičet. Můžete mi o tom říct něco víc?“

„Co byste rád?“ Liepman se usadil do jediného křesla u krbu, ale ihned znovu vyskočil, šel ke kleci a vsypal dovnitř nějaká semínka.

„Mohl byste ten zvuk nějak popsat?“

„Ach, ano. Žalostný, zněl žalostně. Krev mi tuhla v žilách.“

„Byla to slova, nebo jen výkřiky?“

„Slova.“

„Jaká slova?“

„Pomoc, pomozte mi.“

To nebylo, co mu řekl pan Tweedie.

„Pane Liepmane, mohl byste odpřísáhnout, že tohle byla přesně ta slova, která jste slyšel?“

Liepman se zatvářil vylekaně.

„Myslím tím, že často si vybavujeme věci trochu jinak, než jak se skutečně staly. Já můžu například tvrdit, že mi kamarád řekl ‚Musíme si pokecat,‘ zatímco ve skutečnosti mi řekl ‚Rád bych se s tebou sešel na kus řeči‘.“

Liepman na Murdocha vyjeveně zíral. Ten to zkusil znovu. „Nechci po vás, pane, nic jiného, jen se ptám, zda to byla přesně tahle slova. Pan Tweedie mi to říkal trochu jinak.“

„Opravdu?“ Zakabonil se. „Pro mě za mě, pan Tweedie se může zařadit třeba mezi svoje šanony. Slyšel jsem to tak jasně, jako slyším mluvit vás: ‚Pomoc, pomozte mi.‘ A to je svatá pravda, i kdyby mě natahovali na skřipec, neřeknu nic jiného.“

„Opakovala se ta slova několikrát, nebo jen dvakrát, tak jak jste mi to teď řekl?“

„Jen takto.“

„Proč si myslíte, že to byl konstábl?“

„Ha?“

„Pan Tweedie říkal, že si myslíte, že to byl ten důstojník, co zemřel.“

„To jsem neřekl. To on řekl, že to musel být ten policajt.“

„Napodoboval ty zvuky přede mnou a vypadalo to spíš na ženu.“

„To jsem si zprvu myslel taky. Že to byla nějaká žena, ale podle pana Chytrého to tak nemohlo být.“

„Vycházely ty výkřiky z toho prázdného domu?“

„Tak asi.“ Liepman mlasknul jazykem na Jenny Lind, ale ta mu neodpověděla, jen si dál čechrala peří.

Murdoch si vzdychl. „Musím opakovat, co jsem už řekl, pane Liepmane, vám nic nehrozí. Ale moc by mi pomohlo, kdybyste byl co nejpřesnější. Šel jste do Foresters Hall. Ve které chvíli jste zaslechl ty zvuky?“

„Rovnou když jsem procházel kolem stájí.“ Otočil se tváří k Murdochovi. Rysy mu ztuhly nervozitou. „Pan Tweedie říkal, že v noci je těžké zvuky přesně identifikovat, že cestují kolem. On je ten, kdo je přesvědčený, že musely vycházet z toho domu. Já bych řekl, že byly spíše za mnou než přede mnou. Ale on ví všecko nejlíp.“

„Slyšel jste výstřel?“

Liepman to energicky odmítl. „Ne. Vůbec ne. Jen výkřiky.“

„A v kolik hodin to bylo?“

„Asi dvacet minut po půlnoci. Do práce jsem přišel o půl jedné.“

„Předpokládám, že tohle je vaše pravidelná trasa na cestě do práce, je to tak? Potkal jste někdy konstábla na obchůzce? Vysoký, blond kotlety a knírek.“

„Vídám ho skoro každou noc. Je přesný jako hodinky a já taky.“

„Viděl jste ho v pondělí?“

„Ne. A přišlo mi to divné.“

„Potkal jste ho někdy v doprovodu jiné osoby?“

„Jednou nebo dvakrát šel se seržantem.“

„V pondělí v noci, nevšiml jste si na ulici mladé ženy?“

„Ne, bylo moc pozdě na to, aby byla nějaká žena ještě venku.“

„Víte to jistě?“

„Naprosto. V dobu, kdy já jdu do práce, jsou všichni v posteli. Všiml bych si, kdyby bylo něco jinak.“

„Když jste slyšel ty výkřiky, viděl jste něco? Nepodíval jste se třeba do oken?“

Liepman důrazně zavrtěl hlavou. „Mutter mi říkala, abych nikdy nekoukal po čertech. Když to člověk dělá, skončí špatně.“

„Myslíte si, že ty výkřiky, žalostné, jak jste je popsal, by nemusely být od člověka?“

„Ďábel na sebe dokáže vzít různé podoby.“

„To určitě ano.“

Znova se soustředěně zadíval na pěnkavku. „Nechci dostat nikoho do potíží. Nedostanu, že ne?“

„Myslím že ne, pane Liepmane. Velmi jste mi pomohl.“

Murdoch se podíval na knihu, která ležela na stole. Bible. Pokud dobře viděl, v pokoji žádné jiné knihy nebyly. Vstal. Bylo to nejspíš všechno, co mohl z toho muže dostat. Když si Liepman uvědomil, že je konec, rozveselil se. Vzal lampu z krbové římsy.

„Vyprovodím vás dolů. Pan Henry nenechává svítit žádné svíčky. Bojí se požáru.“

Když odešli, pěnkava se uvolnila nádherným proudem tónů.

Murdochovi vytanul v mysli jeden obraz. Mladá žena přivázaná k židli, natahuje k němu ruce a šeptá: „Pomozte mi, prosím, pomozte mi.“

28. kapitola

Připadalo jí, jako by se vzpamatovávala z nějaké nemoci, z horečky, která zkreslila její vnímání světa. Přísný řád domova, jeho uspořádanost, jí vlastně napomáhaly získat jasný názor. Nicméně to také posilovalo její strach a pocit izolace. Až příliš dobře věděla, čemu čelí, a snažila se kličkovat jako kočka na římse.

Během dne ji z jejich myšlenek vytrhlo jen máloco. Paní Fosterová byla srozumitelná, ale chovala se jako děcko, a všechny pokusy o komunikaci s ostatními ženami brzy vzdala. Uchovat si zdravý rozum bylo totéž jako chtít udržet ptáčka v dlaních. Ošetřovatelky měly neustále moc práce a taky s ní jednaly opatrně. Naštěstí jí slečna Bastedová zadala něco na šití a to pomáhalo zabíjet čas. V sirotčinci se naučila pěkně šít, dokonce v tom vynikala, a těšila se z toho, že ji chválí. Když zemřel Harry, snažila se uživit sebe a Charleyho jako dámská krejčová. Naneštěstí byla ve městě spousta vyučených švadlen a nikdy neměla dost práce. Právě v té době jí náhodou vstoupil do života Nathaniel Eakin, který hledal někoho, kdo by ušil šaty pro jeho nemocnou paní. Peg nechápala, proč se do ní tak bláznivě zamiloval, ale stalo se. Když jeho žena zemřela, krátce poté, co uplynulo období smutku, ji požádal o ruk u. Protože neviděla jinou možnost, souhlasila.

V pátek slečna Bastedová oznámila, že jim večer přijde zazpívat Lippincottův sbor. Peg cítila vzrušení z toho, že bude mít možnost setkat se se světem za zdmi blázince. Pak ji přemohla realita její vlastní situace. Dosud ji nikdo nepřišel navštívit a ona měla pořád ústavní oděv, bavlněné spodky a košili, spodničku, šedé vlněné šaty a naškrobenou bílou šatovou zástěru. Byl to oděv, který nosily všechny charitativní pacientky, a ona se před normálními lidmi styděla. Zvažovala, jestli se nemá vymluvit na to, že je jí špatně, ale když bylo sklizeno ze stolů, ošetřovatelky všechny ženy zavedly do společenské místnosti a ona se mezi ně zařadila držíc se s paní Fosterovou pod paží.

Lippincottův církevní sbor tam už byl. Celkem sedm zpěváků, pět žen a dva muži. Zvykli si vystupovat v blázinci a necivěli ani se zbytečně nerozhlíželi. Namísto toho listovali svými partiturami a tiše spolu rozmlouvali. Před pianem stály čtyři řady židlí pro pacienty, ale zadní místa byla již obsazena. Pegino přání, aby se skryla nenápadně někde vzadu, se nesplnilo.

„Kdo jsou ty ženy?“ zeptala se šeptem paní Fosterové. Všechny měly na sobě ústavní šaty, mnohé z nich i bílé čepce. Okolo nich vládla jakási atmosféra nepokoje, jak sebou šily a těkavě se rozhlížely. Různé pohledy – ohromené, ustrašené, podezíravé.

„Ty jsou z druhého poschodí,“ odpověděla jí Emma. „Není to od slečny Bastedové fér, že je sem bere, ale dělá to vždycky. Říká, že je to uklidňuje. Což, podle mého názoru, není pravda. Nesoustředí se a vykřikují v ty nejnevhodnější okamžiky.“

Na Peg působily ty podivné ženy skličujícím dojmem a dávala si dobrý pozor na to, aby od nich byla vzdálena nejméně ob jednu řadu, když si sedala. Seděla tak přímo před zraky žen ze sboru, ale to bylo to menší ze dvou zel. Zběžně si je prohlédla a ulevilo se jí, že v té skupině není nikdo, koho znala.

Paní Fosterová se naklonila blíž k jejímu uchu. „Ať budete dělat cokoliv, dejte si pozor, abyste se nedostala příliš blízko k té ženě, která sedí na konci řady tam vzadu. Té v čepci.“

Peg se rychle ohlédla za sebe. Zmíněná žena byla malá a hubená a měla strhané rysy. Seděla tiše, ale rty se jí pohybovaly, jako by s někým mluvila.

„Má trichoficii. Je to velmi nakažlivá kožní nemoc. Nemá tu co dělat, ale hlavní sestra sem vždycky pouští veterány. Ona tu je už dvaadvacet let.“

„Můj bože. Vypadá tak na střední věk.“

„Přijali ji sem, když jí bylo šestadvacet.“

„Tolik, co mně.“

„Tak tak,“ řekla Emma mnohoznačně. „Zítra tu budu sedm let, tři měsíce a čtrnáct dní.“

Předtím říkala něco jiného, ale Peg neměla chuť se s ní přít. „Nechtěla byste odtud odejít?“

Paní Fosterová pokrčila rameny. „Už jsem párkrát odešla, ale vždycky jsem se musela vrátit.“

„Proč?“

„Nevycházím se svou snachou.“ Zaváhala a začala si rovnat nervózně sukni.

„A proč ne?“ ptala se Peg.

„Ona tvrdí, že kradu.“

„Hmm, aha.“

Paní Fosterová se na Peg podívala trochu zmateně. „Občas si vezmu něco, o čem vím, že by mi to lidé stejně dali. To není tak hrozné, ne?“

„Myslím že ne, ale možná by bylo lepší se jich nejdřív zeptat.“

„To ne. Pak by mi to nedali.“ Oči paní Fosterové se náhle zalily slzami. „Je to hodná holka, naše Letty. Moc mi chybí. Měla jsem ji jako vlastní dceru.“

Její pláč začal nabírat na intenzitě. Přišla k nim paní Reidová, která se předtím bavila s vedoucím sboru.

„Co se děje, paní Fosterová?“

„Bolí to,“ odpověděla stará dáma dětským hláskem a sáhla si na prsa.

„Řekla jste jí něco?“ zeptala se ošetřovatelka Peg.

Ta zavrtěla hlavou. „Ne, nic jsem neřekla. Zmínila se o své snaše a to ji asi rozladilo.“

Reidová vytáhla z kapsy kapesník a otřela paní Fosterové tvář. „No tak, kde je moje sluníčko? My přece jdeme příkladem ostatním, ne?“

Emma popotáhla a mdle se na ni pousmála.

„Prima. To chci vidět. Teď si ještě musím promluvit s paní Greenwoodovou. Chcete, aby vám zazpívali Annie Laurie?“

„Ano, když budete tak hodná.“

Reidová se napřímila, podívala se varovně na Peg a vrátila se k vedoucí sboru.

Emma si prohlížela kapesník z kvalitní lněné látky zdobený bohatou černou krajkou.

„Bratr paní Reidové letos umřel. Měla ho moc ráda.“

Zastrčila si kapesník do kapsy.

Jedna členka sboru usedla za piano. Udala tón a ostatní se snažili naladit své hlasy. Pak se k nim otočila paní Greenwoodová, zvedla ruce a všichni povstali, hudba zazněla přímo před nimi.

Jedna z pacientek v zadní řadě zvolala: „Hurá!“

„A…“

Sbor se dal bouřlivě do zpěvu „Přichází se zpěvem, kdo si přináší snopy“.

Peg pocítila nápor smutku, který jí stahoval hrdlo. Kéž by mohla vstát a přejít ten kousek podlahy a být s nimi, s normálními lidmi, s těmi, kdo mohou odejít, kdy se jim zachce, s těmi, kdo mohou jít domů, kde se cítí v bezpečí.

29. kapitola

Bylo pozoruhodné, že pravý účel podnikání, které probíhalo v domě na Sydenham Street, nebyl odhalen. Clara Dohertyová řekla sousedům, že je učitelka hudby a žije se svými čtyřmi osiřelými neteřemi a hospodyní. Velmi dbala na diskrétnost. Zákazníci přicházeli do domu úzkou zadní uličkou a museli mít doporučení. Dívky byly k mání jen v určitou dobu. Většina mužů přicházela hned po práci, někteří před začátkem pracovní doby, kdy ale byla ochotná jen Rose, zatímco ostatní děvčata raději vyspávala.

Dům byl uspořádán jednoduše a prakticky. Čtyři prostitutky bydlely ve dvou horních místnostech, na což si neustále stěžovaly, protože v půdních prostorách bylo v létě nesnesitelně horko a v zimě zase chladno. Clara jim dávala jen malý příděl uhlí. Ve druhém poschodí se nacházely tři velmi hezky zařízené ložnice, které se používaly výhradně k podnikání. Clara měla soukromé apartmá v prvním poschodí a obývala je s Emily Dawsonowou, svou hospodyní, ale také dlouholetou milenkou. Na druhém konci chodby byl salon, prostorná místnost, kde muži čekali, mohli se tu napít a zakouřit si dýmku, pokud měli chuť. Jen výjimečně se tu však mohli zdržet po celý večer, Clara se vždy přesvědčila, zda poslouchají její příkazy. Sophie, nejstarší z prostitutek, tento přístup nazývala „Nahoru, zasuň, vysuň, vypadni“. Budova se zavírala o půlnoci a běda tomu muži, který předpokládal něco jiného. Opilost se tu net
olerovala a ti, kdo odcházeli pozdě v noci, se museli chovat maximálně tiše. Neděle byla vždy dnem odpočinku.

Celkově se Clara starala o děvčata dobře. Umožňovala jim často vzít si pár dní volna, skvěle vařila, a když bylo potřeba, prováděla sama potraty. Mohla by si žít pohodlně a v blahobytu, nebýt toho, že – s ohromující pravidelností – ztratila hlavu pro nějakou mladou kurvičku a zasypávala ji takovými dary, že její úspory byly vážně ohroženy. Toto okaté nadržování vzbudilo v domě pozdvižení, ale tahle zamilovanost netrvala naštěstí dlouho a dívka zmizela někam do Montrealu či do Ameriky, kde měla Clara přátele, kteří také vlastnili veřejné domy. Pak ji mohly ostatní slyšet, jak pláče v Emilyně náručí a prosí ji za odpuštění, slibuje, že se to už nebude opakovat, a dům se zase na nějaký čas zklidnil.

Každé odpoledne pozvala Clara dívky do svého obýváku, kde je Emily pohostila citronádou a koláčem. Při té příležitosti také řešily drobné malicherné spory, dostávaly peníze a diskutovaly o svých zákaznících. Clara je povzbuzovala, aby se svěřily a ulehčily svému srdci. Tyto informace jí také poskytovaly argumenty, jež mohla někdy později potřebovat.

Zívla. Ostatní se živě bavily o svých klientech, což bylo stále populární téma.

„Já osobně mám nejradši ty, co jdou okamžitě na věc, pak ty, co chrochtají a nemluví, a nejmíň chlápky, co řvou. Člověk by z některých ohluchnul, jak ječí do ucha,“ řekla Nellie a olízla lžičku. „Jednoho takového jsi měla v pátek, že, Rose? To zelený ucho. Slyšela jsem tě.“

„Ha! Ten skokan nebyl žádnej zelenáč. Tvrdil, že je mu šestnáct, že je panic a je synem biskupa. Hmm, s biskupem má tak společnýho leda ptáka.“

„Je zkažené mluvit takhle,“ ozvala se Sophie. Vyrostla v sirotčinci, o který pečoval řád sester svatého Josefa. Ačkoliv se stala prostitutkou už jako velmi mladá, mívala často pocity viny, a to pak chodila ke zpovědi do katedrály svatého Michala. O svých hříších mluvila tak skrytě, že kněz nikdy přesně nechápal, o čem I to mluví, a proto vždycky vyvázla jen s malým pokáním. Trestala se tím, že následující týden nosila přímo na těle kus pytloviny a odmítala jíst své oblíbené dobrůtky. Ostatní ji za zády častovaly nejrůznějšími jmény jako Boží matka, svatá Sophie nebo Ježíš trpící, což často říkávala.

„Byl do toho celý divý,“ pokračovala Rose. „Ach, ještě jednou, miláčku, tohle bylo ono, ach, řekni to znova, už budu, už budu. Člověk by řekl, že je to nějaký zvěstovatel slova. Ke konci mi už docházela inspirace.“

„Tak mi to tedy zrovna neznělo,“ řekla Nellie. „Myslela jsem, že dokážeš mluvit další půl hodiny a neopakovat se.“

Rose se zamračila. Byla známá svým vulgárním slovníkem, ale nesnášela, když jí ostatní pohrdaly.

Clara se vmísila do hovoru dřív, než došlo k hádce. „Nu, drahouškové, dejme se do práce. Za chvíli tu budou.“ Vzala malou dřevěnou nádobu s cukrovinkami a nechala ji kolovat, aby si dívky nabídly. „Každá si vezměte jeden na teď a druhý na později. Jsou výborné a čerstvé, Emily je právě přinesla z obchodu.“

Ženy si začaly nabízet.

„Chtěla bych jenom odpovědět Rose,“ ozvala se Mary Ann, v puse bonbon. „Ten, co jsem ho měla já, kamarád toho tvého uchechtaného racka, byl pravý opak. Celou dobu mi šeptal do ucha něžnůstky. ‚Ty jsi tak milá, máš nádherné oči.‘ Nikdy se neopakoval a udělal se dvakrát.“

„A kolikrát jsi byla ty?“ zeptala se Nellie. Ostatní dvě se hihňaly. Žádná z nich neměla ráda Mary Ann, protože její dětské tělo se mnoha zákazníkům líbilo. Přitahovala pozornost, jak jen to šlo nosila vlasy rozpuštěné, chodila v krátkých rozevřených sukénkách a špulila rty jako nějaké rozmazlené děcko.

Mary Ann se neurazila. Ráda ostatní děvky provokovala. „Všichni chlapi jsou stejní. Musí si myslet, že si to fakt užíváš, že jsou skvělí milenci.“

„Já myslím na vůni peněz, které tu nechají,“ řekla Nellie. „Takže u toho musím vypadat nadmíru spokojeně.“

Vešla Emily. „Pospěšte si, děvčata. Je načase se oblékat. Nellie, nemáš na sebe nic čistšího?“

„Ty druhé šaty ještě neuschly.“

„Hmm, živůtek máš celý flekatý, vypadá to nechutně. Dej si šálu.“

Zatleskala rukama, jako by rozháněla husy. „No tak. Dneska máme zpoždění.“

Dívky jedna po druhé odcházely. Emily šla k prádelníku, otevřela zásuvku a vytáhla korzet.

„Měla by ses ustrojit,“ řekla Claře. „Je tu nějaký muž. Chce s tebou mluvit.“

„Kdo?“

„Pan Smith.“

„Jaký pan Smith?“

„Jeden z těch starších.“

„K sakru. Říkal ještě něco?“

„Ne. No tak, vstaň.“

Clara se postavila a Emily jí pomohla svléknout župan. Podržela korzet a pak začala utahovat krajky.

„Ne tak moc, Emily, nemůžu dýchat.“

„Není to o nic víc než obvykle, jíš moc sladkostí.“

„Ty je kupuješ.“

Emily políbila Claru na rameno a ušklíbla se. „To je pravda. Mám radost, že ti tak chutnají. Je to jako pozorovat malé růžové prasátko, jak mlaská u korýtka.“

„Emmie!“

„Jen se nenaštvi. Vždyť víš, jak moc mám to prasátko ráda.“

Zamilovaně štípla Claru do jejího buclatého zadku. „Tak hotovo. Jaké šaty si vezmeš?“

„Ty lesklé šedé.“

Emily obešla Claru a podívala se jí do očí. „Dej si pozor na to, co mu řekneš, drahoušku. Ten chlap mi smrdí trablema.“

„Já vím. Ale zvládáme to už tak dlouho, nenechám se potopit nějakým ňoumou.“

Muž, který o sobě prohlásil, že se jmenuje Henry Smith, seděl v přijímacím pokoji. Clara místnost zařídila podle své představy, jak má vypadat salon dobře situované rodiny. Pokoj byl tak přecpaný nábytkem, že se do něj skoro nedalo vejít. Dva divany potažené purpurovým sametem se zlatými okraji, čtyři pohodlná křesla, a pýcha – takzvaný gauč pro námluvy. Měl esovitý tvar, muž seděl na jedné straně a žena na druhé. Tento gauč jim měl umožnit docela intimní konverzaci, ovšem bez fyzického kontaktu. Hlavně Rose měla tenhle kus nábytku v oblibě, protože mohla šeptat zákazníkovi do ucha obscénnosti a ten se okamžitě začal svíjet rozkoší. V jednom rohu stálo piano, na něž Emily hrávala populární písničky jako Krásný snílek či Domov, sladký domov, které byly stále žádané. Piano potřebovalo naladit a ona na něm vyluzovala dle libosti akordy, které často měnily melodii k nepoznání, ale nikdo si netroufl
něco namítnout. Po stranách dveří stály dva kredence, masivní a zdobené římsami z ořechového dřeva. V nich Clara uchovávala chlípnější pomůcky svého podnikání. Luxusní alba z pergamenu se speciálními fotografiemi, které dokázaly z mužů udělat chlípné kozly. Na jednom ze stolků ležel stereoskop. Obrázky v něm byly nevinné a nachystané pro případ, že by na návštěvu přišel někdo ze sousedství: řeka Nil, dívka sedící na obrovském listu leknínu, děti houpající nožkama a sedící na zdi. V kredenci pak byly jiné obrázky. Trojrozměrný stereoskop měnil tyto fotografie v něco nevídaného. Za prohlížení se vybíralo dvacet pět centů.

Smith byl zákazníkem paní Dohertyové už sedm let, následoval ji, kamkoliv se kvůli utajení přestěhovala. Někdy ji navštěvoval jednou či dvakrát týdně, jindy o něm měsíc nebo i déle ani neslyšela. V jeho pohrdání bylo cosi, co ženy znepokojovalo. Nepil alkohol, nezajímaly ho knihy ani fotografie, a nikdy ho nelákal nejnovější porno román. Byly rády, když si ho odvedla Mary Ann.

V jednom z křesel seděla Nellie. Byla pořádně nachlazená a neustále kašlala do kapesníku. Clara vyšla ze svého pokoje. Muž okamžitě vytáhl z vestičky zlaté hodinky a podíval se na ciferník.

„Dobrý večer, pane Smithi. Omlouvám se, že jsem vás nechala čekat. Hrozné počasí, viďte? Nedáte si zatím pro zahřátí horký gin?“

„Ne, děkuji. Rád bych s vámi mluvil mezi čtyřma očima.“

„Samozřejmě. Můžeme si promluvit u mě v pokoji.“

Následoval ji ke dveřím, kde se zastavila a podívala se přes rameno za sebe. „Nellie! Když už musíš tak smrkat, nemohla bys to dělat alespoň trochu tišeji? Zákazníkům se bude chtít zvracet.“

Dívka zakašlala. „Nemůžu za to. Jsem hrozně nachlazená.“

„Běž si tedy lehnout, ať to nechytnou ostatní. Stejně to vypadá, že dneska večer bude klid.“

Nellie vděčně vstala, stáhla si dolů sukni, kterou měla předtím vytaženou až na vychrtlá stehna. Neměla na sobě kalhotky.

Mužova tvář se zkroutila opovržením. „Musím se přiznat, že pouhý pohled na ženské genitálie mě nikdy nevzruší.“

„Každému se líbí něco jiného,“ řekla Clara a pokrčila rameny.

Uvedla ho do svého pokoje. Byl také přecpaný nábytkem, všude plno deček, které láskyplně vyrobila Emily. Nechala lampy rozsvícené a v krbu vesele praskal oheň.

Clara si sedla do jednoho z křesel u krbu a pokynula mu, aby si sedl do druhého.

„Proběhlo to s Mary Ann dobře?“ zeptala se.

„Ovšem. Byla velice věrohodná. A šikovná. Byl tam jeden svědek, se kterým jsme nepočítali. Číňan. Viděl toho konstábla s nějakou mladou ženou. Naštěstí nepoznal rozdíl mezi jednou ďábelskou ženskou a druhou, a odpřísáhl, že to byla Mary Ann. Náš případ tak byl ještě přesvědčivější.“

„Rozumím. Vtip je v tom, že ho Mary Ann zná. Je to jeden z našich zákazníků.“

„Vážně?“

„Je si jistá, že ji poznal a chtěl jí pomoct.“

„To pochybuji. Možná byl jenom zmatený. Nicméně, dostali jsme se přesné k tomu, o čem chci s vámi mluvit. Mary Ann odtud musí zmizet. Byl bych rád, kdybyste ji poslala pryč. Vím, že ji máte kam poslat. Počkejte…“

Zvedl ruku, aby umlčel námitky, na které se Clara chystala.

„Zaplatím za všechny obtíže vám i jí.“

„Je to jedna z mých nejoblíbenějších holek.“

„To je mi jasné, paní Dohertyová, a svým způsobem vás prosím, abyste mi prokázala laskavost. Bude lépe, když tu nebude, kdyby se po ní někdo ptal.“

Neřekl Claře, proč si přeje, aby Mary Ann předstoupila před porotu a křivě přísahala, a ona se ho na to neptala. Dlouho vyznávala zásadu, že to, o čem člověk neví, mu nemůže ublížit. Ze svědomí vyhnala jakákoliv podezření. Život tak byl jednodušší.

„Nu…“ Předstírala, že přemýšlí o jeho nabídce, ale ve skutečnosti už byla rozhodnutá ji přijmout. Je pravda, že Mary Ann je oblíbená, ale zase působila problémy ve vztahu k ostatním dívkám. Měla také tu drzost vysmát se jí, když se k ní Clara po jejím příchodu velmi něžně měla. Bylo načase, aby navštívila Montreal.

„Jak říkám, bude mě to stát hodně peněz.“

„Řekněte sumu.“

„Nejmíň týden mi potrvá, než seženu novou holku, což okamžitě znamená ztrátu třiceti dolarů. Pak je tu jízdenka do Montrealu…“

„Řekl jsem, abyste udala sumu. Podrobnosti mě nezajímají.“

Clara měla chuť výdaje trochu nafouknout, ale raději to zavrhla. Tenhle chlap byl příliš chytrý.

„Čtyřicet dolarů.“

Vytáhl peněženku a vysázel na stůl bankovky. „Byl bych rád, kdyby odjela ještě dnes.“

„Dneska!“

Přidal pětidolarovou bankovku. „To pokryje vaše ztráty. Počkám a doprovodím ji sám na nádraží.“

„Ani nevím, jestli dnes večer nějaký vlak do Montrealu jede.“

„Jede. Může zůstat v hotelu, dokud neupozorníte jejího nového… zaměstnavatele.“

Vstal. „Děkuji za spolupráci, paní Dohertyová. Počkám tady, než si zabalí.“

Clara vzala peníze a schovala je do porcelánové nádoby na krbové římse. „Bude jí trvat nejmíň hodinu, než si sbalí svoje věci a rozloučí se.“

„Srazte to na půl hodiny a dostanete další dva dolary.“

„Dobře.“

Clara odešla. Zavřela za sebou dveře a chvíli se o ně opírala. Pak si odplivla do plivátka na chodbě. Někdy ani peníze nedokázaly zpříjemnit tu hnusnou kaši, kterou musela strávit.

30. kapitola

Mladá služebná otevřela Murdochovi na druhé zaklepání.

Otírala si ruce do zástěry a nervózně po něm pokukovala. Oči a nos měla červené. Napadlo ho, jestli plakala a jestli tomu tak bylo každý den. Usmál se a dotkl se na pozdrav klobouku.

„Dobrý den, Janet. Rád bych mluvil s paní Curranovou.“

„Řekla, že není pro nikoho doma, pane.“

„Skutečně? Obávám se ale, že na tom musím trvat. Jde o policejní záležitost. Mohla byste jí říct, že jsem tady? Omluvím vás.“

„Ano, pane.“

Odcupitala a nechala ho stát na prahu, protože se bála pozvat ho, aby šel dál. Otřel si boty pořádně o rohožku, aby neměla nepříjemnosti, a vstoupil do chodby. Dveře vzadu se otevřely a v nich se objevila Augusta, Janet přešlapovala neklidně za ní.

„Pane Murdochu, právě se chystáme večeřet.“

Murdoch se snažil vypadat co nejpokorněji. V domě bylo ticho, ale způsob, jak mluvila, vyvolával zdání, jako by před ní stál starosta a celá městská rada.

„Trval jsem na tom, že s vámi musím hovořit, paní Curranová. Vaše služebná se snažila splnit svůj úkol co nejlépe.“ Janet se při těch slovech zatvářila tak vyděšeně, že se lekl, zda její situaci ještě nezhoršil.

„Mohu odejít, madam?“ zeptala se.

Augusta přezíravě mávla rukou a dívka odkvačila.

„Co si přejete, pane Murdochu?“

Dnes večer měla na sobě černé hedvábné šaty s šedým saténovým lemováním na živůtku a na sukni. Podle toho, co mu předtím řekli, se domníval, že byla ve smutečním kvůli své matce. Z oddanosti nebo ze vzdoru?

„V případu konstábla Wickena se objevily nové skutečnosti. Rád bych hovořil s manželkou Nathaniela Eakina.“

„To nepůjde. Je ještě…, ještě jí není dobře.“

„Může přijímat návštěvy?“

„Myslím že ne. Ani my jsme ji ještě nenavštívili.“

V tu chvíli vešel do haly nějaký muž. Středně vysoký, zavalitý, s hustými šedivými vousy, které mu trčely po stranách brady. Na sobě měl rubínový sametový kabátek, který vypadal i z dálky špinavý a na klopách posetý skvrnami. I když neexistovala žádná podoba s Murdochovým vlastním otcem, okamžitě si na něho vzpomněl. Někteří muži okolo sebe šíří zvláštní atmosféru, když nesporně ovládají své panství.

„Augusto, zaveď detektiva do mé pracovny. Co tady tak stojíš?“

Natáhl ruku k Murdochovi. „Jsem Nathaniel Eakin. Ještě jsme se neviděli.“

„Ne, když jsem tu byl naposledy, byl jste indisponován.“

„To vám řekli, že?“

„Otče, byls…“

Přerušil ji: „Myslím, že se mě snažíte izolovat od mnoha věcí, které probíhají v tomto domě. Jsem v pořádku jako každý jiný.“

Murdochovi tak ovšem nepřipadal. Jeho tvář se nezdravě leskla a pod očima měl ohromné vaky.

„Tudy, pane Murdochu.“

Pracovna nebyla příliš velká, ale stěny měla podle anglického stylu obložené až do stropu. U dvou protějších zdí stály prosklené knihovny a v rohu zavírací psací stůl. Všechno vyvedeno v tmavém dřevu, křesla potažená hnědou kůží. Namísto toho, aby pokoj působil důstojně jako knihovna pána domu, vyvolával dojem sklíčenosti a dusné atmosféry. Páchl kouřem z doutníků.

Eakin šel za Murdochem s Augustou v patách.

„Posaďte se, pane Murdochu,“ řekla.

Murdoch si vybral jedno z velkých křesel, Eakin druhé. Augusta se postavila za křeslo svého otce a ruku položila na opěradlo. Murdoch nevěděl, zda je to její druh štítu anebo zda chce mít otce na dosah. Eakin si vzal doutník, který ležel na stolku vedle něj. Popel byl dlouhý a Eakin jej otřepal do popelníku. Bylo jasné, že je mu jedno, zda kouř ničí jeho knihy, Murdoch měl stejně pocit, že jsou tam jen pro okrasu. Počkal, až se doutník znovu rozhoří, a pak z něj potáhl. Jeho konec zmizel v houštině vousů. Murdoch se skoro rozkašlal. Rád si občas zakouřil dýmku, ale tenhle kouř v něm vyvolával odpor.

„Ptal jste se po mé ženě?“

„Ano, chtěl jsem vědět, zda bych si s ní nemohl promluvit.“

„Je ve cvokhauzu.“

„Vím. Zachovala si aspoň trochu zdravého rozumu?“

Eakin studoval špičku svého doutníku. „Záleží na tom, jak to myslíte. Dokáže tvořit věty, vyslovovat anglická slova. Ale zbláznila se. Proč s ní chcete k sakru mluvit?“

„Jde o jednu dvě věci, které si potřebujeme ujasnit. Máme nového svědka, který tvrdí, že v pondělí v noci slyšel ženský křik. Myslí si, že vycházel z vašeho domu, a bylo to zhruba ve stejnou dobu, kdy zemřel konstábl Wicken. Přinejmenším to naznačuje, že v tu hodinu byl někdo vzhůru a mohl něco vidět nebo zaslechnout.“

Nathaniel se zamračil. „Vy si myslíte, že to byla moje žena?“

„Možná. Ten svědek popsal výkřiky jako volání o pomoc. Když jsem tu byl v úterý, viděl jsem paní Eakinovou. Volala na mě a prosila o pomoc.“

„To není pravda!“ vybuchla paní Curranová.

„Nekřičela nahlas, madam, jen mluvila, ale říkala ‚Pomozte mi‘.“

Nathaniel odložil doutník, vytáhl velký červený kapesník, vytroubil se do něj a zastrčil jej zpátky do kapsy kalhot.

„No, to je pravda, často si naříkala.“

„Chápete, proč mě to zajímá,“ řekl Murdoch.

„Ne, upřímně řečeno nechápu.“

„Ze dvou důvodů. Paní Eakinová možná viděla konstábla, jak jde okolo. Mohla by nám říct, jestli byl sám nebo ne. A za druhé, jestliže slyšel ten křik, možná se sem šel podívat…“

Větu nedokončil, nechtěl doplnit příliš mnoho informací a byl zvědavý na jejich reakci.

Eakin se podíval na svou dceru. „Nuže?“

„Nikdo nepřišel.“

„Je možné, že jste to neslyšela, madam? Vaše ložnice je ve třetím poschodí. Neslyšela jste volat vaši nevlastní matku a přitom to vypadá, že skutečně volala o pomoc.“

Na chvíli se zamyslela a Murdochovi připadalo, že se snaží najít co nejbezpečnější odpověď.

„Je to možné, ale nepravděpodobné.“

Nathaniel si nalil štědrou dávku vína z karafy na stolku a pořádně si přihnul. „Nevím, kam tím míříte, pane. I kdyby ten policista přišel k nám do domu, což se nestalo, co to znamená? Koronerův verdikt tím nezměníte. Ten muž si vzal život a to je vše.“

Murdoch se rozhodl změnit taktiku. „Jak jsem řekl, v tomto případě je několik pochybností. Čím víc toho budu vědět o Wickenově posledním pohybu, tím lépe.“

Eakin se znovu napil vína, jako by to byla voda. „Tady zbytečně ztrácíte čas.“

Ta slova jen tak zamumlal. Murdoch znal ty příznaky, a navzdory své vůli se jeho tělo, které se řídilo vlastním rozumem, napjalo.

„To budu moci určit já sám, až si osobně promluvím s paní Eakinovou. A mohu se zeptat, co se jí vlastně stalo?“

Augusta nejistě přešlápla z nohy na nohu a nechtěně pohladila ochrannou dečku na křesle. Její otec si Murdocha prohlížel, jako by byl nějakou hříčkou přírody.

„Zcvokla se, to se jí stalo. Je střelená, blázen.“

„Šílenství má mnoho podob, ne? Spíš se ptám, jak se šílenství vaší ženy projevuje.“

„Myslel jsem, že jste policajt a ne doktor.“

„Otče…,“ Augusta se snažila otce uklidnit a položila mu ruku na rameno. Okamžitě ji setřásl.

„Myslím, že pan Murdoch chce vědět, zda je matka nebezpečná sama sobě či zda ohrožuje někoho jiného. Nemám pravdu, pane?“

Murdoch neměl tak úplně jasno, co chce slyšet, ale přikývl.

„A je? Nebezpečná?“

Nathaniel mocně potáhl z doutníku, jeho konec se rozzářil rudě. Neodpověděl, jeho myšlenky se najednou kamsi rozutíkaly. Odpověděla za něj jeho dcera.

„Naneštěstí paní Eakinová nedávno utrpěla tragickou ztrátu. Její syn z předchozího manželství zemřel náhle na zánět pobřišnice. Doktor si myslí, že ten žal způsobil dočasné ochromení jejích rozumových schopností.“

„Vyšinutí. Myslíš vyšinutí, troubo.“

Nathaniel se probral ze svého snění jedovatý jako zmije. Murdoch se falešně usmál. „Vidím, že jste učitel, pane Eakine.“

„Ne, nejsem. Ale každý idiot dokáže používat při troše snahy správná slova. Ona je mnohem vzdělanější než já. Neměl jsem možnost pokračovat ve studiu, i kdybych chtěl. Musel jsem pracovat. Rodina potřebovala moje peníze.“

Paní Curranová se pokusila o chabou odvetu. „Nemyslím si, že ho zajímají naše životy, že otče?“ Její světlá pokožka se zbarvila dočervena pokořením, ale dál hovořila k Murdochovi.

„Začala mít halucinace, že ji někdo pronásleduje. Byla přesvědčená, že to dítě někdo otrávil a že ona sama je v nebezpečí.“

„Promluvte si s doktorem, jestli nám nevěříte,“ vložil se do toho Nathaniel. „On podepsal úmrtní list. Chlapec zemřel na prasklý apendix. Nedalo se nic dělat.“ Zhltnul zbytek vína. Pak se naklonil k Murdochovi a upřel na něho oči, které se rychle podlévaly krví. „Fakt je, že Margaret ví, že tahle smečka je proti ní, a přemýšlela o tom tak dlouho, až se z toho zbláznila.“

Jeho dcera se nervózně zatřásla. „Nikdo ‚není proti ní‘, jak říkáš, otče. Tak třeba já jsem se všemožně snažila být s ní zadobře. Bylo jí to jedno. Od samého počátku se chovala tak nepřátelsky.“

„Bála se. To dá rozum, že se bude bát. Tady jsem byl já, vdovec. Dospělé děti. Moje dcera zvyklá starat se o domácnost. Však víte, jak se chovají ženské, když jim na dvorek přibude další slepice.“ Snažil se prsty napodobit klování. „Kvok, kvok, kvok. Pravda je taková, že se všichni bojí, aby nepřišla do jiného stavu a nepřivedla na svět další dědice.“

Murdochovi začínalo být paní Curranové líto. Odvrátila tvář a poodešla ke krbu. Murdoch si všiml, že v tomto pokoji není ani smuteční krep, ani černá stuha.

„Jak se jmenuje ošetřující lékař vaší paní?“

Navzdory tomu, co řekl, si nebyl jist, zda toto vyšetřování něco přinese, ale Eakin byl tak odporný a náladový starý otrava, že ho nechtěl nechat jen tak vyklouznout. Nathaniel neodpovídal, místo toho začal potahovat z doutníku. Murdoch věděl, že to otálení je jen dalším pokusem, jak ho ponížit, usadit ho, a cítil, jak v něm roste vztek. Tenhle člověk možná má peníze a myslí si o sobě, že je gentleman, ale chová se jako boxer, a kdyby si Murdoch nedal pozor, přijal by jeho výzvu, byť je to třeba starý muž.

Augusta odpověděla za otce. „Doktor Ferrier. Bydlí hned tady přes ulici. V čísle tři sta dvanáct.“

Murdoch vytáhl blok a zapsal si jméno a adresu.

Gong začal odbíjet celou a Murdoch si všiml, že na polici jsou stejné hodiny jako v přijímacím pokoji. Mince okolo hrudi Štěstěny zářily odrazem plamínků ohně.

Zavřel blok, zastrčil ho do kapsy a vstal.

„Jdete do cvokárny?“ zeptal se ho Eakin.

„Ano, zítra.“

Nathaniel také vstal a šel k němu. Byl dobře o hlavu menší než Murdoch, což znamenalo, že k němu musel vzhlížet, a Murdoch cítil z jeho dechu pach doutníku a vína.

„Asi by vám měli říct, že moje manželka trpí erotomanií. Víte, co to znamená?“

„Ne, nevím.“

„No, tak byste si to měl zapsat do toho vašeho notýsku. Znamená to, že jakmile spatří kalhoty, je připravená vám ji nabídnout. Snažila se tak o Jariuse. A o zetě, jejího manžela…“ Ukázal palcem na Augustu. „Nedoporučuju vám, abyste její nabídku přijal. Klidně to bude dělat i s řeznickým synkem.“

„Zvážím to,“ řekl Murdoch.

„Na vašem místě bych to udělal.“

Mrzutě couvnul. Murdoch pokynul paní Curranové na pozdrav a odešel.

31. kapitola

Celou cestou do Ontario Street Murdoch lehce klusal, aby se tak zbavil hněvu. Hlavu měl plnou agresivních představ, co by udělal Nathanielu Eakinovi. Poté, co by mu udeřil hlavou o podlahu podruhé, zpomalil by. Ano, ten chlápek byl hajzl, ale Murdoch věděl, že vztek, který v něm probudil, nepatřil jen jemu. Vzpomínka na otce, jak nadává matce, mu působila bolest na hrudi a špatně se mu dýchalo. „Ta kurva, štětka, laciná děvka.“ A ještě víc, slova, která si nechtěl připomínat. Ona, tichá jako vždy, dělala svou práci, hlavu skloněnou tak, že on, ještě chlapec, měl chuť vykřiknout: „Podívej se zpříma! Proč kloníš hlavu? Nedělej to!“ Ale když s ní mluvil potom, plakala, a jeho pocity strachu a lítosti přebilo pohrdání vůči ní a zuřivý vztek vůči otci, který ho rozpaloval doběla i teď. Podle místních úřadů zemřela jeho matka náhodou, když sbírala měkkýše na pláži. Uklouzla, uhodila se do hlavy, ztrati
la vědomí a utopila se. Murdoch šel potom na pobřeží a snažil se najít tůň, ve které zemřela. Nebyl si jist přesným místem, ale na tom nezáleželo, všechny tůně byly mělké, spíš jako brouzdaliště. Její smrt tak ještě víc postrádala jakýkoliv smysl.

„Brej večír, pane Murdochu.“ Okolo prošel jeho soused, pan O’Brien. Přes rameno nesl námořnický vak a Murdoch usoudil, že se asi znovu chystá na nějaké exotické místo. Otočil se, zamával směrem k domu a Murdoch viděl jeho ženu a děti nalepené na okenním skle. Všichni mu s různým nadšením mávali. Murdoch si pomyslel, že O’Brien nejspíš znovu oplodnil svoji ženu a mohou se tak těšit na devátý přírůstek.

Všechny ty tvářičky teď koukaly na Murdocha a ten se na ně snažil vesele usmát. Rozhodl se, že si v obchodě s cukrovinkami paní Bailové musí co nejdřív koupit další špalky z ječného sladu.

Vešel do domu a pozdravil se s domácími.

Arthur kráčel pomalu chodbou, Beatrice za ním, připravena ho zachytit. Oba se otočili, aby Murdocha pozdravili.

„Brý večer, Wille,“ pozdravil Arthur.

„Co tu děláte?“

„Prohlížím si pamětihodnosti. Už mám kuří oka na zadku z toho věčného sezení. Tak jsem se rozhodl, že půjdu na procházku. Představuju si, že tohle je King Street. Každým okamžikem se chystám zajít do jednoho z těch nóbl obchodů a utratit tam majland.“

„Dobře, že jste přišel, pane Murdochu,“ řekla Beatrice. „Vždycky to přežene a mě neposlechne. Dnes toho už bylo opravdu dost.“

Arthur si pro tu příležitost oblékl kalhoty a flanelovou košili. Ve světle svíčky, s rozzářeným obličejem, vypadal téměř zdravě. Murdoch k němu z ničeho nic pocítil takový příval náklonnosti, že měl chuť ho obejmout. Věděl ale, že by to všechny přivedlo do rozpaků. Poklepal nohou na podlahu. Srolovali koberec, aby se Arthurovi snáze chodilo.

„Tohle je skvělý parket pro šotyš. Paní Kitchenová, můžeme si zatančit, kdykoliv budete chtít.“

„Už jsem zapomněla kroky. Dejte mi své věci,“ řekla paní Kitchenová a ponechala manžela o samotě. „Celý den je hnusně. Musím vám ohřát večeři.“

„Děkuji. Jako obvykle mám hlad jako vlk. Dáte si se mnou, Arthure?“

„Nejdřív se najezte. Já si odpočinu, aby byla manželka klidná, a pak si dáme čaj.“

„Můžete jít rovnou do salonu,“ řekla Beatrice. „Jen dohlídnu na tátu.“

„Ne, není třeba,“ zaprotestoval Arthur a ohnul paži, aby ukázal biceps. „Mám sílu jako profi zápasník. Půjdu sám a odpočinu si v křesle, než mě zavoláte.“

Mluvil zvesela, ale jeho úzkost bylo jasně znát. Než onemocněl, býval Arthur Kitchen velmi aktivní, nadšený cyklista a chodec. Podle manželky byl také skvělý tanečník, hlavně mu šla polka, kterou se Murdoch teprve snažil naučit.

Beatrice šla do kuchyně a Arthur do obýváku. Murdoch chvíli stál, ohříval si dechem studené ruce, ale hlavně se snažil zachytit nějaké zvuky shora – psací stroj anebo Enid, jak hovoří se synem. Právě chtěl vejít do salonu, když zavrzaly schody. Sama paní Jonesová scházela dolů. Držela synka za ruku a oba byli oblečeni v dlouhých pláštěnkách. Ve výrazu její tváře bylo cosi, čemu nerozuměl. Chovala se rezervovaně, nebyla zrovna ráda, že ho vidí. Pocítil nával zklamání. Zase bude všechno při starém?

„Paní Jonesová, Alwyne. Kam se chystáte v tak nevlídný večer?“

„V kostele je zvláštní kongregace. Přijel řečník z Wisconsinu. Zrovna se vrátil z mise v Nigérii. Je určitě nesmírně inspirující.“ V hlase jí znělo nadšení a Murdoch pocítil žárlivost. Choval se proto upjatě.

„Upřímně doufám, že stojí za tu cestu deštěm.“

Uvědomila si jeho tón a tvář jí pohasla. „Určitě stojí, jsem si jistá. Pracuje pro našeho Pána už mnoho let.“

Murdoch couvl, aby kolem něho mohla projít. Poklepal chlapci laškovně na čepici, ale ten se odtáhl, jako by mu dal ránu. To Murdocha také podráždilo. Chlapec se většinou choval jako rozmazlený fracek. U dveří Enid zaváhala a znovu se na něj podívala.

„Myslím, že tam nebudeme dlouho, pane Murdochu. Možná bychom si spolu mohli promluvit, budete-li ještě vzhůru?“

„Na to klidně počkám třeba do půlnoci.“

Přál si být galantní, ale ta slova zněla nahněvaně.

„Tak tedy dobrý večer.“

Otevřela dveře, vpustila dovnitř poryv chladného vlhkého vzduchu. Murdoch vešel do přijímacího pokoje, nadával si, že se choval jako křupan. Připadalo mu, že paní Jonesová je velmi oddaná své církvi. Zřejmě vyznání nezmění. Chytil sám sebe. Když na to přijde – co on? Dokázal by zavrhnout svou víru, což by zřejmě měl, pokud by… Znovu se zastavil. Podívejme se, uvažuje jako nějaká bláznivá holka. Pomýšlí na sňatek a ještě si ani nezačali tykat! Obešel stůl a sedl si na své místo. Copak na tom skutečně záleží? Náš Pán se nehlásí k baptistům ani ke katolíkům. A narodil se jako Žid. Kým vlastně byl? Jednou, když chodil do katechismu, se takto Murdoch zeptal. Kněz ho plácnul svatou knihou po hlavě. „Tyhle pohanské otázky se až příliš podobají rouhání, mladý muži. Klekněte si támhle v koutě a odříkávejte Otčenáš, dokud vám neřeknu, abyste přestal.“

Murdoch zůstal v koutě, až jeho kolena křičela bolestí, ale nedoprošoval se.

Protřel si obličej. Zdá se, že dnešní den musí znovu přežvýkat všechnu starou zášť. Otec O’Malley k ní také patřil. Velký, přísný kněz, měl silný irský přízvuk a mozek připomínající irské bažiny.

Murdoch věděl, že jeho matka by si přála, aby se stal knězem, ale on si to nedokázal představit. Jeho sestra Susanna ale chodila do klášterní školy, a když jí bylo osmnáct, složila slib věrnosti. Teď žila jako jeptiška, izolovaná od světa, kdesi v Montrealu, a on ji už dlouho neviděl. Bylo mu dovoleno napsat jí dopis jednou za rok a jednou za rok také dostal dopis od ní. Její dopisy byly neosobní a plné zbožných frází. Ta kamarádka, kterou miloval, se kterou se hádal a nakonec ji ochraňoval, zmizela za závojem otřepaných frází.

„Jéje, vypadáte velice naštvaně, pane Murdochu.“

Paní Kitchenová vešla s podnosem.

Zašklebil se na ni, vděčný, že ho vytrhla z jeho myšlenek. „Máte pravdu. Přemýšlel jsem o církvi.“

Bystře se na něho podívala. „O církvi, nebo o lidech v církvi?“

Pomohl jí naservírovat talíř. Dnes bylo jeho oblíbené jídlo – párky, bramborová kaše a pečený tuřín.

„Jako moučník máte vaječný krém. Paní Jonesová ho připravila. Trvala na tom. Říkala, že vás dáseň nejspíš ještě pořád bolí. I Arthur ochutnal. Je to moc dobré.“

„Mohu začít moučníkem?“

„Opovažte se.“ Usmála se na něho. „Vidím, že paní Jonesová mi začíná přerůstat přes hlavu. Tichá voda. Zprvu jsem si myslela, že je odměřená, ale ona je jen rezervovaná. Nemyslíte, pane Murdochu?“

„To určitě.“

„Hlavně se mi na ní líbí, že učí svého hocha vybranému chování. Nesnese nepřístojnost.“

Murdoch vyhýbavě pokýval hlavou.

„Je dobrá matka, řekla bych. Ne jako ty přelétavé ženské, které strčí děcko, kam se jim to zrovna hodí.“

Podíval se na ni, ale nedávala nic najevo.

Položila podnos na kredenc. „Nechám vás teď v klidu. Zazvoňte, až budete hotový.“

Když zavřela dveře, Murdocha poněkud opustila verva, s jakou se zprvu pustil do jídla. Brambory byly studené a kaše hrudkovitá, tuřín hořký a ukázalo se, že párky jsou tvrdé jako kámen. Nebydlel tu ale kvůli jídlu a nikdy by paní Kitchenové nedal najevo, jak hrozná je kuchařka.

Musel spát déle než hodinu. Naposledy, co si pamatoval, seděl v křesle u krbu a zvrátil hlavu. Jako v mlze viděl obraz Beatrice, jak ho přikrývá dekou, ale nedokázal přemoci spánek, který ho vtahoval do své moci. Nakonec ho probudil zvuk otevírajících se vstupních dveří. Posadil se zpříma, vyčerpaný, snažil se vrátit k vědomí. Svíčka už dohořívala a v krbu žhnuly poslední uhlíky. Hodiny ukazovaly jedenáct.

Slyšel kroky na schodech, zívl, vstal a vyšel do chodby. Enid Jonesová se snažila vyhnout nábytku, který jí stál v cestě. V náručí nesla spícího Alwyna.

„Počkejte, pomohu vám.“ Napřáhl paže. Nejprve si myslel, že ho chce odmítnout, ale neměla jinou možnost, pokud nechtěla Alwyna postavit na zem.

„Díky.“

Nemotorně mu dítě podala, jeho tělo bylo ztěžklé spánkem. Hlava mu spadla na Murdochovo rameno a on ho přidržoval bradou.

„Podržím dveře,“ řekla Enid a rychle vyběhla po schodišti napřed.

Ve dveřích do jejího pokoje se Murdoch zastavil, aby měla čas rozsvítit lampu a odhrnout přikrývku. Chlapec v jeho pažích mu připadal hřejivý a pevný, zhluboka a pravidelně dýchal. Murdoch ho něžně políbil na tvář, která byla ještě studená.

„Sundám mu pláštěnku.“ Opatrně manévrovala a stahovala mu rukávy, zatímco ho Murdoch držel. Byla tak blízko, že viděl tvar jejích úst, sotva znatelné chmýří na jejím horním rtu.

„Buďte tak hodný a položte ho tady.“

Udělal to a Alwyn se ihned překulil na bok, nohy pokrčené v kolenou.

„Musím mu sundat boty, ale teď nemám to srdce ho budit. Počkám.“

„Snad jste ho nenesla celou cestu z Jarvis Street?“ zeptal se Murdoch šeptem.

„Ne, jen z prostředka, ale než jsme došli sem, připadal mi těžší než pytel brambor. Ty schody bych nezvládla. Moc vám děkuji, pane Murdochu.“

„Není zač. Bylo mi potěšením.“ A myslel to tak.

Zaváhala. „Doufala jsem, že si chvilku promluvíme. Tedy pokud nejste moc unavený.“

„Jsem úplně vzhůru. Můžeme jít dolů do salonu, jestli chcete. Kitchenovy neslyším, takže asi už spí.“

„Zdržela jsem se mnohem déle, než jsem čekala.“

„Takže řečník toho měl hodně na srdci?“

„Ano. Byl opravdu úžasný a lidé na něho měli spoustu dotazů.“

Svlékla si pláštěnku, sundala klobouk, odložila ho na prádelník a rychle si sčesala vlasy dozadu.

„Půjdeme dolů?“

Nathaniel nechápal, proč mu Jarius nepomůže. Už dvakrát mu řekl, že chce vstát. Pozvracel se do postele, na polštář a kyselý zápach ho dráždil v nose. Chtěl odtáhnout tvář, ale nešlo to. Pokusil se znovu něco říct, ale slova, která vydal, byla nesrozumitelná, ne to, co chtěl říct. Viděl, jak se Jarius nechápavě mračí. Necítím ruku, pomoz mi překulit se na záda. Někdo přes něj musel hodit deku, protože cítil její tíhu. Byla příliš těžká. Přesto mu byla zima, oheň v krbu zřejmě vyhasl. Upadl snad, když šel přiložit trochu uhlí? Chtěl otočit hlavou, aby se podíval, ale ať se snažil, jak chtěl, nedokázal to. Slyšel někoho, jak cosi drmolí. Co je to za idiota? pomyslel si.

„Otče? Otče?“ Jarius klečel vedle něho a vsunul ruku pod Nathanielova ramena, aby ho zvedl a posadil. Nathaniel se zmučeně pokusil vysvětlit, co se s ním děje, ale vyšlo z něj jen jakési zachrochtání.

„Augusto!“ zakřičel Jarius. „Augusto, pojď sem rychle!“

32. kapitola

Murdoch zaslechl kroky, které mířily chodbou k jeho cele.

Ta těžká chůze mohla patřit jedině konstáblu Crabtreemu. Tenká stěna se odsunula stranou a Murdoch spatřil konstáblovy oči. Vypadal pobaveně.

„Pojďte dál, Georgi, já nespím.“

Crabtree vstoupil. Nesl hrnek a v něm nejspíš čaj.

„Myslel jsem si, že by vám to mohlo přijít vhod, pane.“

Murdoch se poškrábal na noze. „Kdo tu byl naposledy?“

„Myslím, že starý Joe Baxter.“

„Nechal toho po sobě dost.“

Murdoch si vzal hrnek a napil se trochu čaje. Byl silný a sladký, jako by do něho někdo vysypal cukřenku. Byl také vařící a Murdoch sebou škubl.

„Vyspal jste se aspoň trochu, pane?“

„Ne. Ale aspoň mám větší soucit s našimi hosty. Hodlám zrekvírovat nový kavalec. V tomhle jsou nějaké šutry.“

Zívl a rozhlédl se po místnůstce. Bylo tu úzké lůžko se slamníkem a dekou tvrdou jako plech, stolička a kýbl. „Co byste říkal nějakým obrázkům na zdi, Georgi? Vkusným. Daruji svůj portrét náčelníka Grasetta. Aby to tu působilo trochu veseleji.“

„Vězni by si ale potom přáli třeba zůstat, když to uděláme.“

Murdoch se znovu poškrábal. „Vysoce nepravděpodobné, i přes ty obrázky.“

Zakroutil hlavou, snažil se procvičit ztuhlou šíji. „Raději bych měl odtud vypadnout, než se ostatní začnou podivovat, cože tu k sakru dělám.“

„Nejste první důstojník, který spal v jedné z cel, a pravděpodobně ani ne poslední.“

„Měl jsem jít do hotelu Avonmore, ale tohle bylo první místo, které mě napadlo.“

Crabtree kývl hlavou. Jako vždy taktní, neptal se, proč musel Murdoch uprostřed noci na stanici hledat, kde by složil hlavu.

„Georgi, jak jste se seznámili s Ellen?“

Konstábla ta otázka možná překvapila, ale nedal nic najevo. „Znali jsme se už od dětství. Naši rodiče se přátelili. Hrávali jsme si spolu.“

„A jak jste poznali, že jste do sebe zamilovaní?“

„Zamilovaní? To bych ani tak neřekl. Zkrátka jsme to tak nějak brali jako hotovou věc, že se jednou vezmeme.“

„A vy oba jste metodisté, ne?“

„Ano, pane.“

„Věříte ve smíšená manželství, Georgi?“

„Jako když každý z manželů patří k jinému vyznání?“

„Ano. Co kdyby jeden byl, dejme tomu, katolík, a ten druhý, řekněme, baptista? Myslíte si, že by takové manželství mohlo fungovat?“

„To zaleží na tom, ne?“

„Na čem?“ Murdoch tu otázku skoro vykřikl.

„No, řekl bych, že záleží na tom, jak důležitá pro každého z nich ta víra je a nakolik jsou připraveni na kompromisy.“

Murdoch zabručel. Zdálo se mu, jako by dva dny v tahu pil, tak měl oteklý jazyk a bolavou hlavu. Spolu s Enid šli dolů, do salonku, ale on věděl, cítil to, že se mu nebude líbit, co mu ona řekne. A taky se mu to nelíbilo.

„Přemýšlela jsem a přemýšlela, a jakkoliv pro mě bylo těžké dojít k tomuhle závěru, dospěla jsem k němu.“

„Ano?“ Srdce mu skoro přestalo tlouct.

„Vy byste chtěl, abych konvertovala ke katolické církvi, a to bych já nemohla. Byla bych nevěrná památce svého manžela a slavnostnímu slibu, který jsem mu dala, že vychovám Alwyna spolu s Ježíšem jako jeho Spasitelem. Proto odcházím, našla jsem si bydlení blíž našeho kostela.“

„A dál od svatého Pavla, že?“

Musel ji obdivovat – prokázala víc cti, než měl v sobě on. A pak ho poprvé oslovila křestním jménem, ale ten sladký pocit skoro vymazala bolest nad tím, co mu říkala.

„Wille, musím přiznat, že vás začínám mít velice ráda, ale pro dobro nás obou bude lépe, když tyto city nebudou pokračovat.“

Murdoch si přejel prsty po zarostlé bradě. Potřeboval se oholit.

„Odmítla mě, Georgi.“

„Paní Jonesová, pane? Ta Velšanka?“

„Ta. Myslí si, že by nedokázala překonat naše rozdílná vyznání. Taky řekla, a teď ji budu citovat: ‚Oba jsme utrpěli ztrátu milované osoby. Jsme prostě smutní. Nesmíme tyto city zaměňovat za skutečnou lásku. Možná se zrodily jen z toho, že jsme jeden druhému nablízku.‘ Jako by se jí to mohlo stát s jakýmkoliv jiným mužem.“

Crabtree si odkašlal. „Promiňte, pane Murdochu, ale ona má pravdu. Možná když bude bydlet někde jinde, zjistíte, jestli jste v ní našel svou skutečnou lásku anebo ne.“

Murdoch se musel zasmát té vážnosti, s jakou jeho konstábl pronášel tu řeč. „Vy jste se minul povoláním, Georgi. Vy jste měl být kazatelem.“

„Jeden čas jsem o tom přemýšlel, pane. Ale Ellen se nelíbila představa, že by byla kazatelova žena. Člověk je moc pod drobnohledem. Mimochodem, pane, předpokládám, že se hodláte s paní Jonesovou vídat, až s vámi nebude bydlet pod jednou střechou?“

„Nevím. Tak dalece jsem o tom ještě nepřemýšlel.“

Uslyšeli kroky a u dveří se objevil jeden z mladých konstáblů.

„Někdo vás tu hledá, pane Murdochu. Nějaké skotské děvče.“

„Kdo?“

„Kluk s copánkem.“

„Číňanův syn?“

„Ano, ten.“

„Říkal, co chce?“

„Och, to ne.“ Snažil se nepodařeně napodobit Fengův přízvuk.

„Dejte mi pár minut a pak ho přiveďte do kanceláře.“

„Ano, pane.“ Rozhlížel se zvědavě po cele. „Jste tu na inspekci, pane Murdochu?“

„Něco takového.“

Murdoch vstal a pocítil v bederní páteři ostré píchnutí. „Georgi, připomeňte mi čas od času, prosím, že jsem dospělý chlap a nemusím se chovat jako navztekané děcko.“

Včera večer na ni zaječel: „Pokud vám připadám moc blízko, jak říkáte, tak půjdu někam jinam.“

Crabtree se zašklebil. „Podívám se, jestli bych pro vás někde nenašel břitvu, co vy na to? Nejlíp si člověk uvědomí, že je už dospělý, když se musí holit.“

Crabtree nadzvedl rákosový závěs a uvedl Feng Lia do kanceláře. Mladý muž se uklonil. Murdoch si nebyl jist, jak mu má odpovědět, a tak mírně pokývl hlavou.

„Posaďte se, pane Li.“

Feng si sedl na židli před psacím stolem a okamžitě schoval svoje ruce v širokých rukávech tuniky. Dnes měl na sobě pracovní šaty, modrou lněnou halenu a široké černé kalhoty. Murdoch si všiml, že je nervózní, ale snažil se to nedat najevo. Možná se poprvé v životě ocitl na policejní stanici. Murdoch si najednou dokázal představit, jak se asi Číňan cítí. Podivní lidé, podivné způsoby.

Usmál se a snažil se ho uvolnit, pak zrozpačitěl. Možná že v Číně nepatří úsměv k dobrým mravům.

„Přál jste si se mnou mluvit, pane Li?“

Mladý muž přikývl anebo se uklonil, Murdoch si nebyl jist, co to bylo. Možná oboje.

Zatímco se na sebe dívali, vládlo tu trapné ticho. Murdoch se snažil vypadat povzbudivě.

„Přišel jsem ve věci toho konstábla, který nedávno zemřel. Později dospěl můj otec k tomu, že si není tak úplně jistý, pokud jde o identifikaci té mladé dámy, která oné osudové noci konstábla doprovázela. Vlastně, při dalším přemýšlení, došel k názoru, že ta mladá žena, kterou jste vy, vy osobně, předvedl, byla asi spíše ta, kterou viděl stát za oním důstojníkem.“ Odmlčel se a čekal na Murdochovu reakci. Ale ten cítil, že to není všechno, a nic neříkal. Feng odvrátil oči a zbytek svého projevu adresoval zdi za Murdochovými zády. „V zájmu pomoci policejním důstojníkům v jejich pátrání může ovšem můj otec poskytnout nějaké informace týkající se té druhé ženy. Té dámy, která se dostavila na slyšení a říkala, že je zasnoubená s panem Wickenem.“

„Ano? A o čem může ta informace být?“

„Jmenuje se Mary Ann Trowbridgeová, jak uvedla, ale adresa jejího bydliště je jiná, než udala. Ve skutečnosti bydlí na Sydenham Street. Její živnost nemá dobré jméno.“

„Aha. Jak se váš otec dostal k těmto informacím?“

Feng si zdvořile odkašlal, nicméně stále hovořil k portrétu Jejího Veličenstva. „Tato dáma a můj otec se v minulosti potkali. Jejich vztah byl ovšem naprosto cudný.“

Nebylo snadné porozumět mu přes jeho silný přízvuk a nulový výraz ve tváři, ale v jeho hlase zaslechl stopu zášti a všiml si, jak stáhl rty.

„Kdy došlo k tomu cudnému seznámení?“

„Myslím, že před několika měsíci.“

„Neříkal, v kterém čísle na Sydenham Street slečna Trowbridgeová bydlí?“

„Ano. Sídlí v domě číslo tři sta třicet čtyři. Je to dům s modrými dveřmi.“

Murdoch si kroutil s knírkem. Fengova výpověď se shodovala s tím, co říkala Beulah. Zdá se, že slečna Mary Ann je stále ještě u řemesla. Kdyby tohle vyšlo najevo, mohlo by to věci pro paní Wickenovou a pro Isobel ještě ztížit.

Číňanovy oči se konečně setkaly s jeho. „Pane Murdochu, budu si moci správně myslet, že se nezmíníte o mém otci? Jsme tu na milost…“ Jeho hlas zeslábl a Murdoch si uvědomil, jak těžké bylo pro tohoto muže přijít na stanici.

„Ví o tom, že jste mi ty informace dal?“

Feng se na něj podíval a tentokrát byl jeho výraz tváře naprosto čitelný. „Mohu říci, že můj otec by nepochybně souhlasil, ale ještě jsem neměl příležitost mu to říct. Rozhodl jsem se touto záležitostí zatížit sám sebe.“

Murdoch napřáhl ruku. „Děkuji, pane Li. Splnil jste svou občanskou povinnost. Prověřím to.“

Feng si s ním poněkud váhavě potřásl rukou. Jeho prsty byly studené a trochu vlhké.

33. kapitola

V domě s modrými vstupními dveřmi byly všechny závěsy zatažené. Po straně verandy visela na konzole litinová lucerna. Byla umístěná tak, aby na člověka, který tu stojí, nedopadalo přímé světlo. Mazané. Murdoch otevřel branku, která varovně zavrzala, a vykročil ke dveřím. Murdoch si nejprve myslel, že těžké mosazné klepadlo má tvar lví hlavy, ale když je zvedl, viděl, že je to tvář ženy, které z obočí lezou zakroucení hadi. Silně zabušil.

Téměř okamžitě se závěs na okně po jeho pravici mírně nadzvedl. Neviděl, kdo vykukuje ven, ale mile se usmál, aby toho člověka nevylekal. Po tom, co mu připadalo jako nekonečně dlouhá doba, se dveře pootevřely, jen na malou mezírku, sotva tak, aby zahlédl drobnou střízlivě oblečenou ženu s ostře řezanými rysy.

„Ano?“ vyštěkla na něho.

Zdvořile se dotkl krempy klobouku. „Rád bych hovořil se slečnou Mary Ann Trowbridgeovou. Pokud vím, bydlí zde.“

„Kdo jste?“

Murdoch zaváhal, nevěděl, jestli mu nezabouchnou dveře před nosem, když řekne pravdu. Ale nelíbilo se mu ani předstírat, že je zákazník.

„Jmenuji se Murdoch. Jsem detektiv ze stanice číslo čtyři. Vedu vyšetřování a rád bych mluvil se slečnou Trowbridgeovou.“

Žena nevypadala ohromeně ani vyplašeně. „Jaké vyšetřování?“

„To bych raději probral s ní.“

„Ona tady už nebydlí.“ Neobměkčilo ji ani to, že se Murdoch zamračil.

„A kde je?“

„To nevím. Nejsem pošťák.“

Žena měla vlasy pevně stažené dozadu do drdůlku, což ještě zdůrazňovalo její odstávající uši. Pokud viděl, její šaty byly monotónně hnědé. Když se tak na ni díval, musel si vzpomenout na elfy, ovšem bez oněch roztomilých vlastností, které patří do pohádkového světa. Byla také spřízněná duše s Beulah.

„Mohu tedy mluvit s někým jiným?“

„Ne.“

Naštěstí ho před zlostí zachránil kdosi, kdo hlaholil v chodbě.

„Emily, pouštíš sem hrozný průvan. Buď pozvi toho gentlemana dál anebo zavři dveře.“

Oslovená žena se chystala poslechnout ten druhý návrh, ale Murdoch rychle strčil do dveří koleno. Překročil práh.

Pod schodištěm stála mladá žena. Měla plnou postavu a bílá průsvitná róba byla střižená tak, aby odhalovala značnou část poprsí a holých paží. Bohaté hnědé vlasy měla volně sepnuté, rty a tváře namalované růží. Ztělesňovala Murdochovu představu prostitutky.

Usmála se. Jestliže ta žena u dveří byla nevrlým elfem, tahle mladá žena představovala květinovou vílu. Alespoň v tlumeném světle. Znovu se na pozdrav dotkl svého klobouku.

„Promiňte, madam, že vás ruším, ale jsem detektiv a rád bych vám položil pár otázek.“

Úsměv zmizel a zatvářila se vystrašeně.

„Já, ehm…“ Podívala se přes rameno, jako by hledala pomoc, a vtom se objevila další žena. V chodbě začínalo být těsno. Byla starší, měla majestátnější postavu, zázračně staženou korzetem do perleťové hedvábné róby. Krémový satén zakrývající její poprsí by klidně posloužil jako dečka na krbovou římsu. Kulatá brada vypadala ve vysokém krajkovém límečku ještě kulatější. Přesně tak si představoval bordelmamá.

„Emily, co se tady děje?“ Mluvila s přirozenou autoritou a vrátná o krok ustoupila. Mladá žena také vystoupila do poloviny schodiště, ale zastavila se a pozorovala, co se bude dít.

Murdoch se znovu představil. „Ocenil bych, kdybyste mi věnovala trochu času, madam.“

Viděl, jak rychle zvažuje svoje možnosti, a pak se usmála. Zuby měla nečekaně bílé a bez kazu. Připomnělo mu to vitrínu v ordinaci doktora Stevense. Podala mu ruku v rukavičce, nahýbala se přes Emily, jako by to byl nějaký kus nábytku.

„Těší mě. Jsem Clara Dohertyová.“

Vzal ji za ruku, trochu nejistě, protože nevěděl, co se od něj čeká. Na ukazováku měla navlečený velký smaragdový prsten a její gesto skoro připomínalo papeže. Rozhodl se ji nepolíbit, ale ruku napolo stiskl, napolo jí potřásl.

„Prosím, pojďte dál. Můžeme si pohovořit u mě v pokoji.“ Měla britský přízvuk.

Nebyl si jist, jak se protáhne okolo té vzpurné služebné, aniž by nebyli oba v rozpacích, ale paní Dohertyová ho zachránila.

„Emily, pan Murdoch si jistě dá něco teplého. Doneste nám tureckou kávu. Souhlasíte, pane?“

Murdoch vděčně přikývl. Jeho pátrání po Mary Ann Trowbridgeové ho naučilo exotickým chutím.

„Odložte si,“ řekla hospodyně a on poslechl, snažil se v tom stísněném prostoru ze sebe setřást svůj tulení kabát. Nakonec se mu to povedlo, sebrala kabát a klobouk, odkvačila chodbou a odložila je na vysoký dubový věšák. Ta mladá žena, která se během této konverzace roztomile hihňala, je stále pozorovala, ale když jí bordelmamá rychle pokynula hlavou, odešla také. Stoupala po schodišti trochu melodramaticky a šaty si zvedla nad kotníky. Ovšem dojem zkazila její potřeba pořádně si kýchnout. Sukni nepustila, ale vtahovala do sebe zpátky co nejvíce hlenu.

„Pane Murdochu?“ ozvala se paní Dohertyová.

Začervenal se, zlobil se sám na sebe, že se nechal upoutat tou dívkou.

„Tudy.“ Odtáhla stranou červený sametový závěs nalevo, otevřela dveře a uvedla ho do pokoje. Okamžitě se udeřil holení o roh nízkého stolku, který vypadal, jako by byl umístěn přímo proti dveřím. Paní Dohertyová plula místností napřed a odsouvala neskutečné množství nábytku – stolky na lampy, květinové stolky přecpané kapradinami v květináčích, křesla potažená nachovým plyšem. Usedla na jeden z gaučů u krbu a pokynula mu, aby si sedl naproti. Koberec byl hustý, na světle hnědém podkladu byly namalovány velké růžové a žluté růže. Paní Dohertyová pohlédla na jeho nohy a on si uvědomil, že má vlhké boty, a zašoupal nohama jako malý kluk. Ve své kariéře už vedl řadu rozhovorů, ale nepamatoval si, že by byl kdy tak nervózní a nešikovný. Nevěděl, zda je to jeho vlastním vědomím nedostatečného zasvěcení do záležitostí sexu anebo zda paní Dohertyová tak zdokonalila umění udržovat mužskou po lovinu populace mimo rovnováhu.

„Vím, že Mary Ann Trowbridgeová tady bydlí. Rád bych s ní mluvil.“

Jeho přísný tón Claru očividně překvapil. Snažila se totiž jednoznačně předstírat co nejdéle. Zamračila se.

„Je mi líto, ale odstěhovala se.“

„Kdy?“

„Vlastně teprve včera. Ale musím trvat na tom, abyste mi vysvětlil, o co jde. Proč s ní chcete mluvit?“

Její hlas se změnil, falešná britská intonace byla rázem pryč.

„Jak nepochybně víte, slečna Trowbridgeová nedávno svědčila u vyšetřování, které se týkalo smrti jednoho mladého konstábla.

Vyšetřování ještě není u konce a já bych jí velice rád položil několik otázek.“

Rozhodla se chovat uraženě nad jeho nedostatkem vychování.

Přerušila je Emily, která bez klepání či jiného varování otevřela dveře a vešla do místnosti. Nesla stříbrný podnos se stříbrnou kávovou konvicí a dvěma šálky a podšálky. Vypadaly velmi delikátně, i když byly normální velikosti, a ne jako u Avisonů.

„Právě jsem dopekla švestkový koláč, dáte si?“ zeptala se Clary.

„Ne, to stačí.“

Murdoch by si rád dal švestkový koláč, žaludek se mu poslední hodinu svíral hlady, ale urazil Claru nedostatkem taktu, a ona ho za to teď potrestala. Emily odsunula na kredenci starou porcelánovou lampu. Křišťálové kapky na ní se zatřásly a zacinkaly. Položila podnos na uvolněné místo. V místnosti zavládlo tíživé ticho. Emily nalila do porcelánových šálků trochu tmavé a husté tekutiny a podala jeden Claře, druhý Murdochovi. Pak se usadila na gauči vedle paní Dohertyové, která okamžitě nedočkavě usrkla ze svého nápoje. Murdoch ochutnal ze svého šálku. Voněl dobře, ale chutnal tak štiplavě a hořce, že jej skoro vyplivl. Věděl, že ho Clara sleduje.

„Hmm… hmm.“

Překvapivě krásně se usmála. „Tu esenci připravuji já sama. Slyšela jsem, že nikde tak dobrou nemají.“

Murdoch uznale pokýval hlavou a přemítal, jak spolkne zbytek toho jedovatého nápoje. Připadalo mu, jako by mu upadla jedna vrstva pokožky z jazyka.

„Hrozná věc,“ řekla Emily. „Vypálí vám v žaludku díru.“

Paní Dohertyová jí nevěnovala pozornost a on se znovu ptal sám sebe, jaké postavení má tenhle mrzutý elf v této domácnosti. Určitě ne služka. Na to si příliš dovoluje.

Jeho hostitelka otevřela zásuvku jednoho z květinových stolků, který měla po pravé ruce. Vytáhla malou stříbrnou lahvičku, odšroubovala vršek a podala mu ji. „Trochu brandy, pane Murdochu. Dneska ráno je hodně pošmourno.“

To křehké příměří by neporušil, i kdyby byl složil slib, že se alkoholu ani nedotkne.

„Děkuji, madam. Panáček mi udělá na žaludek dobře.“

Emily vytrhla Claře láhev z ruky a nalila mu do šálku pořádnou dávku. Pak nalila o hodně míň do šálku paní Dohertyové. Murdoch znovu ochutnal kávu. Brandy jasně zjemnila její chuť a on dokázal většinu vypít.

Ze zadní části domu zaslechl mdlý zvuk zvonku. Emily okamžitě vstala. „Nechám vás o samotě,“ řekla, vzala dva šálky, položila je na podnos a odešla. Jen co se za ní zavřely dveře, paní Dohertyová se sklonila, zalovila pod přehozem gauče a vytáhla dřevěnou kulatou krabici. Sundala z ní víko.

„Nedáte si trochu sladkého?“

„Ne, děkuji, madam.“

Odmlčela se a prohlížela si pozorně obsah krabice a nakonec si vybrala světle růžový bonbon ve tvaru vajíčka.

„Takže, pane. Co jste to říkal?“ zeptala se Clara. Britský přízvuk byl zpět, mírné tlumený jejím žvýkáním. Rozhodl se, že bude trošku kličkovat.

„Znáte pana Sang Lia, Číňana?“

Nepromluvila, dokud nedojedla svůj bonbon. „Ne, neznám.“

„Říká, že sem chodíval.“

„Vážně? Naneštěstí, pane Murdochu, jak vám potvrdí všichni moji přátelé, mám hrozně špatnou paměť. Jako učitelka hudby se setkávám s mnoha lidmi, ale nedokázala bych vám říct, kdo je kdo. Kdybychom se snad potkali někde na ulici, nepoznala bych je. Je mi líto, ale nejspíš už zítra zapomenu i na vás, na vaši osobu.“

Takže tohle bude zřejmě její přístup k věci?

„Ale vzpomínáte si na Olivera Wickena? Byl zasnoubený se slečnou Trowbridgeovou.“

„Jak pozoruhodné. Ale v dnešní době jsou mladé ženy tak nezávislé. Už se vám nesvěřují se svými životy, určitě ne tak, jak jsme to dělávaly my, když jsem byla ještě děvče.“

Murdoch si byl jistý, že ona nebyla nikdy mladá, že vyskočila takhle nastrojená a ověšená šperky přímo ze snu svého otce.

„Říkáte, že ji sem nikdy nepřišel navštívit?“

„Ne, nepřišel.“

„Jaký je váš vztah ke slečně Trowbridgeové?“

„Je to moje neteř z manželovy strany.“

Naklonil se dopředu, snažil se ji přimět, aby se mu podívala do očí.

„Paní Dohertyová, při soudním vyšetřování, které podléhá jurisdikci Její Výsosti, královny Viktorie, slečna Trowbridgeová předložila dopis, který měl být údajně od její tety. Říkala, že se jmenuje paní Avisonová. Ta dobrá dáma mě informovala, že s ní není v žádném příbuzenském vztahu a že, ve skutečnosti, byla slečna Trowbridgeová před několika lety její služebnou. Tehdy se jmenovala Trotterová. Zdá se, že se ta nebohá dívka dostala do jiného stavu, a proto ji propustili.“

„Jak nelaskavé od její zaměstnavatelky.“

„Madam, musím vám připomenout, že jde o právní záležitosti. Je to velmi vážné. Vypadá to, že vaše neteř předložila padělaný dokument. Vystavuje se tak nebezpečí stíhání.“

„Chápu.“

Murdoch znechuceně vstal, i když se neměl kam moc pohnout.

„Tvrdíte, že nic nevíte o konstáblu Oliveru Wickenovi ani o zasnoubení mezi ním a slečnou Mary Ann Trowbridgeovou?“

Pokrčila rameny a jemně zapátrala mezi zuby, aby odstranila kousek polevy. „Říkám, že s tak špatnou pamětí, jakou mám, jsem jako svědek naprosto nespolehlivá.“

Viděl, že s ní nic neotřese. Vypadala impozantně, dokonce i když takhle hloupě lhala.

„Proč opustila slečna Trowbridgeová váš dům?“

Znovu pokrčení ramen. „V Torontu se trochu nudila. Má příbuzné v Montrealu, asi se jí to zdálo více vzrušující. Málokdy se mi s něčím svěřila.“

Vrátil se ke gauči, posadil se a vytáhl svůj blok.

„Kde bydlí v Montrealu?“

„Bohužel, pane Murdochu, to nevím. Neřekla mi to.“

Zabouchl blok. „Byla slečna Trowbridgeová v pondělí večer doma?“

„Ano, myslím, že byla.“

„Celý večer?“

Udělal tah, který nečekala. Snažila se získat čas tím, že se probírala bonbony v dřevěné dóze.

„To nemohu říct najisto. Nebylo mi moc dobře, šla jsem si brzy lehnout.“

Strčila si do úst žluté vajíčko. Ozvalo se křupání.

„Popřála jste neteři dobrou noc?“

„Ano, jistě.“

„V kolik hodin to bylo?“

„To nevím přesně.“

„Aspoň přibližně řekněte hodinu, i to pomůže. Bylo to v osm hodin? V devět?“

Chvilku váhala a snažila se zvolit tu nejméně kompromitující odpověď. „Možná to bylo k deváté. Jak říkám, je to samostatná mladá žena. Musela vyklouznout ven, abych si toho nevšimla a nedělala si starosti.“

„Zakázala byste jí to, kdybyste o tom věděla?“

„Samozřejmě. A právě proto byla zřejmě tak ostražitá. Pochybuji, že by ji někdo zahlédl.“

„Jinými slovy, nikdo nepopře ani nepotvrdí její výpověď?“

„Myslím, že to lze takto vyjádřit.“

Podala mu dózu s cukrovinkami.

„Nesvedu vás?“

„Ne, děkuji.“ Čekal, až mu věnuje pozornost. „Slečna Trowbridgeová prohlásila pod přísahou, že se s Wickenem sešla tu noc, kdy zemřel.“

„Skutečně!“

„Jenže já mám svědka, který tvrdí, že viděl přesně v tu dobu konstábla ve společnosti jiné ženy. Jeho snoubenky.“

„Opravdu? Další snoubenky? Byl to snad bigamista?“

„To si nemyslím. Jsem přesvědčen, že měl pouze jednu, mladou ženu, která se s ním sešla při jeho pochůzce. Víte, podle mého svědka je slečna Trowbridgeová prostitutka.“ Chtěl ji šokovat, ale ona byla připravená.

„Vždycky se najdou lidé, kteří rádi očerní pověst mladé dívky.“

„A také vaši, madam. Můj svědek tvrdí, že tu vedete veřejný dům a že Mary Ann Trowbridgeová je jednou z vašich šlapek.“

Usmívala se, tady si byla jistá v kramflecích. S podobnými obviněními se setkala už dřív. „Jak jsem už řekla, jsem učitelka hudby. Vedu hudební kurzy pro dospělé. Lidé si rádi vymýšlejí a pomlouvají.“

Jako na potvrzení jejích slov se kdesi v domě ozvalo piano. Zvuk byl protivný, rozladěný a přerušovaný.

Byla stejně tvrdá jako ten vycpaný gauč, na kterém seděla. Murdoch si poposedl dopředu.

„Paní Dohertyová, teď mě zrovna moc nezajímá, čím se živíte. Spíše se snažím zjistit pravdu o tom, co se stalo Oliveru Wickenovi. Řeknu vám to takhle. Dám vám do zítřka do večera čas, abyste zjistila současné místo pobytu slečny Mary Ann Trowbridgeové. Pokud tu informaci od vás dostanu včas, nebudu dále řešit udání, které dostaneme a které se týká vás a vaší hudební školy. Je to jasné?“

Místo odpovědi chytila a zatahala za zvonek, který visel vedle krbu.

„Požádám Emily, aby vás vyprovodila.“

Nehýbal se, dívali se na sebe jako dva soupeři nad šachovnicí. Sklopila oči jako první. „O tom, co jste řekl, budu přemýšlet, pane Murdochu. Pokud seženu tu informaci, kterou potřebujete, pošlu k vám na stanici poslíčka.“

„Je to stanice číslo čtyři, severozápadní roh Parliament Street a Wilton Street.“

Otevřely se dveře a v nich se objevila hospodyně s jeho tulením kabátem a kloboukem. Vzal si je a zamířil ke dveřím, kličkuje mezi židlemi. Paní Dohertyová i Emily ho pozorovaly.

Vedle Nathanielovy postele stála lampa se staženým knotem. Obličej starého muže byl skrytý ve stínu, z koutku úst mu kapaly lesklé sliny. Oči měl otevřené. Jarius se naklonil nad postel a položil obě ruce Nathanielovi po stranách na hlavu, jako by ho chtěl obejmout. Zíral do nehybných očí.

„Nevím, jestli mě slyšíš anebo rozumíš tomu, co ti říkám, ale je mi to fuk. Poslouchej, Nathanieli. Je načase, abys umřel. Měls odejít už dávno. Z tohohle se nevzpamatuješ, vůbec v to nedoufej. Takže je čas napravit nějaké chyby. Napíšeš novou vůli.“

Starcovo hrdlo vydalo bručivé zvuky a oční víčka rychle mrkala.

„Znamená to malé uprdnutí, že mi rozumíš? Moc v to doufám. Chci, aby ses vydal na svoji poslední cestu a znal pravdu. Můžeš si ji odnést s sebou do pekla, protože tam najisto skončíš.“ Jarius vzal hadřík, který ležel na polštáři, a utřel starci sliny. Pak se sklonil, až byl tak blízko, že to vypadalo skoro jako polibek.

„Nenávidím tě! Myslíš si, že jsem tě měl rád, ale dělals ze sebe blázna. Nikdy jsem k tobě ani na chvíli necítil nic jiného než znechucení. Zničils moji matku, moji předrahou matku, stejně jako bys jí přiložil ke spánku revolver. Chtěla umřít, protože život tady byl pro ni nesnesitelný.“

Chytil Nathaniela za bradu a škubnul mu hlavou výš.

„Ty mi rozumíš. Vidím to. Vypadáš překvapeně. Nevím proč. Sklízíme, co jsme zaseli. Máš rád přísloví, ne? Škoda rány, která padne vedle. Kdo šetří, má za tři. Spousta přísloví, všechna vepsaná na můj holý zadek.“

Nathaniel se chabě pokusil odvrátit hlavu, ale nešlo to. Gibb zmáčkl jeho bradu ještě víc. „Frank tě taky nenávidí, ale to asi víš. Takže já jsem pro tebe překvapení.“

Pustil bradu a ustoupil dozadu a odhrnul deku.

„Ty hloupý odporný dědku. Ve svém věku si pořád myslíš, že můžeš strkat toho svého ptáka do nějaké chuděry ženské.“ Škubnutím mu nadzvedl noční košili. „Podívej se na sebe. Nedochůdče v něm má víc života než ty.“ Znovu se nad něho naklonil. „Dobře mě poslouchej, Nathanieli. Ta tvoje koketka byla pěkně nadržená. Chtěla se mnou šoustat od chvíle, co se sem nastěhovala. A taky šukala. Vlezla mi pod deku v noci mockrát, zatímco tys chrápal. Je to ta nejochotnější děvka, jakou jsem kdy měl. Měla jeden orgasmus za druhým. Dávala mi docela zabrat. A to jsem ti neřekl než půlku.“

To všechno byly samozřejmě lži. Peg nikdy nic takového neudělala. Až na tu jednu zoufalou návštěvu v jeho pokoji si udržovala odstup. Jarius rád uvažoval, co udělá. Řekne mu pravdu, aby stařec viděl, jakou udělal chybu, anebo ho pošle na věčnost se lží, aby se svíjel v mukách. Připadalo mu, že to druhé způsobí větší bolest.

Chrčení v Nathanielově hrdle bylo hlasitější. Jarius se usmíval. „Nerad to slyšíš, co? Málem tě přesvědčila, že je nevinná, že? Nu, vem si to s sebou do hrobu, drahý otčíme. Kéž tě to ničí po celou věčnost.“

Sáhl si do vesty a vytáhl složený list papíru. „Tohle je tvoje nová poslední vůle. Napsal jsem ji podle tvých instrukcí. Teď ti ji přečtu.“

Narovnal papír a zatřásl jím s hranou vážností.

„Toto je poslední vůle a závěť pana Nathaniela Josepha Eakina, bytem na Gerrard Street číslo 295, ve městě Toronto, správní oblast York. Při jasném vědomí… O tom by se dalo diskutovat, ale na tom nesejde, já to antedatuju. Tímto odkazuji veškerý osobní majetek takto. Svým nejdražším dětem – tomu říkám poetická hyperbola –, svým nejdražším dětem, Francisi Johnu Eakinovi a Augustě Louise Curranové, odkazuji po jednom tisíci dolarů. To není zrovna to, co čekají, samozřejmě. Své manželce, Margaret Eakinové, odkazuji stejně tak jeden tisíc dolarů, které se použijí k péči o ni a k jejímu zabezpečení po nezbytně dlouhou dobu. Bez obav, moc dlouho je potřebovat nebude. Své věrné služebné, Janet Culliové, odkazuji částku dvě stě dolarů. Podívej se, Nathanieli, jak jsi ve své senilitě laskavý. A teď to přijde. Svému nejdražšímu nevlastnímu synovi, Jariusi Gibbovi, kterého jsem vždycky miloval jako vlastn
ího syna a který vždy miloval jako syn mě. To zní dobře, ne? Další poetická hyperbola. Jariusovi tímto odkazuji svůj nemovitý majetek a veškeré peníze, které z něj vznikají, své pojistky a spořitelní dluhopisy. Solidní sumička, papínku, díky. Kdo by to byl řekl, že máš takové věno. Já je vítám, a jak oba víme, je spravedlivé a fér, že ho dostanu já. Augusta má svého manžela, aby se o ni postaral, Frank by to během měsíce rozházel s kurvama a sázením na koně a moje drahá macecha nic potřebovat nebude. Takže tak.“

Přinesl si svůj přenosný písařský stolek, odklopil víko, vzal pero a namočil je do kalamáře. Pak zvedl Nathanielovu ochablou ruku a poskládal mu prsty okolo pera.

„Podepiš to tady.“

Pomalu mu vedl ruku a maloval jeho podpis na papír. „Dobře, vidíš, jak ti to jde.“

Foukal na inkoust, aby uschl, a pak zastrčil papír znovu do kapsy. „Vím, co si myslíš, otčíme, ale postaral jsem se o to. Datum na tvé závěti je z předvčerejška. Předtím, než ses stal nezpůsobilým. Jaké štěstí pro nás, žes měl v sobě tolik předvídavosti a postaral ses o tyhle záležitosti. A já vím, že Frank těch tisíc dolarů neodmítne. Je to lepší než provaz kolem krku.“

Sklonil se a políbil Nathaniela na tvář. „Dobrou noc, papínku. Hezky se vyspi.“

Odešel a dveře za sebou zavřel tak tiše, jako by odcházel z dětského pokoje. Dobře. Byl si docela jistý, že ten dokument je neprůstřelný, ale jen pro jistotu, je třeba se postarat ještě o jednu věc. Bylo načase, aby někdo z rodiny zašel navštívit nebohou paní Eakinovou.

34. kapitola

Brandy, kterou Murdoch vypil v tom veřejném domě, mu rozproudila krev v těle a jeho kroky byly bujaré, když mířil na Queen Street, kde chtěl nastoupit do tramvaje.

Ovšem jakmile se posadil, falešná energie ho naráz opustila. Tramvaj rachotila ulicí, a než si to uvědomil, hlava mu spadla na prsa a začal podřimovat.

„Pane! Pane!“ Průvodčí mu třásl paží. „Vaše zastávka. Ústav pro choromyslné.“

Mluvil tlumeně, jako by bylo nezdvořilé vyslovit ten název nahlas.

Murdoch se nejistě postavil a – vědom si toho, že na něj zírají ostatní cestující – razil si cestu dopředu. Vůz zpomalil a zastavil před bránou. Vystupoval zde sám.

Nikdy předtím tady nebyl a netušil, co ho čeká. Ale na první pohled vypadal blázinec spíše impozantně a úctyhodně než strašidelně, i když viděl, že na oknech jsou mříže a na zdech obklopujících přilehlý pozemek špičaté zábradlí. Budova byla dlouhá, měla dvě křídla, každé o čtyřech patrech, a o něco vyšší centrální budovu. Nad frontonem se klenula kupole, která dodávala budově církevní vzhled, i když, jak se doslechl, v ní byla vodní nádrž. Ačkoliv se poslední dobou šuškalo, že je tam špatný vzduch a je nutno provést řadu oprav, původně byl ústav navržen s pýchou a péčí, které z něj stále dýchaly.

Vysoká železná brána byla otevřená, prošel jí dovnitř a kráčel klikatou cestičkou ke vstupním dveřím. V zahradě si všiml dvou hezkých mramorových kašen, ve kterých teď v zimě ovšem nebyla voda. V létě asi působila zahrada příjemně jako městský park.

Zatelefonoval do blázince, aby zjistil, zda může přijít, a vrchní sestra sama mu řekla, že se s ním setká v přijímací místnosti. Ulevilo se mu. Když vešel do budovy, pozdravil ho vrátný v uniformě s působivě prošedivělými licousy.

„Dobrý den, pane. Co si přejete?“

„Jsem detektiv Murdoch. Slečna Bastedová mě očekává.“

„Ach, ano. Tudy, prosím.“

Vedl Murdocha chodbou dlážděnou mramorem a nahoru po širokém schodišti. Místo vypadalo opuštěně a Murdoch se na to zeptal.

„V den, jako je tento, nemíváme moc návštěv,“ odpověděl vrátný. „Je to opravdu škoda. Pro naše chovance to znamená strašně moc, když za nimi přijde někdo z rodiny. Mají rádi změnu jako každý.“

Na konci schodiště začínala široká chodba s pokoji s okny, které se otevíraly do chodby. Nápis hlásal ŽENY VLEVO. MUŽI VPRAVO. Nahlédl do jednoho pokoje na pravé straně. Nějaký muž se skloněnou hlavou seděl mezi ženou středního věku, docela hezky oblečenou, a mladší ženou. Musela to být matka s dcerou, protože měly stejnou postavu. Dívaly se před sebe, nemluvily na toho muže ani se ho nedotýkaly. Každý z těch tří byl uzavřen do svého vlastního trápení.

Uprostřed chodby byla kancelář vrchní sestry. Připomínala mu kajutu na lodi. Okna do všech stran jí poskytovala přehled o tom, co se děje v návštěvních místnostech. Seděla u psacího stolu a psala, ale když se blížili, zvedla hlavu a vyšla ven, aby je přivítala.

„Pane Murdochu, jsem slečna Bastedová. Můžeme si promluvit u mě v kanceláři. Děkuji vám, Landry.“

Vrátný se lehce uklonil a odešel. Dřív asi musel bývat majordomem, pomyslel si Murdoch. Vrchní sestra v sobě ovšem neměla ono vybrané chování bezstarostné dámy. Napřáhla ruku stejné přímočaře jako muž a její stisk byl docela pevný.

„Požádala jsem, aby paní Eakinovou přivedli sem dolů. Bude tu za chvilku.“

Ukázala mu, aby si sedl, a ona usedla za svůj pracovní stůl, velmi střízlivý kus z mahagonového dřeva, který zabíral v malé místnosti většinu místa. Otevřela denní knihu vázanou v plátně.

„Myslela jsem, že bychom si nejprve mohli pohovořit o jejím stavu. Poznámky doplnila dnes ráno ošetřovatelka. Přečtu vám je. „‚Paní Eakinová nadále vykazuje známky zlepšení. Udržuje sebe i okolí v čistotě a je obvykle příjemná k zaměstnancům i k ostatním chovancům. Souhlasila, že se bude trochu věnovat šití a už dokončila dva ubrousky. Dobře jí a bez odmlouvání pije své léky.‘ To zní dobře.“

Odmlčela se. „Jedním z důvodů, proč byla paní Eakinová přijata do ústavu, je, že trpěla utkvělou představou, že se ji někdo snaží otrávit, a proto řadu dní odmítala jíst.“

„O kom si paní Eakinová myslela, že se ji snaží zabít?“

Slečna Bastedová se zamračila. „To je ta hrozná věc na halucinacích, pane Murdochu. Ten ubohý šílenec se bojí a podezřívá každého. Nejdřív říkala, že celá rodina, pak podezřívala doktora a dokonce i zdejší personál, ale zdá se, že tohle podezření vymizelo.“

„Domnívám se, že to není tak docela nemožné – že by se ji někdo snažil otrávit, myslím.“

Slečna Bastedová se na něj usmála. „Takhle se vyjadřuje detektiv, pane Murdochu, ne lékař. Mnozí z našich pacientů mluví docela přesvědčivě, protože upřímně věří tomu, co říkají. Ovšem rodina paní Eakinové se o její blaho velmi stará. Je to poněkud nezvyklá situace, jak asi víte. Je o dost mladší než pan Eakin, jeho vlastní děti jsou stejně staré jako ona či dokonce starší. Řekla bych, že tahle nerovnost může přivodit určité napětí. Její jediný syn z prvního manželství náhle zemřel, a potom se u ní začaly projevovat první známky duševní lability.“

Až dosud všechno, o čem mluvila vrchní sestra, souhlasilo s tím, co slyšel od paní Curranové. „Ten chlapec zemřel na peritonitidu, pokud vím.“

„Tak to je. Ošetřoval ho doktor Ferrier. Tomu nebohému chlapci praskl apendix a nedalo se nic dělat.“

„Její manžel mi řekl, že možná trpí tím, co nazval erotomanií.“

Podívala se na něj přísně. „Skutečně?“

„Co to přesně znamená?“

„Taková pacientka se snaží svést muže a jedná s nimi lascivně, anebo dává najevo nadměrný sexuální apetýt, který se často projevuje sebeukájením.“

Mluvila, jako by citovala z nějaké učebnice pro mediky. Bylo to něco jiného než Eakinovo „nastaví ji každému“.

„Pokud víme, bylo tu nějaké nevhodné chování vůči jednomu členu rodiny, ale tady nic takového neprojevuje. Možná půjde na operaci,“ pokračovala slečna Bastedová. „Rodinný lékař doporučuje hysterektomii, ale doktor Clark preferuje konzervativní léčbu. Necháme si ji na pozorování nejméně ještě týden, spíš déle.“

„Teď se neptám jako detektiv, slečno Bastedová, ale jako obyčejný muž. Má taková operace smysl?“

Z té otázky neměla radost, ale byla to upřímná žena. „Někteří lékaři si myslí že ano, jiní zase že ne.“

„Podle střízlivého odhadu založeného na tom, že jsem znala několik pacientek, které byly takto léčeny, bych řekla, že je příliš brzy. Sám doktor Clark věří v čerstvý vzduch, pravidelné cvičení a klidné prostředí.“

Murdoch se jí právě chystal zeptat na účinnost této léčby, ale slečna Bastedová se podívala na velké zlaté hodinky, které měla zavěšené na opasku. „Za chvíli budu muset na obchůzku. Můžete si s ní pohovořit tady, v kanceláři. Ošetřovatelka je vždycky poblíž. Prosím, snažte se, abyste pacientku příliš nerozrušil, pane Murdochu. Sotva si zde začíná zvykat.“ Povzdychla si. „Měla bych vám říct, že dnes ráno jsme dostali telegram od jednoho člena rodiny. Zdá se, že manžel paní Eakinové utrpěl těžkou mozkovou příhodu. Lékař si myslí, že se z toho nezotaví. Ještě jsme jí to neřekli. Dcera pana Eakina plánuje, že přijde dnes později odpoledne, a pak jí to řekneme. Takže, prosím, pane Murdochu, nerozčilte ji. Raději nekomentujte, kdyby přišla s nějakou svou halucinací.“

Murdoch by rád věděl, co má dělat nebo co říct, kdyby projevila nějaké známky erotomanie, ale nevěděl dost dobře, jak se na to vrchní sestry zeptat.

Vstala a podívala se z okna. „Ha, už jdou.“

Otočil se a spatřil jednu z ošetřovatelek, jak vede dovnitř nějakou pacientku. Paní Eakinová byla malá a drobná, vlasy spletené do dlouhého copu, a snadno byste si ji spletli s dítětem.

„Omluvte mě na okamžik, pane Murdochu,“ řekla sestra a vyšla jim ven naproti. Krátce hovořila s ošetřovatelkou. Murdoch neslyšel, co si povídají. Uvědomil si, že okna v kanceláři mají zdvojená skla, aby poskytovala určité soukromí. Paní Eakinová se na něho celou tu dobu dívala. V jejím výrazu bylo něco, co nedokázal tak docela identifikovat. Snad nedočkavost, kterou mu opět připomínala děcko. Vrchní sestra ji uvedla do své kanceláře. Murdoch vstal.

„Paní Eakinová, tohle je detektiv Murdoch. Vede policejní vyšetřování a rád by vám položil několik otázek. Nemusíte se ničeho bát. Je to pouhá rutina. Slečna Shelbyová zůstane venku, kdybyste ji potřebovala. Posaďte se tady.“ Vytáhla druhou ratanovou židli. „Vrátím se za půl hodiny.“

Usmála se na Peg, poklepala jí na rameno a odchvátala. Murdoch i mladá žena zůstali chvíli stát, než si ona váhavě sedla na židli, kterou jí vrchní sestra nabídla. Murdoch usedl naproti ní.

Pozorovala nervózně jeho tvář a on měl dojem, že napíná všechny smysly a snaží se mu číst v obličeji. „Omlouvám se, pane. Slečna Bastedová říkala, jak se jmenujete, ale přeslechla jsem to.“

Mluvila dost rychle, ale vyslovovala naprosto precizně, jako by slova pevně držela, aby jí nevyklouzla. Měla přízvuk Angličanky.

„Murdoch. Vyšetřující detektiv William Murdoch. Vedu policejní vyšetřování a doufal jsem, že byste mi mohla pomoci.“ Chvíli váhal, hledal správná slova. Jak by se jí mohl hloupě zeptat, zda byla vzhůru a křičela tu noc, kdy Wicken zemřel? Seděla velmi tiše a pozorovala ho. Nepřipadala mu šílená a ani v nejmenším se nechovala iracionálně, ale něco očekávala. Hlubokým a rozvážným hlasem pokračoval.

„Případ se týká jednoho našeho konstábla.“

Zcela neočekávaně se její oči rozzářily a přerušila ho. „Díky Bohu. Tak s vámi tedy mluvil?“

„A o čem, madam?“

Murdoch neměl tušení, proč ji jeho slova tak rozrušila, ale jas z její tváře zmizel a nahradilo ho něco jiného – pohled tak zoufalý, že měl chuť natáhnout ruku a zahnat ho. Mluvila tak potichu, že ji skoro neslyšel.

„Proč jste mě přišel navštívit, pane Murdochu?“

Nemohl se tomu nijak vyhnout. „Minulý týden byl jeden z našich policistů, jistý konstábl Wicken, nalezen mrtvý v opuštěném domě na rohu Gerrard a Parliament Street, kousek od vašeho domu. Okolnosti jeho smrti nejsou zcela jasné. Myslel jsem, že byste mi mohla ve vyšetřování pomoci.“

Myslel si, že seděla nehybně už předtím, ale teď jako by zmrzla.

„Co myslíte tím, že byl nalezen mrtev?“

„Zastřelen. Vypadá to, že se zastřelil sám.“

„Kdy?“

„Minulé pondělí v noci.“

„Měl ten konstábl blond vlasy?“

„Ano a hustý knírek. Konstábl druhé třídy, Oliver Wicken. Byl ve službě.“

Zasténala a začala se na židli mírně kolébat dopředu dozadu. Najednou si vzpomněl na mladou pumu, kterou k nim kdysi do vesnice, když byl ještě kluk, přivedl jeden námořník. Za pět centů jste mohli vejít do zatuchlého stanu, ve kterém bylo dusno, a podívat se na zvíře. Za další penci vám ten námořník podal hůl a mohli jste ji strkat mezi mříže klece a přimět šelmu, „aby řvala“. Výraz v očích paní Eakinové a v očích toho trýzněného zvířete byl stejný.

Pohlédl z okna a přemýšlel, jestli nemá zavolat ošetřovatelku.

„Můžete mi říct, co se děje, madam? Znala jste toho konstábla? Viděla jste ho?“

Neodpovídala a on se snažil proniknout jejím strachem. „Co jste myslela právě teď tím, když jste se ptala, jestli se mnou mluvil?“

„Museli ho zabít potom, co odešel. Aby nemluvil.“ Šeptala, jako by neměla sílu zvýšit svůj hlas.

„Je mi líto, ale nerozumím. Mluvit o čem?“

Najednou vyskočila a vrhla se k němu. Byla tak divoká, že nechtěně zvedl ruku, aby se bránil, čekal úder, ale ona se zastavila a chytila ho za klopy kabátu.

„Zavraždili ho…“ Její hlas byl vysoký a těžko se jí dral z hrdla, ale její stisk byl silný.

Murdoch se přinutil, aby neucouvnul. Zornice měla rozšířené, v koutku úst se objevila pěna. „Kdo ho zabil? Koho tím myslíte?“

Než mohla odpovědět, rozletěly se dveře od kanceláře a dovnitř se vřítila ošetřovatelka.

„No, no, paní Eakinová, uklidněte se, prosím. Pusťte toho pána.“

Chytila Peg za zápěstí a odtáhla ji od Murdocha. Peg se zmítala a snažila se jí vykroutit.

„Ne, musíte mi věřit…“

Shelbyová se okolo Peg motala, aby jí mohla zachytit za paže a přitlačit je k tělu, ale Peg udělala kočičí hřbet a hodila hlavou nahoru. Trefila ošetřovatelku do místa pod bradou, takže se Shelbyová kousla do dolního rtu.

Přispěchala další ošetřovatelka, vyhodnotila jediným pohledem situaci a běžela ke skříni u dveří. Vytáhla z ní svěrací kazajku.

„Ne!“ ječela Peg. „Budu hodná. Přísahám. Nebudu se prát.“ Slečna Shelbyová to ignorovala a násilím jí strčila paži do rukávu. Murdoch jen bezmocně pozoroval, jak jí druhá ošetřovatelka pomáhá, jak strkají Peg do svěrací kazajky a zavazují jí popruhy za zády. Plakala a nemohla si otřít slzy. „Prosím, prosím, pusťte mě. Budu hodná. Slibuju. Je mi to líto.“

„Trochu pozdě, ne?“ řekla Shelbyová ponuře. Bílou zástěrku měla ušpiněnou od krve z rozkousnutého rtu. Murdoch vytáhl kapesník a podal jí ho. Cítil se zodpovědný za to, co se stalo, a přál si, aby k tomu rozhovoru nikdy nedošlo.

„No tak, paní Eakinová,“ řekla ošetřovatelka a odváděly ji pryč. Peg se na něho prosebně podívala přes rameno, tak jako tenkrát ráno. „Pomozte mi,“ hlesla.

Augusta Curranová se posadila v přijímacím pokoji blázince. Ve vedlejší místnosti byla jiná dámská návštěva, která se bavila se starším chovancem. Augusta se snažila na ně nedívat, ačkoliv letmo zahlédla v jejich hovoru cosi důvěrného. Další žena v ústavní uniformě klečela u dveří a drhla podlahu. Ve vzduchu se vznášela štiplavá vůně kyseliny karbolové. Augusta doufala, že nepotká nikoho známého. Najala si na cestu do blázince drožku, ale vystoupila o dva bloky dříve, aby drožkář neznal její skutečný cíl. Proto měla teď mokrý plášť a lem sukně od bláta, jak jej táhla kalužemi. Seděla, byla jí zima a cítila se mizerně, v klíně svírala svůj košík a zírala před sebe. Myslela si, že je to velice nefér, když poslali ji, aby sdělila tu špatnou novinu, ale Frank přímo odmítl a Jarius prohlásil, že kdyby se Peg podívala na něho nebo na Petera, mohlo by to rozhodit její už tak nestabilní mysl. „Vyko
nej svou povinnost, Aggie. Buď hodná holka. A co kdybys jí upekla ten citronový koláč, který má tak ráda? Třeba pak návštěva proběhne líp.“

Jarius poslal Cullieovou na nějakou pitomou pochůzku, což znamenalo, že Augusta se musela dát do pečení sama, a i když jí dělal společnost a snažil se ji ukonejšit sladkými slovíčky a lichotkami, měla vztek.

Čekala asi deset minut, když se dveře přijímacího pokoje otevřely a vešla nějaká žena ve strohých modrých šatech zdravotní sestry. Měla tmavou pleť, tvrdé rysy ve tváři a šířila kolem sebe ovzduší nezpochybnitelné autority.

„Paní Curranová, jsem slečna Bastedová, vrchní sestra.“

„Dobrý den.“

Vrchní sestra se posadila na židli vedle Augusty. „Je mi líto, ale paní Eakinová měla těžký záchvat. Je ještě stále dost nepokojná a myslíme si, že bude lépe, pokud se teď s nikým neuvidí.“

„Jaký těžký záchvat?“

„Přišel za ní nějaký detektiv, aby ji vyslechl. Bohužel, netušila jsem, že ji to tak rozruší. Dostala hysterický záchvat a musely jsme jí dát svěrací kazajku.“

„Myslela jsem si, že by sem neměl chodit. Trval na tom. Neuvědomuje si, jak je vyvedená z rovnováhy.“

„Jsem toho názoru, že jakákoliv zmínka o smrti ji zcela vynervuje,“ řekla slečna Bastedová. „Vrací ji to ke vzpomínkám na smutný skon jejího syna. Musíme dávat velký pozor na to, co jí řekneme, a probírat s ní jen ta nejveselejší témata, dokud nebude silnější. Bude moudré nezmiňovat se před ní v tuto chvíli o nemoci pana Eakina.“

„Ano, to zajisté.“

„Snad kdybyste přišla za dva za tři dny? Pevně věříme, že do té doby jí bude mnohem lépe.“

„Ano, ano, přijdu.“ Augusta se snažila udělat na vrchní sestru dobrý dojem, protože nějak cítila, že slečně Bastedové není příjemná. Vytáhla z košíku plechovou krabici s koláčem.

„Přinesla jsem jí citronový koláč.“

„Můžete ho nechat tady. Dohlédnu na to, aby jí ho sestry daly.“

Augusta poděkovala a zamířila ke dveřím. Byla jen ráda, že se nemusela setkat s Peg. Ta žena jí naháněla hrůzu.

35. kapitola

Částečně i proto, že detektiv Murdoch prohlásil, že ránu utržila ošetřovatelka nešťastnou náhodou, sundali Peg svěrací kazajku a podali jí jen mírné sedativum. Upadla do neklidného spánku, před očima se objevovaly obrazy a mizely a zase se objevovaly. Shelbyová, jak si poklepává na roztržený ret a zabodává se do ní pohledem. Murdoch v dlouhém kabátě a s utrápenýma očima, když na ni mluvil. Slečna Bastedová, smrtelně vážná, jí oznamuje, že ji přišla navštívit Augusta, i když Peg si byla jistá, že ji neviděla.

Slyšela někoho sténat, oh oh, ale nevěděla, odkud se ten zvuk bere. Zaslechla pronikavý výkřik a posadila se na posteli.

Emma Fosterová také seděla. Svírala si žaludek a byla to ona, kdo sténal. Najednou se vyzvracela na deku.

„Ach, ach,“ zasténala, když ji chytila další křeč. Ve zvratcích byla krev. Zařvala a stočila se na bok a spadla na podlahu. Peg vyskočila z postele a spěchala k ní.

„Paní Fosterová! Co je vám?“

Stará paní neodpovídala, ale ležela a svíjela se v křečích, které třásly celým jejím tělem. Povolila jí střeva a objevil se vodnatý průjem. Odporně páchla. Peg se zoufale rozhlížela kolem a hledala něco, co by mohla použít jako hadr, když tu si všimla plechové krabice s koláčem, která ležela na nočním stolku. Byla černá s červenými a bílými květy. Naposledy tu krabici viděla v kuchyni Eakinových. To poznání ji bodlo u srdce, takže na chvíli nemohla popadnout dech. Ve spěchu sundala víko. Uvnitř byl koláč, jeden velký kus chyběl. Lapala po dechu a skláněla se nad nemocnou.

„Paní Fosterová, jedla jste ten koláč?“

Ale věděla, že ano. Jedna z ošetřovatelek musela dát tu krabici do Pegina nočního stolku a Ema ji ukradla, aby ochutnala trochu té dobroty.

I slečna Andersonová a paní Malloryová seděly.

„Jedna z vás, zabouchejte na dveře na Reidovou.“

Slečna Andersonová začala zpívat „Sejdeme se u řeky“ a paní Malloryová si přetáhla deku přes hlavu a rozfňukala se.

Peg vstala a běžela ke dveřím. „Paní Reidová! Pomoc!“

Přede dveřmi uslyšela kroky, v okénku zahlédla vylekanou tvář ošetřovatelky, v zámku se otočil klíč a dveře se rozletěly.

„Proboha, co se to…?“

Viděla paní Fosterovou v bolestech a spěchala k ní. Podlaha byla kluzká od zvratků a krve a zalapala po dechu, když do té spouště šlápla.

„Otrávili ji,“ křičela Peg. „Snědla kus toho koláče. Podívejte se!“

Reidová mávla rukou. „Na tom teď nesejde. Utíkejte co nejrychleji pro slečnu Corleyovou. Je na sesterně.“

„Ten koláč byl pro mě.“

„Nesmysl. Prosím vás, udělejte, oč jsem vás požádala, paní Eakinová.“

Najednou se Peg zdálo, jako by se její mysl odpoutala od jejího těla. Ten křehký pocit bezpečí, který v ní narůstal, když byla v blázinci, se rozsypal jako sklo. Nikde nebyla v bezpečí. Musí utéct.

Vyběhla z ložnice. Venku na chodbě spadla ze stropu dřevěná výstražná signalizace. Reidová musela zmáčknout elektrické tlačítko v místnosti, aby signalizovala potíže. Peg věděla, že ošetřovatelka se objeví každou chvílí. Jediné místo, kam mohla jít, byla jídelna přímo naproti ní. Zkusila vzít za kliku. Bylo odemčeno. Rychle vklouzla dovnitř, opřela se o dveře a poslouchala. V uších jí bušila krev, takže skoro neslyšela nic jiného. Snažila se sama sebe uklidnit. Nemá moc času, než si Reidová uvědomí, že neudělala to, co jí poručila.

I přes zavřené dveře slyšela naříkání paní Fosterové.

V místnosti se nesvítilo, ale viděla dost na to, aby přešla do protějšího rohu, k výtahu na jídlo. Otevřela dvířka a zatahala za provaz, kterým se spouštěl výtah. Byl lehký a vytáhla ho hned. Na moment, jak se tak dívala do malého prostoru, ji odvaha skoro opustila. Teď! Do toho! Vlezla do výtahu v zoufalé naději, že udrží její váhu. Nebylo tam téměř místo, ale schoulila se do klubíčka. Výtah se trochu zakymácel, ale držel. Zavřela dvířka. Ocitla se v naprosté tmě. Zachvátil ji strach, ale přinutila se soustředit na svůj úkol. Chytila jedno lano a začal za ně tahat. Výtah začal se skřípěním sjíždět dolů. Ve druhém patře byla další dvířka, ale ona tahala dál, paže ji v tom stísněném prostoru bolely. Ještě jedno patro. Nakonec s žuchnutím dopadla na kuchyňskou etáž. Na této straně dvířek nebyla klika a ona škrábala na dřevo, jak se je pokoušela otevřít, až si ulámala všechny nehty. Potila se a s
nažila se potlačit paniku. Nemohla se dostat ven. Může dýchat? Je tu dost vzduchu? V zádech jí projela ostrá bolest, jak byla ohnutá, ale nebylo zde místo, aby se mohla natáhnout. Konečně se dvířka pootevřela dost na to, aby jimi protáhla prsty. Pak celou ruku a otevřela je.

Vsadila na to, že v kuchyni v tuto hodinu nikdo nebude, ale nemohla to vědět najisto. Naštěstí tam byla tma. Celá ztuhlá vylezla z výtahu a okamžitě se složila na podlahu, protože jí kolena vypověděla službu. Klečela na zemi a poslouchala. Nebyly tu žádné zvuky spěchajících kroků ani hlasy volající na poplach. Zůstala na místě, skrčená jako pes. Neměla ani potuchy, kam půjde, i kdyby se jí podařilo odtud dostat. Příliš jasně viděla výraz ve tváři toho detektiva. Choval se laskavě, ale věděla, že ji má za blázna. Měla zůstat v klidu, mluvit rozumně, ale ten šok z toho, co jí řekl, na ni byl moc. Čekala na Wickena, až se vrátí, a byla si jistá, že prověřuje její obvinění, jak jí slíbil. Klesla na podlahu ještě níž. Bylo toho na ni víc než dost. Měli příliš velkou moc.

Uplynula snad jen minuta, ale připadalo jí, jako by na těch kamenných dlaždicích ležela celou dobu, s tváří přitisknutou ke studené podlaze. Kdyby jen měla nějaký důkaz. Něco víc než pouhé slovo nepříčetné ženy proti tvrzení vážené rodiny. Hořkost jí vstoupila do úst jako žluč. Všichni byli pokrytci, jeden vedle druhého. Nathaniel, podvodník Frank, a hlavně Jarius Gibb. Posadila se. Jariusův deník! Krátce potom, co umřel Charley, začala se zoufale plížit po domě, kdykoliv měla příležitost, a hledat důkazy. Věděla už předtím, že si Jarius píše deník, protože jednou ho šla zavolat k večeři a náhodou ho vyrušila. Něco psal do účetní knihy a naráz ji zaklapnul. „Cením si svého soukromí, macecho.“ Ta slova zněla tak kousavě, že rychle odešla. Pak ho pozorovala a sledovala jeho zvyky. Věděla, že odchází často pozdě v noci pryč, tak byl opatrný. Není to tak dávno, co se rozhodla to risknout a vráti
la se zpátky do jeho pokoje. Pod židlí našla klíč a otevřela přenosný písařský stolek. Ta účetní kniha byla jeho soukromým deníkem a to, co v ní četla, jí vyvolalo na tváři ruměnec studu. Zapisoval si vše od jejího příchodu do domu a nijak neskrýval své naprosté pohrdání k ní ani nenávist k jejímu synovi.

Pochopila, že si zapisuje vše, co se přihodilo. Určitě tam musí být něco, co jí pomůže, něco, co by mohla ukázat tomu detektivovi, který za ní dnes přišel.

Postavila se na nohy, celá rozechvělá. V žádném ze sporáků se netopilo, čekaly na ranní směnu, až kuchařky vyhrabou popel a zapálí oheň. Bylo teď lépe vidět a ona se horečně rozhlížela okolo a hledala něco, co by se jí mohlo hodit. Byla bosá a na sobě měla jen noční košili. Díkybohu. U dveří byla řada háčků, na které si kuchaři věšeli kabáty a klobouky. Byly tu dvě věci, plstěné pantofle a gumová pláštěnka. Zastrčila prochladlá chodidla do pantoflí, které jí v tu chvíli připadaly jako to nejluxusnější, co si kdy obula. Pláštěnka byla příliš dlouhá a tahala ji po podlaze, ale musela si ji vzít.

Rychle, rychle. Běžela k oknu a vytáhla okenici. Nebyly tu mříže. Zabalená v těžké pláštěnce přelezla přes parapet a skočila dolů na zem, změklou a blátivou od nepolevujícího deště. V blátě skoro nechala jednu pantofli, sundala si obě a nacpala je do kapes pláštěnky. Bosá běžela směrem k pěšince, kterou sotva viděla před sebou. Věděla, že vede k chlévům a do zadní části zahrady. Nedaleko před ní byl tmavý strom, teď bez listí, ale rozložitý a se širokými větvemi. Tady se zastavila, těžce oddechovala a snažila se nabrat čistý vzduch. Z úkrytu za kmenem stromu vykukovala směrem k budově. Ve východním křídle, odkud utekla, svítila světla, ale zbylé části budovy tonuly dosud ve tmě. Hned nespustí alarm. Nejprve prohledají oddělení. Může mít k dobru nejméně hodinu, než jim dojde, že utekla. Znovu se vydala na cestu. Ke chlévům se musela plížit opatrně, věděla, že tam jeden či dva muži bývají pes noc, ale prošla kolem bez nehody a octla se u zdi. Na vršku zdi bylo malé kovové zábradlí a celkově plot měřil asi dva a půl metru. Znovu se zastavila a těžce dýchala. Žebřík. Musí tu být někde žebřík. Otočila se a lehce doklusala ke kůlně na okraji zeleninové zahrady. Naproti zdi viděla nepromokavou celtu, která byla přehozená přes nějaký dlouhý předmět. Téměř plakala, jak moc doufala, a zápasila s provazem, kterým byla celtovina dole k tomu předmětu přivázaná. Prsty měla promrzlé a nešikovné, ale nakonec se jí podařilo uzly rozvázat a stáhnout plachtu dolů. Pod ní stály tři žebříky a ona zatahala za ten nejvyšší. Byl těžký a nesnadno se s ním hýbalo, ale strach jí dodával sílu a nakonec se jí podařilo žebřík uvolnit. Odtáhla ho ke zdi, postavila a vyšplhala po něm nahoru. Poslední příčka dosahovala právě pod železné zábradlíčko na vrcholu zdi. Chvíli zaváhala a podívala se dolů do hl
oubky pod sebou. Ale neměla na vybranou. Zachytila se zábradlí, vztyčila se a přehodila přes ně jednu nohu, takže balancovala rozkročmo na úzké ploše. Na okamžik se nebezpečně zakymácela, ale chytila se zábradlí a spouštěla se pomalinku dolů, dokud nevisela. Pustila se a dopadla nemotorně do blátivé hlíny. Chvíli musela počkat, aby se nadechla, pak vstala a obula si pantofle. Nechránily ji proti vlhku, ale vypadala v nich méně podezřele. Hlavu sehnutou před nepříjemným deštěm vyrazila co nejrychleji okolo zdi směrem ke Queen Street.

Chodník z makadamu zčernal deštěm a tramvajové koleje se leskly v blikotavém světle plynových lamp. Venku nebylo živé duše. Vytáhla si límec pláštěnky výš, aby schovala své rozpuštěné vlasy, a vykročila od ústavu. Nepřipustila si myšlenky na to, co se stane, jestliže její plán nevyjde – jestliže Jarius bude doma. Zuby jí cvakaly a celé tělo se třáslo. Ale byla na svobodě.

36. kapitola

Eddy Tingle si mocně foukal do rukavice, jak se snažil alespoň trochu zahřát prsty. To, co si myslel o své zákaznici, rozhodně nebylo zrovna křesťanské. Teď musela být pryč už dobrých deset minut. Že by se snad nechal obalamutit? Nevypadala zrovna úcty hodně, ale mluvila hezky, jako služebná z lepší rodiny, což také tvrdila, že je. Zamávala na něj na Queen Street a skoro se rozplakala úlevou, že ho vidí.

„Už jsem se bála, že budu muset jít celou cestu domů pěšky,“ řekla. „Starám se o sestru, které není dobře po porodu, ale musím se dostat zpět. Moje paní ani neví, že jsem odešla. Když na to přijde, vyhodí mě bez doporučení. Ale co mám dělat? Je to moje jediná sestra a je úplně sama, jen s tou malou, o kterou se stará.“

Vysypala to ze sebe, aniž by se jí ptal. Tingle ani neváhal. Stejně jel tím směrem domů a další výdělek byl jen třešničkou na dortu. Ne že by jejímu povídání tak docela věřil. Byla to ucouraná holka bez klobouku a bez rukavic. Vypadalo to spíš, že byla u milého, pohádali se a ona naštvaná vyběhla jen tak.

„Kam to bude?“

Udala adresu na Gerrard Street východně od Parliament Street

„Po půlnoci je příplatek, to víte, ne?“

„To je v pořádku.“

„Tak si naskočte.“ A ona rychle nastoupila do drožky. Pobídl trochu Blackieho do klusu a asi za půl hodiny byli v Gerrard Street. Když se blížili k domu, jehož číslo mu udala, otevřela malé okénko ve střeše kabiny.

„Pane, právě jsem zjistila, že jsem nechala peněženku u sestry. Budete muset chvilku počkat, než se vrátím s nějakými penězi. Kolik to je?“

„Je to jízdné plus padesát procent navrch příplatek za jízdu po půlnoci, a taky je to druhá zóna. To dělá dohromady tři dolary.“

Zastavil před domem. Stál trochu dál od ulice a vypadal docela mohutně. Cestující vystoupila a odcupitala k domu, dlouhou pláštěnku vláčela po mokrém chodníku.

Prošla bránou a rychle kráčela po pěšině, pak zmizela za domem, kde byl vchod pro služebnictvo. Tingle čekal. Dal jí dost času na to, aby vešla do domu, šla do svého pokoje, který bude nejspíš ve třetím podlaží, vzala peníze a vrátila se. Zastrčil si ruce mezi kolena pod přehoz z bobří kožešiny. Měl chuť dát si šlofíka. Noční rita neměl rád, ale předtím vyzvedl nějakého gentlemana před Národním klubem na Bay Street a vezl ho až na západní konec města. Švihák, večerní oblek, pelerína, ale nalitý jak Dán. Doručil ho do domu na Jane Street a ponechal ho na milost jeho manželce. Dobře mu zaplatili, ale byla to dlouhá noc. Takže jízda s touhle dívkou mu připadala jako požehnání. Až doteď. Blackie nepokojně přešlapoval. Toužil po pohodlí své stáje. Tingle, celý ztuhlý zimou, slezl z kozlíku. Je načase podívat se po služtičce milostpaní.

Šel v jejích stopách, prošel bránou a kolem domu k zadnímu vchodu. Nikde se nesvítilo, celý dům spal. Zkusil vzít za kliku, ale dveře byly zamčené. Zabušil na dveře. „Je někdo doma?“ Buch, buch. „Haló, vy tam!“

Všiml si slabého světla v okně ve druhém patře a znovu zaklepal. Za pár minut se otevřely dveře a na prahu se objevil postarší muž ve flanelovém županu.

„Co tu k čertu chcete tak pozdě v noci?“

„Svoje prachy, to chci. Právě jsem sem dovezl jednu mladou dámu. Prý je to služka paní domu. Dluží mi tři dolary.“

Muž se naklonil dopředu a demonstrativně čichal vzduch. „Máte v hlavě? To jste na špatné adrese. Tady nebydlí žádná paní domu, jen můj pán a ten nemá služku, nikdy neměl a mít nebude.“

„Co to blábolíte? Říkala, že tady bydlí. Prošla touhle branou. Říkala, že si jde pro peníze. Byla navštívit svoji sestru na Queen Street a zapomněla si u ní peněženku.“

„To si z vás vystřelila, kámo,“ řekl majordomus s jistým uspokojením. „Jediná osoba ženského pohlaví v tomto domě je moje žena, paní Bezleyová, a ta je v posteli a až do chvíle před několika minutami si užívala zaslouženého spánku.“

Tingle se rozhlédl okolo sebe. „Ale kam ta holka teda šla?“

„Vzala roha. Aby nemusela cálovat.“

Sluha chtěl zavřít dveře, ale Tingle ho zastavil.

„A co sousedi? Má tady někdo služku?“

„Ani napravo, ani nalevo. Eakinovi, dva domy od nás, mají pomocnici v domácnosti. Jak vypadala ta vaše?“

„Prťavá. Měla pěknou výslovnost.“

„Tak to není Cullieová. To je trdlo. No, nemám chuť uhnat si tu v té zimě smrt. Prostě vás napálila, to je všecko. Dobrou noc.“

Zavřel dveře.

„Do hajzlu,“ zaklel Tingle. Byl v pokušení znovu zaklepat, ale věděl, že by to k ničemu nevedlo. Ta holka musela proklouznout zadní brankou do uličky za domem. Bůhví kde teď už je.

Došel zpátky k drožce. K čertu s tím. Rozhodl se nahlásit to na policii. Nenáviděl se za svoji laskavou povahu, které každý využíval, a ta holka ho podfoukla. Vylezl na kozlík, mlasknul na Blackieho, otočili se a zamířili po Parliament Street k policejní stanici.

Peg udělala přesně to, co Tingle předpokládal. Běžela uličkou, která končila u Eakinů o dva domy dál. Tam se schoulila u brány, bála se pohnout, dokud si nebyla jistá, že ji drožkář nepronásleduje. Slyšela ho bušit na dveře a krátce nato nějaké hlasy. Potom ticho, jen jemné bubnování deště, a nakonec klapot koňských kopyt, jak se dala drožka do pohybu. Jakmile zvuk zanikl v dálce, otevřela bránu a přeběhla přes dvorek vydlážděný kočičími hlavami k zadnímu vchodu do domu. V momentě byla uvnitř. Dveře se otvíraly do úzké chodbičky, na jejímž konci se nacházelo zadní schodiště. Věděla, že tudy chodí Jarius v noci ven. Na tyhle výlety si brával ošuntělý převlečník z tmavého tvídu, zcela odlišný od toho formálního obchodnického kabátu, jaký nosil ve dne. Stěží rozeznala ve tmě věšák na kabáty, který stál vedle dveří, a spíše hmatem než zrakem pátrala po tvídovém kabátu. Nebyl tam a z pocit u úlevy, který ji zaplavil, se jí skoro zatočila hlava. Jarius odešel.

Okamžitě ze sebe shodila nepohodlnou pláštěnku a pověsila ji na věšák. Na háčku visela stará zelená pláštěnka, která patřila Augustě. Peg do ní vklouzla a zabořila si tvář do měkkého lemu z kožešiny, objímala se, aby se zahřála flanelovou podšívkou. Klekla si a hledala boty, které ukládali obvykle na poličku vedle věšáku. Stály tu čtyři páry, jedny z nich byly její boty z červené kozinky. Odkopla promočené filcové pantofle a natáhla si kozačky, ale nezavázala si je. Teplo kabátu a bot obnovovalo její síly a spěchala co nejrychleji nahoru po schodišti do druhého patra. Tady chviličku čekala, ale v domě nebylo slyšet žádné zvuky, nikoho nevyrušila. Opatrně strčila do dveří, které vedly na podestu. Ve svícnu hořela svíce a další světlo vycházelo zpod dveří Nathanielova pokoje. Srdce se jí zastavilo. Copak je ještě vzhůru? Stála v tichosti a poslouchala. Matně slyšela jeho chrápání. Zřejmě usnul u
zapálené svíčky. Přešla přes odpočívadlo a přiložila ucho na dveře Jariusova pokoje. Nic neslyšela, a tak vešla dovnitř.

Závěsy byly zatažené a v pokoji tma. Bude muset riskovat a rozsvítit lampu. Pohybovala se ještě pomaleji a cestu ke krbu spíše nahmatala. Šátrala a hledala zápalky, našla je a jednu škrtla. Jariusova postel byla pečlivě ustlaná. Pokoj voněl jako on. Rozžala lampu, stáhla knot a šla k židli, kde ukrýval klíč. Chvíli ho nemohla najít a téměř ji zachvátila panika, ale nakonec ho našla schovaný v koženém váčku. Racionálně si uvědomovala, že je v domě teprve velmi krátce, ale její strach narůstal. Musí si pospíšit.

Nejdřív nemohla stolek odemknout a zoufale chrastila klíčkem. Nakonec zámek povolil. Účetní kniha byla uvnitř, vytáhla ji a přitiskla si ji na hruď, jako by to bylo nejdražší dítě.

Právě si to namířila ke dveřím, když se venku, na podestě, ozvaly kroky.

Dveře se otevřely a na prahu stála Augusta. Překvapením si přiložila dlaň k ústům. „Ty! Co tady děláš? Kde je Jarius?“

Na vteřinu zůstala Peg nehybně stát jako přimražená a zírala na Augustu.

„Proč máš na sobě moji pelerínu?“ vydechla Augusta.

Peg se dala na útěk. Augusta byla zaskočená a Peg ji úderem složila na podlahu, až upustila svíčku. Peg utíkala zpátky, kudy přišla, vyběhla na dvůr. Běžela k hlavní bráně, když si všimla muže, jak kráčí po ulici. Vysoký muž v policejní uniformě. Prudce zahnula a utíkala do stájí, na jediné místo, kde se mohla schovat.

Murdochovi se zdálo, že leží v dětské postýlce. Nějak se stalo, že se jeho matka zamkla zvenčí a klepala na dveře. Vzbuď se, Wille! Vzbuď se, musím připravit otci čaj. Snažil se otevřít oči, ale v pokoji byla hustá tma. Musí vstát a pustit ji dovnitř dřív, než se otec vrátí domů, ale nemohl se ani hnout.

Naráz se probral do současnosti. Někdo klepal na vstupní dveře.

„Pane Murdochu! Pane Murdochu!“

Vyskočil z postele, vzal kalhoty ze židle a natáhl si je přes noční košili.

Znovu se ozvalo úporné klepání a tlumené volání. „Pane Murdochu!“

Otevřel dveře od ložnice a vtom se objevila na odpočívadle i Enid Jonesová. Držela v ruce svíčku a navzdory okolnostem mu srdce při pohledu na ni poskočilo. Měla na sobě červený flanelový župan, rozpuštěné vlasy jí volně lemovaly tvář. Vypadala něžně rozespale.

„Co se děje? Kdo to klepe?“ zeptala se.

„Jdu se právě podívat.“

Neměl čas vzít si lampu a ona mu podala svoji svíčku.

„Vezměte si ji.“

Vzal svíčku a spěchal chodbou ke dveřím. Paní Kitchenová vyhlédla ze svého pokoje.

„Kdo to může být v tuhle pozdní hodinu?“

Murdoch otevřel dveře.

Venku stál vysoký štíhlý mladík, konstábl, tmavou lucernu držel dole.

Dotkl se na pozdrav ukazováčkem okraje helmy.

„Jsem konstábl Dewhurst. Omlouvám se, že vás ruším tak pozdě, pane, ale seržant Hales byl toho názoru, že bych pro vás měl zajít. Dostali jsme zprávu z blázince, že ta šílená dáma, paní Eakinová, utekla. Vypadá to, že se chce vrátit domů.“

„Proboha! Už jste ji chytili?“

„Ještě ne, pane. Vrchní sestra nám to telefonovala před chvílí. Požádala nás, abychom o tom uvědomili rodinu. Seržant mě tam chtěl právě poslat, když se na stanici objevil drožkář jménem Tingle.“

Konstábl ze sebe sypal slova rychle a vzrušeně. Tahle událost dodávala jinak nudnému večeru šťávu. „Přišel nám zrovna v tu chvíli oznámit, že ho ošidila jedna zákaznice. Z jeho popisu je jasné, že jde o onu ženu. Vyzvedl ji na Queen Street nedaleko cvokárny a vyložil ji kousek od jejího domu.“

„Řekla vám vrchní sestra ještě něco?“

„Jenom že ta žena načisto přišla o rozum. V noci se udělalo jedné z chovanek špatně, zřejmě šlo o gastritidu, a paní Eakinová si myslela, že ji otrávili. Vrchní sestra říká, že může být nebezpečná. Sobě i své rodině. Seržant Hales se tam rozhodl jít sám. Chtěl, abych šel pro vás, protože vy tu zmíněnou ženu znáte.“

Murdoch se už obouval.

„Tady máte!“ Paní Kitchenová, která to všechno vyslechla, mu podala klobouk a kabát. „Buďte na sebe opatrný.“ Pohlédl rychle na schodiště a viděl, že Enid tam stále ještě stojí a pozoruje celé to dění. Starost v její tváři ho zahřála u srdce.

„Ten drožkář čeká venku,“ dodal Dewhurst. „Zrekvírovali jsme ho.“

Šel napřed.

„Volali jste do ústavu?“ zeptal se Murdoch.

„Ano, pane. Někoho nám hned pošlou.“

Stejně jako pro konstábla i pro Eddyho Tinglea to bylo dobrodružství. Zašklebil se na Murdocha, když nastupoval.

„Kam to bude, pane?“

„Roh Gerrard Street a Parliament Street. Můžete tu svoji herku přimět alespoň ke klusu?“

„Zdání klame. Dokáže běžet jako plnokrevník, když je třeba.“

„Tohle je právě ta chvíle.“

Dewhurst se postavil na schůdek a přidržoval se kliky u dveří.

„Jeďte, co to dá, Tingle,“ řekl Murdoch. Drožkář zapráskal koni bičem nad hlavou a dali se tryskem spící ulicí.

37. kapitola

Seržant Hales rozrazil bránu a vešel do dvora. V té chvíli se objevili u zadních dveří muž a žena v nočních úborech. Poznal Petera Currana, který byl na zasedání poroty. Když ho uviděla ta žena, vykřikla.

„Důstojníku! Je tu šílená žena na útěku. Viděl jste ji?“

„Ano, madam, myslím, že jsem ji zahlédl. Právě vběhla do stájí.“

Paní Curranová zalapala po dechu. „Je tam můj bratr. Musíte něco udělat. Zabije ho.“

Pohnula se, jako by chtěla běžet do stodoly, ale Hales ji chytil za ruku. „Počkejte tady, madam.“

V tu chvíli za ním prošel branou další muž. Byl to Jarius Gibb. Šel k ženě.

„Aggie, proboha, co se to tu děje?“

„Byla tady, Jariusi. Ve tvém pokoji. Srazila mě na zem.“

Paní Curranová byla strachy skoro bez sebe. Její manžel se ji ani nesnažil uklidnit, stál jako nějaký prosťáček a hleděl na seržanta.

„Myslíš macechu?“

„Ano. Ach, Jariusi, dočista se zbláznila. Stála tam, v mé peleríně. Rozběhla se přímo proti mně.“

Gibb se obrátil na Halese.

„Důstojníku, co se děje?“

„Dostali jsme telefonickou zprávu z ústavu, pane. Jak se zdá, paní Eakinová utekla.“

Augusta ho přerušila. „Kdybyste jen věděl, jak mě vylekala. Myslela jsem, že jsi tam ty, Jariusi. Ukradla tvoji účetní knihu. Proč by ji chtěla? A proč by chtěla můj kabát?“

„Ztichni. Petere, je Frank ve stodole?“

„Pokáď vím. Šel tam o půlnoci, jako vždycky.“

„Ona ho zabije,“ opakovala Augusta.

„Madam, snažte se uklidnit,“ přerušil ji Hales. „Je to žena jako věchýtek a on je silný dospělý chlap. Pochybuji, že by mu mohla nějak ublížit.“

„Na to nemůžeme spoléhat, seržante,“ řekl Gibb. „Můj bratr se často opije do němoty. Je tam spousta nožů, kdyby mu chtěla něco udělat. A taky puška. Je pořád za dveřmi, ne, Petere?“

Curran přikývl: „Pokuď vím.“

Gibb se obrátil k Halesovi: „Jdu do stájí, seržante. Musíme něco dělat.“

„Prosím za prominutí, pane, ale myslím, že to není zrovna dobrý nápad. Doktor z blázince je už na cestě sem. On to zvládne líp.“

„Ona má z doktorů hrůzu. Jen ji ještě víc rozruší. Já bych s ní mohl zkusit promluvit. Zná mě a věří mi. Není to pravda, Aggie?“

„Já, ehm… ach, Jariusi.“

„Pak tedy jdu s vámi, pane.“

„Ne, důstojníku. Absolutně ne. Policie se bojí ještě víc než doktorů. Můžete počkat venku. Kdybych potřeboval pomoc, nebojte se, zavolám vás.“

„Jariusi, a co Frank?“

„Buď zticha, Aggie. Dělám, co můžu.“ Jeho hlas zněl ostře a netrpělivě. „Důstojníku, mohu si vzít vaši lucernu?“

Hales mu trochu neochotně podal svítilnu. Nechali Curranovy stát ve dveřích a spěchali po mokrých kostkách dláždění ke stájím. U vrat se Gibb zastavil, nastražil uši a poslouchal. Zevnitř nevycházely žádné zvuky, kromě tichého odfrkování koně. Žádná známka toho, že by byl Frank vzhůru. Gibb kývl na seržanta, rozvalil dveře a vešel dovnitř.

Hales slyšel, jak za ním zapadla petlice.

Jarius chvíli čekal a houpal lucernou nad hlavou.

„Peg? Máti? Neboj se. Můžeš vylézt.“ Gibb se snažil, aby jeho hlas zněl laskavě a působil uklidňujícím dojmem, ale na vlastní uši slyšel, že se mu to nedaří. Šel do rohu stodoly, kde spal Frank.

Jeho bratr tvrdě spal, ležel oblečený na břiše. V místnosti páchlo zvětralé pivo. Jarius jím hrubě a tvrdě zacloumal, aby ho vzbudil.

„Vstávej, ty ožralo. Dělej, vzpamatuj se.“

Frank zamrkal. „Co se děje?“

„Naše drahá macecha utekla z cvokhauzu. Schovává se někde ve stájích.“

„Tady?“ Frank byl zpitomělý pitím. „Jak by se sem dostala?“

„Na tom teď nesejde. Vstaň. Venku je seržant od policie. Řekl jsem, že ji vyvedu v klidu a pořádku.“

Postavil lucernu na dřevěnou bednu vedle postele, sundal si převlečník a hodil ho na postel. Šel k polici, kde měl Frank pušku.

„Kde jsou náboje?“

„Proč? Co chceš dělat?“

„Víš moc dobře, co chci dělat. Snažím se ti už podruhé zachránit kůži. Tak kde jsou ty náboje?“

„Tady v té bedně.“

Jarius zastrčil zásobník do pušky. „Ty se běž podívat do stání. Já jdu do místnosti, kde jsou postroje.“

„Jariusi…“

Gibb zamával puškou a namířil na Franka. „Nebude to těžké mít dvě nešťastné náhody místo jedné. Namířila na tebe, ty ses s ní začal prát, a bum. Oba mrtví.“

„Můj Bože, ty ji chceš zastřelit?“

„Mám snad na výběr?“

„Ona přece doopravdy neví, co se stalo.“

„To s tím nemá nic společného.“

„Tak proč teda?“

„Proboha svatýho, Franku. Proč jsi tak pitomý? Přece víš, že nám ta ženská stojí v cestě.“

Strčil si pušku pod paži a šťouchl do bratra. „No tak. Nemáme moc času.“

Peg viděla Jariuse vejít do stodoly a slyšela ho, jak na ni volá. Utekla do místnosti, kde byly kočáry, a schoulila se v nejzazším rohu. Musel vzbudit Franka, protože slyšela hlasy. Po špičkách došla na konec přepážky, která vozovnu oddělovala od ostatních částí stodoly. Dívala se štěrbinou ve zdi. Spatřila Jariuse a Franka, Jarius držel pušku.

Dala se na útěk.

Před ní stál žebřík, který vedl na půdu, a v mžiku byla na něm.

„Támhle je,“ zařval Jarius.

Peg zakopla o poslední šprušli žebříku a rozplácla se jak široká tak dlouhá na podlaze půdy. Věděla, že Jarius je těsně za ní, otočila se a přikrčila za balíkem slámy. Slyšela, jak někdo leze po žebříku, a za chvíli se objevila Jariusova hlava a ramena.

„Prosím tě, nestřílej. Dám ti tu knihu. Nikomu to neřeknu.“ Ale nevěděla jistě, zda ta slova vůbec řekla nahlas. Pokud ano, na Jariuse nijak nezapůsobila. Otočil se na bok, opřel se o žebřík, aby mohl zamířit. V jeho pohybech bylo hrůzostrašné odhodlání, jako by se chystal na kachny.

Frank byl hned za ním s lucernou v ruce.

Peg se snažila vtlačit do balíku slámy. Jarius zvedl pušku, slyšela, jak natáhl spoušť. Zakryla si obličej rukama.

38. kapitola

Murdoch zaslechl výstřel z pušky v okamžiku, kdy Tingle zastavil drožku před domem Eakinových. Seržant Hales stál před dveřmi do stájí společně s Augustou Curranovou a jejím mužem.

„Tudy,“ zařval a dal se do běhu kolem stavení. Murdoch uháněl za ním s konstáblem Dewhurstem v patách. V mžiku byli u postranního vchodu a vběhli dovnitř. Koně ržáli a vzduch byl plný pachu korditu. Frank Eakin ležel na zádech vedle kamen, v nichž se topilo dřevem. Jarius Gibb skoro na něm. Kdosi strašně sténal bolestí. Když se Hales a Murdoch blížili k Jariusovi, snažil se vstát, ale noha svírala nepřirozený úhel a on s výkřikem přepadl dopředu.

Murdoch spíše cítil než slyšel šepot nad sebou. Dolů na něj shlížela Peg.

„Tady jsem, tady nahoře,“ vydechla.

Peg nebyla zraněná, ale tak vyděšená, že se nemohla pohnout. Murdoch si ji přehodil přes rameno, jak to dělávají hasiči, a vynesl ji ze stáje. Hales se zatím věnoval Gibbovi a Frankovi. Poslal do stájí Tinglea, aby uklidnil koně, a poručil, aby se Curranovi pod dohledem konstábla Dewhursta vrátili do domu. Augusta bez ustání plakala, na svou nevraživost vůči bratrovi očividně zapomněla. Její manžel mlčel.

Peg seděla na lavičce na dvoře a trvalo několik minut, než se přestala dusit pláčem bez slz. Neustále opakovala, že Jariusův deník upustila někde ve stodole, a jen Murdochovo ujištění, že ho určitě najde, ji uklidnilo. Třel jí ruce a mluvil na ni, až byla konečně s to mu vyprávět, co se přihodilo. Když se mu snažila vylíčit, jak se Jarius postavil a namířil na ni pušku, jako by byla lovná zvěř, znova se zhroutila, a Murdoch trpělivě čekal, až se vzpamatuje. Nevěděla tak úplně přesně, co se dělo potom, ale měla dojem, že Frank se vrhl na Jariuse, aby ho zastavil, a oba spadli z žebříku.

V tu chvíli přijel doktor Clark se dvěma statnými zřízenci z ústavu pro choromyslné. Naštěstí to byl rozumný člověk, a když viděl, jak Peg hovoří s Murdochem, nepokoušel se je přerušit. Murdoch na sebe vzal zodpovědnost za své jednání a lékař spěchal do stodoly ošetřit dva zraněné muže.

Jakmile Tingle zklidnil koně, Murdoch přesvědčil Peg, aby s ním odjela ke Kitchenovým. Přinutil ji, aby mu slíbila, že se nepokusí o útěk, ale věděl, že by to stejně neudělala. Stále byla ještě strašlivě otřesená, ale pokud mohl vidět, byla docela při smyslech. Věděl, že se o ni paní Kitchenová postará víc než dobře, a kdyby Peg cokoliv potřebovala, dostane se jí mateřské péče.

Když tohle všechno zařídil, vrátil se do stodoly.

Doktor Clark právě podal morfium Jariusi Gibbovi, který seděl opřený o koleno jednoho ze zřízenců. Seržant Hales přinesl lampy a místo bylo zalito světlem.

„Pan Gibb si vykloubil kyčel,“ řekl Clark, když přišel Murdoch. „Můžeme ho ihned převézt do nemocnice.“

„A pan Eakin?“

„Nesmíme s ním hýbat. Obávám se, že má zlomenou páteř.“

Frank vypadal strašlivě. Kůže měla popelavou barvu a tvář mu už otekla, víčka měl nateklá tak, že to vypadalo, jako by měl zavřené oči.

Murdoch si klekl vedle Jariuse Gibba. „Mohu se vás zeptat, co se stalo, pane?“

Jarius se zakabonil. „Už jsem to řekl seržantovi. Nebudu to opakovat.“

„Jak si přejete.“ Murdoch vstal a pokynul Halesovi, aby šel stranou, kde je nikdo neuslyší.

„Paní Eakinová byla prý tam nahoře na půdě, Gibb za ní vylezl a chtěl ji zastřelit. Myslí si, že ji Frank zachránil tím, že popadl Gibba a oba se zřítili. Co vám řekl on?“

„Tvrdil, že to ona měla pušku a on za ní vylezl po žebříku, aby si s ní promluvil. Chtěl ji přesvědčit, aby šla dolů. Ona na něho namířila. Podařilo se mu vyrvat jí tu pušku a ta vystřelila. Pak ztratil rovnováhu a spadl ze žebříku a jeho bratr s ním.“

„Co myslíte, mohlo to tak být?“

„Povídali, že mu hráli, bych řekl. Rozhlédněte se tady.“ Hales ukázal na roztříštěný otvor v dolní části dělicí stěny. „Řekl bych, že puška spadla na zem a vystřelila, a vsadím se, že to on ji držel, když padal. Chtěl tu ženu zabít, tím jsem si jist. Když jsem přišel k domu, zahlédl jsem paní Eakinovou, jak utíká do stodoly. Hned potom se objevil Gibb. Řekl, že se po ní podívá.“ Hales se zlostně zamračil. „Neměl jsem mu to dovolit, ale byl jako máslo. Už jsem viděl blázny a vím, jak jim jdou na nervy uniformy. Tak jsem ho nechal jít. Ale jakmile jsem slyšel, že za sebou zavřel na petlici, došlo mi, že něco není v pořádku. Šel bych po něm hned, ale paní Curranová dostala hysterický záchvat a musel jsem ji uklidnit.“

„Existuje prý jakýsi deník, který si Gibb vedl a pro který sem paní Eakinová přišla. Myslí si, že ho tady někde upustila. Podívám se po něm.“

Gibb je sledoval, zatímco spolu mluvili, ale jeho pozornost odváděla bolest, když se doktor Clark snažil znehybnit vykloubenou kyčel improvizovanou dlahou. Murdoch prošel kolem něho do místnosti, kde stály kočáry. Na slámě ležela černá, úředně vyhlížející kniha. Zvedl ji, otevřel a rychle prohlížel její obsah. Viděl dost na to, aby si byl jist, že Peg měla pravdu. S deníkem v ruce se Murdoch vrátil k doktoru Clarkovi. Jeden ze zřízenců právě postavil na zem nosítka a chystali se na ně položit Gibba. Ten se na Murdocha zamračil.

„Tohle je moje. Mohl byste mi to vrátit?“

„Obávám se, že ne, pane. Je v majetku policie až do objasnění případu.“

„Jakého případu, důstojníku? Sám jste ji viděl. Je nepříčetná. Nemůže si pomoct. Nevznesu proti ní obvinění.“

„To nemám na mysli,“ řekl Murdoch a poklepal na knihu. „Podíváme se, jestli tu nenajdeme nějaké odpovědi na naše otázky.“

„Položte se, prosím, pane Gibbe,“ požádal jeden ze zřízenců. „Teď vás nadzvedneme.“

Jarius neochotně poslechl a dva zřízenci ho zvedli a položili na nosítka. I když mu ten pohyb musel působit velkou bolest, Jarius jen zabručel. Nezajímal ho Frank ani Peg. Ležel a hleděl do stropu, ale Murdoch věděl, že v očích má strach, a měl z toho radost. Zřízenci ho odnesli do sanitního vozu.

Murdoch se teď věnoval Franku Eakinovi.

„Jak je mu?“ zeptal se doktora.

Clark místo odpovědi pokýval hlavou. Vytáhl z tašky malou lahvičku, odšrouboval víčko a podržel ampulku pod nosem zraněného. Frank otevřel oči, rychle zamrkal. Nedokázal odvrátit hlavu od zdroje té štiplavé vůně.

„Mohl byste mi sundat to závaží z prsou?“ zašeptal. „Nemůžu dýchat.“

Doktor Clark zavrtěl hlavou. „Pane Eakine, to není žádné závaží, jste zraněný.“

„Nemůžu pohnout rukama. Přivázali jste mi je?“

„Ne, pane.“

Ve Frankových očích se objevil výraz paniky. „Musel jsem se zády udeřit o kamna. Jarius byl na mně.“

Olíznul si rty. „Mohl bych dostat trochu vody?“

„Přinesu,“ řekl Hales.

„Umírám?“ zeptal se Frank a těžce při tom dýchal.

Doktor Clark byl velmi slušný člověk, a když promluvil, jeho hlas zněl uhlazeně. „Pokud si přejete, pošlu ihned pro faráře.“

„Ne. Mám dojem, že jsem slyšel mluvit toho detektiva. Je tu někde?“

„Ano, jsem tady.“ Murdoch si klekl a naklonil se k Frankovi.

„Musím to říct. Říct vám pravdu.“

Hales se vrátil s naběračkou a mísou vody. Doktor pokropil vodou Frankova ústa. Murdoch se znovu sklonil.

„Pane Eakine, Franku. Chcete učinit oficiální výpověď?“

„Ano, to chci.“

„Nerad to říkám, ale aby taková výpověď byla platná před soudem, musím se vás zeptat, zda jste si plně vědom, v jaké se nacházíte situaci.“

Frank mrkl. „Myslíte tím, jako že jsem napůl mrtvý?“

„Ano. Že si uvědomujete, že umíráte a že to, co chcete říct, je pravdivá výpověď umírajícího.“

„Rozumím.“

„Seržante Halesi, prosím, zapište, co nám pan Eakin řekne.“

Murdoch počkal, než si seržant nachystal zápisník a tužku. „Podle pana Gibba měla paní Eakinová v ruce pušku a chtěla na něj vystřelit. Je to pravda?“

Hněv jako by dodal Frankovi sílu. „Ne! Přesně naopak. Je to ten nejchladnokrevnější ďábel, jaký kdy chodil po zemi, a já nechci umřít bez toho, aby se mu nedostalo zaslouženého trestu, stejně jako mně… Chystal se ji zastřelit. Zabránil jsem mu v tom. Nesnesl jsem ji vidět takhle. Vyděšenou k smrti. Asi řeknete, že se ve mně ukázalo moje lepší já. Nečekal to. Chytil jsem ho za nohy a spadli jsme dolů.“ Zachytil pohledem Murdochovy oči. „Je zraněný?“

„Ano. Rozdrtil si kyčel.“

„Škoda, že nic horšího. A ona?“

„Je v dobrých rukou. Bude v pořádku… Franku, paní Eakinová tvrdí, že konstábl Wicken přišel tu noc, kdy zemřel, sem do domu…“

„Ano, to je pravda. Večer předtím jsme se hrozně pohádali. Byla to Jariusova práce, samozřejmě, a ona se zabarikádovala v pokoji nahoře. Volala na Wickena z okna a on se přišel podívat, co se to tu děje.“

Obracel se mu žaludek a z úst mu tekly nažloutlé sliny. Clark vytáhl z tašky houbičku a otřel mu ústa.

„Šlo o to, že my tři, Peter, on a já, jsme se bavili o tom, co s ní udělat. Jarius pořád říkal, že je to cvok a že bychom ji měli dát někam pod zámek. Mně to tak nepřipadalo, ale on na to tlačil. A do toho přišel ten polda a ona mu začala vykládat, že byla otrávena…“

„A byla?“

„Já to neudělal, ani Aggie. To vím jistě. Ale na Jariuse bych nevsadil zlámanou grešli. Nenáviděl ji od chvíle, co sem přišla. Myslel si, že bude mít děti a připraví ho tak o majetek.“

Dýchal tak namáhavě, že se Murdoch obával, zda bude moci pokračovat. Podíval se na doktora, který prsty kontroloval Eakinův puls. Znovu mu dal čichnout čpavku a Frank pokračoval, mluvil teď rychleji, jako by chtěl uniknout smrti.

„Ten polda se nechal zviklat. Řekl jí, že se na to podívá. Pak mu vykládala ještě další věci. O mně a o koních. Že švindluju. Řekl, že se chce podívat do stájí. Trval na tom a my jsme všichni napochodovali kolem něho. Když si prohlížel koně, hrozně se naštval, páč viděl, co s nima dělám. Pohádali jsme se. My dva. Hrozné mě to vytočilo. Udeřil jsem ho. Tvrdě. Do hlavy… Upadl.“

Zpod nateklých víček mu začaly stékat slzy. „Byl to teprv kluk… Nechtěl jsem ho oddělat… Půjdu za to do pekla?“

Murdoch sebou škubnul. „Náš Otec je vždy milostivý.“

Nebyl si jist, zda ho Eakin vůbec slyšel, ale ten pokračoval dál. „Jarius se toho chopil jako vždycky. ‚Tys ho zabil, Franku,‘ řekl, ale opravdu? Skutečně jsem ho zabil? Vypadal zle, bílý jako stěna, ale možná nebyl mrtvý, já nevím. Jarius nám poručil, abychom ho zabalili do deky a odnesli do toho prázdného domu. Měl klíč. ‚Dělám to kvůli tobě,‘ řekl mi a poručil Peterovi, aby ho posadil. Pak ho střelil jeho vlastním revolverem… Mířil na to místo, kam jsem ho praštil. Říkal, že to bude vypadat jako sebevražda. Napsal ten vzkaz a podplatil jednu ze svých štětek, aby svědčila. Tu, kterou jste viděl.“

Jeho hlas utichl a doktor Clark zakýval na Murdocha varovně prstem.

Murdoch vzal houbu, navlhčil ji a otřel Frankovi tváře a ústa. Zdálo se, že mu to dodalo dostatek energie na to, aby mohl pokračovat.

„Ten bastard nesmí jen tak vyklouznout. Pořád říkal, že chrání mě, ale nebyla to pravda. Chtěl si mě nadobro zavázat. Donutil mě, abych zastrčil revolver tomu policistovi mezi nohy. Myslel si, že je to bezva vtip. Je mi líto, že jsem to udělal, nebylo to správné.“

Slzy mu začaly opět stékat po lících.

„Sranda, co. Táta je tam nahoře a nemůže se hýbat a já stejně tak tady dole. Jaký otec, takový syn. To je legrace. No, aspoň může říct, že teď jdu v jeho stopách.“

Ozval se vzlyk, který už jeho zničený hrudník nemohl unést, a Murdoch sledoval, jak se z jeho očí vytrácí jas.

„Myslím, že máte všechno, co jste potřeboval, pane Murdochu,“ řekl doktor. „Teď by se s ním měla rozloučit jeho sestra.“

Murdoch vstal. Chtěl tomu umírajícímu muži něco říct, něco, co by ulevilo jeho duši v příštím životě, ale když se na něj podíval, viděl, že je příliš pozdě.

Doktor Clark přiložil hřbet ruky Frankovi k nosu, aby zjistil, zda dýchá. Po chvíli zavrtěl hlavou.

„Exitus.“

Zvedl Frankovo zápěstí, aby zkontroloval puls, a pak mu složil ruce na prsa. „Seržante, buďte tak laskav a přiveďte sem paní Curranovou a jejího manžela.“

Hales odložil svůj zápisník, pokývl Murdochovi a odešel. Seržant ve službě byl očištěn.

„Budeme muset poslat pro koronera a vybrat porotu,“ pokračoval Clark.

„Postarám se o to.“

Murdoch už tu neměl co dělat a usoudil, že Augusta si zaslouží soukromí ve svém žalu. Počká, až se rozloučí, a pak si promluví s Peterem Curranem.

Vyšel do dvora. Po světle, které bylo ve stodole, se mu zdála noc nesmírně temná. Zhluboka se nadechl, v chladném vzduchu se třásl. Poblíž tiše zařehtal kůň. Tingle vyvedl dva koně ze stáje a uvázal je u sloupu. Murdoch šel k nim. Klisna k němu otočila hlavu a on ji poplácal po šíji.

„Co jsme to za lidi, ty moje holka. Ale tobě je to jedno, co? Ty chceš jenom trochu těch otrub a teplou stáj.“ Pohodila hlavou.

Bolelo ho u srdce z toho vědomí, kolik bolesti dokážou lidé způsobit jeden druhému. Taky chtěl být doma co nejdřív. Potřeboval nějaký důkaz toho, že láska může být stejně mocná jako nenávist.

Obsah:

Poděkování

Prolog

1. kapitola

2. kapitola

3. kapitola

4. kapitola

5. kapitola

6. kapitola

7. kapitola

8. kapitola

9. kapitola

10. kapitola

11. kapitola

12. kapitola

13. kapitola

14. kapitola

15. kapitola

16. kapitola

17. kapitola

18. kapitola

19. kapitola

20. kapitola

21. kapitola

22. kapitola

23. kapitola

24. kapitola

25. kapitola

26. kapitola

27. kapitola

28. kapitola

29. kapitola

30. kapitola

31. kapitola

32. kapitola

33. kapitola

34. kapitola

35. kapitola

36. kapitola

37. kapitola

38. kapitola

Advertisements